Do Česka se po více než čtyřiceti letech vrátil soubor uměleckých děl z brutalistní budovy někdejšího československého velvyslanectví ve Stockholmu.
Zahrnuje například skleněné plastiky Jaroslavy Brychtové a Stanislava Libenského, třímetrový surrealistický obraz od autora posledních československých bankovek Albína Brunovského nebo nábytek od architekta Jana Bočana.
Celkem patnáct původních předmětů, které tvořily interiér velvyslanectví, je nyní k vidění spolu s dalšími 255 artefakty z různých období v galerii aukční síně Arthouse Hejtmánek v pražské Bubenči, kde se budou ve čtvrtek 7. prosince večer dražit.
Budova bývalé československé ambasády ve Stockholmu je jednou z výkladních skříní českého brutalismu. Návrh stavby vznikl v roce 1969 na základě architektonické soutěže, kterou vyhrál ateliér Beta Projektového ústavu hlavního města Prahy a realizován byl na počátku sedmdesátých let (1971–1973).
Vítězný ateliér tehdy vedl Jan Šrámek, manžel architektky Aleny Šrámkové, a s ním na projektu spolupracoval především přední český architekt šedesátých let Jan Bočan, který se podílel například také na projektu pražského hotelu Intercontinental a měl v té době za sebou už realizaci československé ambasády v Londýně.
Už na jejím návrhu Bočan spolupracoval se Zdeňkem Rothbauerem, který se ještě spolu s Jiřím Náhlíkem zapojil i do projektu ambasády ve Stockholmu.
Českému státu patřila budova do devadesátých let, nyní je v rukou již několikátého soukromého vlastníka. V roce 2021 byla přestavěna švédským architektem Johannesem Norlanderem na sídlo módní značky Acne Studios. Zatímco exteriér zůstal v původní podobě, kde vyniká vedle betonu i hrubá cihlová omítka, ocel a sklo, interiér byl sestaven kontrastně, v duchu moderního skandinávského minimalismu.
Její původní vybavení ale stojí za pozornost, protože ve své době představovalo to nejlepší z českého umění. Obrazy, sochy, nábytek a doplňky vznikaly na začátku sedmdesátých let přímo na míru tomuto interiéru.
Podoba původního interiéru někdejší ambasády ve Stockholmu se zachovala na dobových fotografiích a před prodejem a rekonstrukcí budovy v devadesátých letech její zbytky zachytil teoretik umění a architektury a kurátor Adam Štěch.
Loni tyto fotografie vystavoval v pražské Winternitzově vile. Jsou na nich vidět i křesla, odkládací stolky, plastiky a obrazy, které nyní nabízí Arthouse Hejtmánek. Majitel aukční síně Tomáš Hejtmánek sbírku těchto předmětů získal z dědictví po švédském architektovi, který ji koupil v devadesátých letech, kdy se česká ambasáda stěhovala.
„Letos v létě jsme s manželkou vyjeli do Švédska a získali jsme poměrně velký soubor děl z pozůstalosti švédského architekta, který se znal s panem Bočanem. Máme ještě některé další kusy nábytku, které nabídneme v aukci příští rok,“ vysvětluje Tomáš Hejtmánek.
Ne všechna díla od předních českých umělců, která tvořila součást interiéru, se ale dochovala. Řadu z nich vlastní různí sběratelé ve Švédsku i v jiných zemích a občas se některá objeví na různých aukcích.
Tvůrčí duo Bočan–Rothbauer pracovalo také na dnes velmi diskutované odbavovací hale Hlavního nádraží v Praze. Vedle ambasád v Londýně a ve Stockholmu vytvořilo například také projekt československého velvyslanectví v Tokiu, ten ale nakonec skončil na druhém místě.
„Oblast architektury československých ambasád poválečného období se stala dějištěm inovativních a experimentálních trendů – nejen ve vztahu k architektuře a designu, ale i výtvarnému umění, přičemž všechny tyto tři obory se v těchto projektech vzájemně propojovaly a doplňovaly,“ vysvětluje v textu aukčního katalogu Adam Štěch.
Vedle ambasád v Londýně, Stockholmu a Tokiu tímto způsobem vznikaly také budovy zastupitelských úřadů v Pekingu, Brazílii, Novém Dillí a Káhiře – ty měl ale na starosti především architekt Karel Filsak. I jeho realizace byly pojaty komplexně včetně všech interiérových detailů.
