Jak se chystáš na svou osmou sezonu v Elkov-Kasper?
Standardním způsobem. Listopad byl obdobím všeobecné přípravy. Takže posilovna, běh, hokej … Od začátku prosince už začínám najíždět první přípravné kilometry ve Španělsku, na Vánoce se vrátím domů, v lednu zpátky do Španělska a tam už zůstanu až do prvních závodů. Přitom budu kombinovat individuální pobyt s týmovými kempy.
Mluvíš o standardu. Vypadá to, že ve třiceti už trenéra moc nepotřebuješ?
Teprve po příchodu do Elkovu jsem začal pod vedením trenéra Fialy dobře trénovat. Učil mě znát sebe sama, svoje tělo a jak trénovat. A rychle se to projevilo ve výkonnostním vzestupu. Poslední dva až tři roky ale už trénuju podle sebe a s trenérem pouze konzultujeme. Myslím, že se moje výkonnost stále ještě zlepšuje.
S jakými ambicemi tedy vyhlížíš další rok?
Mívám vždycky silné jaro. Měly by nám přibýt nějaké jedničkové závody, v květnu to bude Okolo Řecka, tak třeba tam bych se chtěl ukázat. A pak taky na mistrovství republiky. Vyhrát mistrovský dres je vysoce prestižní záležitost. Mně se to podařilo, moc si toho cením, je to nepopsatelný zážitek. A vůbec by mi nevadilo si ho zopakovat.
Když se ohlédneš za uplynulým rokem, jaký byl?
Byla to jedna z mých lepších sezon. Ale tak trochu na houpačce. Na jaře se mi docela dařilo, v dubnu jsem byl druhý v celkové klasifikaci na Circuit des Ardennes (viz snímek výše), vyhrál jsem pohárový závod v České Kamenici atd. Jak přibývalo závodních kilometrů, dostavovala se únava, takže jsem nebyl uprostřed sezony v nejlepší kondici, což se projevilo především na Okolo Rakouska i Czech Tour. V závěru sezony se to zase zlepšilo a vyvrcholilo účastí na mistrovství Evropy.
Na Czech Tour jsi ale po druhé etapě oblékl vrchařský dres a v téhle soutěži si nakonec skončil na druhém místě.
To se mi povedlo spíše hlavou než ze špičkové formy. Díky taktickému pojetí se mi podařilo dostat se dvakrát do úniku a z toho těžit. Navíc v druhé etapě přes Pustevny pršelo a já jsem ten typ, kterému vyhovuje spíše nepříznivé počasí než velké teplo.
V jedné z předešlých odpovědí jsi vzpomněl Českou Kamenici, ale ty jsi i den předtím v Krásné Lípě patřil k nejlepším.
Jsem z Litoměřic, nyní žiju v Lovosicích, ale v tomhle koutě republiky v okolí České Kamenice hodně trénuju. Dokonce jsme tam koupili chatu. Bylo to z jara, v neděli v druhém závodě poprchávalo, měl jsem výborné nohy, měl jsem z tréninků načtenou trasu a to všechno hrálo v můj prospěch.
Dost ti to ale zkomplikovali kluci z ATT Investments.
V sobotu v Krásné Lípě jsme je jako tým předčili, v neděli nám to vrátili. Do souboje o prvenství se mnou šli Honza Kašpar a hlavně Márton Dina, ale jel jsem skoro doma, tady jsem vyhrát musel. Ale je dobře, že teď u nás máme dva kontinentální týmy na vysoké úrovni. Vzájemné souboje nás posouvají ve výkonnosti. Není to tak dlouho, kdy neměl Elkov konkurenci a to jsem pak tahal každý závod hodiny na špici, ostatní se báli něco udělat, a když jsme se většiny zbavili, závodili jsme skoro mezi sebou. Se vzestupem ATT je to lepší, dramatičtější, zábavnější a pro všechny užitečnější.
První část roku, tedy i při vzpomínaných pohárových závodech, jsi vozil mistrovský dres, který jsi získal rok předtím v Mladé Vožici.
Na dres jsem byl velmi hrdý. V tom závodě mi všechno dokonale sedlo. A přestože bylo docela teplo, když na to člověk má …
Bylo zřejmé, že ti tenhle úspěch všichni velmi přáli. Nejspíš také proto, že to byla odměna za ty roky, kdy jsi pracoval na ostatní. Jenže tvoje role v týmu se v poslední době mění a v příštím roce – s ohledem na další změny ve složení týmu – bude odpovědnost za výsledky asi hodně právě na tobě?
