Nakolik za svou smrt mohl sám prezident Kennedy?

Byl jsem totiž možná poněkud namyšleně přesvědčený, že už o slavném režisérovi všechno vím, jeho autoři mne ovšem vyvedli z omylu. To samé se přitom zcela nedávno stalo znovu, poté, co jsem shlédl dokument (tentokrát britský) nazvaný Atentát na JFK, i když na mou obranu je třeba říci, že využívá řady teprve nedávno odtajněných archiválií.

Prezident John F. Kennedy se na podzim roku 1963 v rámci kampaně za znovuzvolení vydal i se svou ženou Jackie na třídenní návštěvu Texasu, i když někteří členové vlády cestu považovali za rizikovou a doporučovali mu, aby nejezdil, protože tento stát Unie patřil k baštám amerického pravicového rasismu, zatímco on byl představitelem Demokratické strany. Dvacátého druhého listopadu, tedy před šedesáti lety, tam pak konkrétně v Dallasu, jak je všeobecně známo, podlehl následkům atentátu.  Jak v tomto městě, tak v San Antoniu a Houstonu, kam zavítal ještě předtím, ho ovšem po příletu nadšeně vítaly davy, takže nic nenasvědčovalo, že by na něj chtěl někdo zaútočit.

Autoři díla pravda připouštějí, že část těchto lidí chtěla vidět na vlastní oči především jeho půvabnou manželku, a kromě jejího vzhledu (včetně účesu) vyhodnotit i co měla na sobě. Sám prezident tu situaci popsal následovně: „Před lety jsem se v Paříži představil jako muž, který doprovází paní Kennedyovou, a podobný pocit zažívám i nyní, během cesty po Texasu.“ Jeden z historiků vystupujících v dokumentu pak pro změnu dodal, že „když přistáli v jednom ze tří měst už za tmy a v dešti, vítali je místní jako nějaké hvězdy pop-music, přitom to ale nebyli Beatles“.

Podle autorky životopisu prezidenta „Kennedy a jeho paní symbolizovali jakési propojení politiky a Hollywoodu, což se znovu podařilo až manželům Obamovým“.  O mimořádném postavení Jackie coby první dámy svědčila ostatně i skutečnost, že při vystupování z letadel chodila dolů po schůdkách vždy před svým mužem, což bylo krajně nezvyklé.

Bylo to mimochodem poprvé, co svého manžela doprovázela při nějaké politické cestě po Spojených státech. V Texasu se navíc ukázala na veřejnosti poprvé po čtyřech měsících od srpna, kdy přivedla na svět předčasně (o pět týdnů dřív) syna Patricka, který po třiceti devíti hodinách zemřel, ostatně i ona v jednu chvíli během porodu bojovala o život.  

Lidé vystupující ve dokumentu, ať již šlo o pracovníky tajných služeb, novináře nebo historiky, se nicméně vesměs shodovali na tom, že zabezpečení Kennedyho cesty konkrétně po Dallasu naprosto selhalo, i když mělo prezidentský pár na starost devět agentů. Situace přitom nebyla tak růžová, jak se mohlo zdát, jistá krajně pravicová skupina například šířila po městě kolem pěti tisíc letáků, na nichž nejvyššího představitele USA označovala za vlastizrádce.  

Nejvyšší představitel Spojených států jel totiž jeho ulicemi v otevřeném automobilu, takže velitel ochranky, přemýšlel, zda na ni nenasadit alespoň kryt z čirého, nicméně neprůstřelného plexiskla, i když by to i tak mezi Kennedym a lidmi vytvářelo určitou bariéru. Dodnes se podle dokumentu vedou vášnivé diskuse, proč se ani toto kompromisní řešení nakonec neuskutečnilo, osoby v něm vystupující ale vyslovovali přesvědčení, že něco takového prezident odmítl, protože nechtěl, aby to vypadalo, že má strach. Podle experta na bezpečnost ústavních činitelů by přitom stačilo zakrýt pouze přední a zadní část dlouhé limuzíny, nikoliv prostřední, kde seděl, protože i to by jakéhokoliv atentátníka od jeho úmyslu odradilo (za sebe si ovšem myslím, že neodradilo, jen by při střelbě musel mířit ještě přesněji).

Vůz navíc údajně na bocích neměl dostatečně široká stupátka, aby na nich mohli stát příslušníci ochranky a před jakýmkoliv napadením jej krýt (byli až v tom druhém, protože Kennedy prý prohlásil, i když v žertu, „ať se drží od mého auta co nejdál“). Doprovázející policisté na motorkách navíc jeli pouze před prezidentem, nikoliv po stranách limuzíny, jak to přitom taková situace vyžadovala. A aby toho nebylo málo, dallaská policie sice na celou akci nasadila přes sedm set mužů, ale žádné na střechy vysokých budov v centru města, kudy se osm set metrů dlouhá kolona ubírala. „Kennedy byl opravdu snadný terč,“ komentoval to v dokumentu jeden z odborníků na bezpečnost.