Stockholmská masivní betonová stavba s tmavě hnědým zdivem ukrývala unikátní interiér, k jehož naplnění tehdy architekti přizvali řadu významných umělců. Platilo totiž stranické nařízení, že autoři stavby museli do nejmenšího detailu zajistit i její veškeré vybavení.
Vše, doslova do poslední vidličky, muselo pocházet z Československa. Ostatně jiná možnost ani nebyla, protože nebyly valuty na to, nakoupit cokoli v zahraničí.
„Reprezentativní architektura tohoto typu byla finančně podporována státem a díky značným prostředkům mohly být stavby realizované ve vysoké kvalitě, včetně na míru navrženého mobiliáře a výtvarných děl,“ vysvětluje Adam Štěch.
V prostorovém řešení interiéru se Bočan s Rothbauerem nechali inspirovat i Le Corbusierovým konceptem Modulor, tedy krychlovým prostorem, který v Bočanově podání měřil 75 x 75 x 75 cm. Jak se architekt dříve vyjádřil v jednom z rozhovorů, mělo jít o prostor, kam se vejde jedno „polokřeslo“.
I podobu nábytku navrhoval sám architekt Bočan se svými spolupracovníky. Jde o několik typů sedacího nábytku, vyrobeného z ohýbané dřevěné kulatiny a dýhovaných svazků. Patří k němu i odkládací stolky ve světlém a tmavém provedení, které taktéž odrážejí Bočanovu fascinaci čtvercovým tvarem. Díky válcovitým skružím, které připomínají pásy, dostaly přezdívku „tanky“.
Vedle těchto křesílek a stolků nabídne aukce u Hejtmánků také masivní křesla s původním čalouněním. Vyrobil je Dřevopodnik Holešov a v bílé a hnědé variantě byla použita v zasedacích saloncích ambasády, reprezentativních chodbách a foyer, společně s dřevěnými stolky.
V kinosále ambasády byl použit jiný typ křesel, s modrofialovou textilií. Nejtypičtějším nábytkem na ambasádě byla ale křesla z ohýbané kulatiny s rákosovým výpletem, které podle Bočanova návrhu vyrobil Ton v černém, červeném a krémovém provedení.
V rezidenci ambasadora pak stála robustní čalouněná křesla s konstrukcí z ohýbané překližky. V aukci bude jejich cena začínat na čtyřiceti tisících korunách. „Věřím, že když se sejdou dva zapálení zájemci, půjde cena nahoru,“ říká majitel aukčního domu Tomáš Hejtmánek s tím, že několik kusů nabídli už ve dvou předchozích aukcích a prodaly se velmi dobře.
Stěžejní položkou patnáctikusového souboru předmětů z ambasády je ale rozměrný obraz od Albína Brunovského s názvem Zahrada, jehož vyvolávací cena na čtvrteční aukci odstartuje na čtyřech milionech korunách.
Třímetrové plátno ve stylu fantazijního realismu z roku 1972 je významné i v rámci díla tohoto autora posledních československých bankovek. Hejtmánkovi v aukci nabídnou i jeho grafiku, která ze stockholmského souboru nepochází.
Hned pod Brunovského obrazem upoutají pozornost dvě zespoda nasvícené dvoumetrové plastiky z litého skla od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové (1971). „Když se k nim přiblížíte, uvidíte v nich celý vesmír,“ říká Tomáš Hejtmánek.
Jejich transport ze Švédska podle něj nebyl jednoduchý: „Jedna váží přes 200 kilo a bylo třeba je rozebrat a dát znovu dohromady,“ přibližuje Hejtmánek. Na ambasádě jich bývalo šest, v bubenečské vile jsou nyní vystaveny dvě a Tomáš Hejtmánek má k dispozici ještě další dvě, které se ale poničily při snímání z ambasády a bude třeba je citlivě restaurovat.
„Jedna z plastik, které jsou ještě ve Švédsku, je natřikrát zlomená a v příštím roce se ji pokusíme dát dohromady,“ přibližuje. Vyvolávací hodnota těchto plastik bude začínat na 600 tisících korunách. Ve Stockholmu přitom byly původně instalované jinak, některé z nich visely ze stropu a nasvíceny byly zářivkami mezi skleněnými panely. Teď fungují jako stojící objekty se spodním podsvícením.