Tahle generační obměna jednou musela přijít. A je to dobře. Mladí kluci nemají doma příliš mnoho příležitostí závodit v kvalitních týmech. V podstatě jsou tu jen Elkov a ATT. Uvidíme, co se z těch mladých, kteří do týmu v posledních dvou třech letech přišli, vyklube. Já jsem připraven jim pomáhat, pokud samozřejmě budou chtít. S Borym (Michael Boroš) jsme v týmu teď takoví dva tátové.
S trochou nadsázky: z jarních pohárových lesů a strání Českosaského Švýcarska obloukem do podzimních rovin Nizozemska na mistrovství Evropy. Nejspíš docela rozdíl?
Mistrovství Evropy byl skvělý zážitek. Jsem moc rád za tuto příležitost. K závodu jsme nastoupili bohužel jen ve dvou s Mathiasem Vackem. Měli jsme za úkol pokusit se dostat do úniku. Mathiasovi se to podařilo a já zůstal v balíku sám. A ze závodu Drenthe, který jsem v minulosti absolvoval, jsem věděl, co mě na trati čeká. Neustálý a hodně vyčerpávající boj o pozice. Jenže když jsem se kdykoli pokusil svou pozici vylepšit, najelo tam pět až sedm lidí z některého ze špičkových týmů a bylo zase po pozici.
Takže další nová zkušenost?
Nohy jsem měl dobré. Odpadl jsem dvě kola před cílem. Ale přiznávám, že jsem měl trošku nervy, na takové úrovni jsem závodil poprvé. Na jedničkových závodech se sice potkáváme s jezdci z nejlepších týmů, jenže tam jich je jen několik, na mistrovství Evropy byli, kam jsem se podíval. Kolem mě pořád samá velká jména, hvězdy z televize. Přesvědčoval jsem se, že jsou to taky jenom lidi, ale chvíli mi to trvalo, než jsem se s tím srovnal. Určitě se budu snažit, abych si to zopakoval, a vím, že už bych k tomu přistoupil přeci jen trochu jinak.
Přitom jsi z letošních víc jak padesáti závodních dnů odjezdil skoro polovinu na sice dvojkových, ale závodech ve Francii, Nizozemsku a Belgii. Co je pro tyhle závody nejcharakterističtější?
Naprostou převahu v pelotonu mají mladí kluci, často z development týmů, jejichž cílem je dostat se do nějaké týmu vyšší kategorie. Závodí se od startu, neustálé nasazení, nástupy, útoky. Bez respektu a mnohdy divoce. Třeba v Nizozemsku řekli bychom rovina. Jenže ta nejdelší v závodě nemá ani kilometr. Úzké cesty, tvrdý poziční boj. Za každou zatáčkou nástup. Ti vpředu vědí, že když nastoupí, tak ty vzadu to bude hodně bolet. A když k tomu přidáte 200 kilometrů, neznám těžší závody.
Právě v těchto dnech si saháš na třicítku věku. Začínáš pomalu uvažovat, co potom?
Mně bylo říkáváno, že jsem starý v době, kdy jsem byl ještě mladý. Dříve jsem se myšlenkami co potom zabýval víc. Teď to nechávám plynout a uvidíme, kam se to vyvine. Míval jsem ambice dostat se výš a jezdit tu nejvyšší úroveň, což už se mi s největší pravděpodobností nesplní. Cyklistika mě ale pořád hodně baví a končit zatím rozhodně nechci.
Do Elkovu přišlo v posledních dvou letech sedm kluků z juniorů. Nabízíš jim své zkušenosti, ale ty sám máš „doma“ jednoho stále ještě juniora. A ne ledajakého, brácha Štěpán coby prvoročák vyhrál český juniorský pohár.
Snažím se mu pomáhat, ukazovat cestu, aby se třeba vyvaroval chybných kroků a dopadl lépe než já. A přestože je mu sedmnáct, poslouchá. Má výkonnost, motivaci, ambice, takže ho někdy musím spíše krotit, než do něčeho nutit.
Díky za rozhovor a všechno nejlepší k dnešním narozeninám.