Zajímavé také je, že v noci před atentátem šla většina agentů tajných služeb, kteří měli prezidentský pár na starosti, popíjet do baru, odkud pak někteří odcházeli až před rozedněním, i když řadě z nich za hodinu začínala služba. „Dnes by je za to vyhodili a objevilo by se to na titulní straně deníku The Washington Post,“ zdůrazňuje ve filmu autorka Kennedyho životopisu, „ale tehdy to nikdo neřešil.“

K atentátu by každopádně podle mého názoru asi nedošlo, pokud by se předem neoznámilo, kterými ulicemi Dallasu prezident pojede. Šlo však o součást předvolební kampaně a on tudíž chtěl, aby jej vidělo co nejvíc lidí, takže noviny obyvatelům města oznámily, kudy trasa povede (a ti se už několik hodin předem začali mimo jiné i před budovou knižního velkoskladu, odkud nakonec střílel vrah, shlukovat).

Naprosto jsem ovšem nepochopil, to se v dokumentu vůbec nevysvětluje, proč kolona odbočila z dallaské Main Street doprava na Houston Street a vzápětí pro změnu doleva do Elm Street, když ta po chvíli stejně ústila do prvně jmenované, jinými slovy kladu si otázku, proč nejeli rovně. Druhá z obou zatáček byla totiž tak ostrá, že auto s Kennedyovými muselo zpomalit na necelých dvacet kilometrů za hodinu, což podle experta na bezpečnost představovalo porušení zásad tajné služby. Vysoko nad jejich hlavami, v šestém patře budovy velkoskladu, kolem níž v daný moment projížděli, už přitom čtyřiadvacetiletý Lee Harvey Oswald, bývalý mariňák, takže zkušený střelec, mířil svou puškou s dalekohledem na prezidenta.

Když se vzápětí ozvala rána, mysleli si lidé nejdřív, že je to výfuk automobilu. Poprvé vrah minul, druhá rána prezidenta zasáhla do zad a třetí, smrtelná, do hlavy. Podle autorů dokumentu přitom existuje řada konspiračních teorií (zastává ji například Oliver Stone, režisér celovečerního hraného filmu o Kennedym), že nestřílel pouze jeden člověk.

Tři minuty poté Oswald budovu velkoskladu opustil, takže ve chvíli, kdy ji obklíčili dallaští strážci pořádku, už tam nebyl. Tušil, že po něm půjdou, takže se stavil na ubytovně pro pistoli, a když jej už několik kilometrů od místa činu zpozoroval na ulici policista, čtyřmi ranami jej zabil. Nevím, proč autoři dokumentu v této souvislosti podotýkají, že už nikdo nezjistí, proč to udělal ¦ podle mého názoru měl prostě strach, že jej ten pochůzkář poznal. Nakonec prchajícího vraha zatkli v nedalekém kině.

Na dallaském letišti pak necelé dvě hodiny po atentátu došlo k určité až tragikomické události. Agenti tajné služby se snažili dostat rakev s Kennedym do Air Force One, ale nedařilo se jim to, protože byla příliš široká, a situace se vyřešila až odstraněním madel na jejích bocích.

Na palubě mezitím převzala kontrolu ochranka viceprezidenta Johnsona, který se chtěl co nejdřív ujmout výkonu vlády. Role člověka podřízeného Kennedymu, jak jsem se z filmu s překvapením dozvěděl, pro něj byla ponižující, a i když hlavou státu už se de facto stal (pokud jsem to dobře pochopil, nejvyšší ústavní funkce na něj přešla automaticky), chtěl, aby k tomu došlo i de iure.  

Johnson si navíc přál, aby během prezidentské přísahy po jeho boku stála Jackie, což doslova rozzuřilo hlavního poradce jejího muže, který si dal za úkol co nejdřív ji dopravit do Washingtonu k bratrovi Kennedyho Robertovi a dvěma malým dětem. Ona nicméně se svou přítomností u oficiálního aktu souhlasila, i když byla z toho, co se stalo, otřesena, jen si na sobě coby jakýsi symbol nechala růžové šaty potřísněné manželovou krví. „To nebyla inaugurace, na jakou byste se kdy chtěli dívat,“ charakterizoval přísahu jeden z historiků promlouvajících v dokumentu.

Poté, co se Johnson ujal vlády v Bílém domě, usiloval o co nejrychlejší ustanovení komise, která by atentát vyšetřila. Velmi se přitom ovšem obával, aby se neukázalo, že se na něm podílel Sovětský svaz nebo Kuba, protože by to u Američanů mohlo vyvolat touhu po odvetě, a tudíž možná i jadernou válku. Konečný závěr nicméně zněl, že jediným vrahem byl pouze Oswald.

Jackie Kennedyová se každopádně po smrti svého manžela odstěhovala z Washingtonu a začala nový život v New Yorku. Zmíněnému poradci prý říkala, že v hlavním městě by byla schopna se utopit i ve lžíci vody.