Kromě obrazů zdobily stěny ambasády i tapiserie od Márii Rudavské a Věry Zářecké-Drnkové. „Nábytek byl ve velmi dobrém stavu, byl citlivě uložen na půdě statku ve Švédsku. Jen jsme ho oprášili a gobelíny jsme vyčistili. Některé obrazy ale byly srolované, a tak se musely napařit, narolovat a napnout,“ říká majitel aukčního domu, který je sám původní profesí restaurátor.
Na prodej umění šedesátých a sedmdesátých let je podle něj nyní ta správná doba. „Zejména mladší generaci sběratelů šedesátá a sedmdesátá léta baví. Navíc se aktuálně velmi diskutuje o přestavbě Hlavního nádraží v Praze, na kterém se architekt Bočan také podílel a jeho jméno začíná být slyšet čím dál více,“ míní Hejtmánek.
Na čtvrteční aukci bude zmíněný obraz Zahrada bojovat o přízeň sběratelů s obrazem Josefa Šímy z roku 1963 zvaným Světelná krajina, který je s vyvolávací cenou pět milionů korun nejdražší položkou aukce. Tomáš Hejtmánek očekává, že by se jeho cena mohla vyšplhat až k deseti milionům korun.
V nabídce jsou ale například také unikátní dosud neznámý kvaš od Josefa Lady, uhlové kresby od fotografa Františka Drtikola, obrazy od Zdeňka Rykra, Daisy Mrázkové a jejího manžela Jiřího Mrázka, koláže od Běly a Jiřího Kolářových, plastiky od Olbrama Zoubka nebo reliéf od Jana Koblasy.
Boj mezi sběrateli se očekává i o kubistickou vázu od Vlastislava Hoffmana. „Už jsme takovou prodali i za 800 tisíc korun,“ říká Hejtmánek.
Exponáty z bývalé československé ambasády ve Stockholmu jsou na předaukční výstavě v bubenečské vile promíchané s ostatními díly. V hlavním sále doplňuje exponáty z ambasády například koberec od textilního výtvarníka Antonína Kybala (1936) s hnědým zebrovým vzorem, navržený původně do soukromého pražského bytu.
Na něm stojí dřevěná socha Ochránce z roku 1960 od Damjana Pešana, který spolupracoval s architektem Jožou Plečnikem na Pražském hradě.
Vedle biedermeierovského jídelního stolu s židlemi od Josefa Danhausera nabízejí Hejtmánkovi v aukci také funkcionalistickou trubkovou soupravu psacího stolu a židle z mořeného dubu od Rudolfa Vichra inspirované Bauhausem, hnízdové stolky od Jindřicha Halabaly ze stejné doby, ale třeba také impozantní orlojové hodiny od pařížského hodináře Allarda z druhé poloviny 19. století s vyvolávací cenou 500 tisíc korun.
„Máme rádi kontrasty moderního a starého. Ke stolku a křeslu z roku 1970 pověsíme třeba krajinu z poloviny 19. století, k Halabalovým stolkům postavíme manýristické židle. Rádi ukazujeme, že je možné tyto věci kombinovat,“ říká Tomáš Hejtmánek.
Na funkcionalistickém stolku z třicátých let stojí dřevěné plivátko z období biedermeieru, které Hejtmánkovi získali z Beaufortovy vily na Zbraslavi. „Byla ve velmi žalostném stavu. Skoro nic tam nezůstalo, ale toto se mi podařilo zachránit. Ani majitel netušil, co to původně bylo,“ dodává.
Nejstarší položkou aukce je gotická polychromovaná kamenná socha svatého Pavla z počátku 15. století. Vedle ní na výstavě visí kovová plastika z osmdesátých let 20. století od Věry Janouškové, jejíž díla se na trhu objevují velmi vzácně.
Zájem očekává Hejtmánek i o obraz od Jiřího Jelínka zvaného Remo, spoluzakladatele Devětsilu, který byl přítelem Štýrského a Toyen a poté odešel do Paříže. Právě z pařížského období pochází obraz, který je zajímavý také tím, že je na jeho zadní straně portrét. Podle Hejtmánka jde nejspíše o podobiznu Toyen.
Ve čtvrteční aukci se bude dražit i Alfons Mucha, František Drtikol, grafiky od Adolfa Borna či Jiřího Andrleho. Ze současných autorů jsou zastoupeni například Pasta Oner, Patrik Hábl nebo Rony Plesl či na zahradě stojící plechové origami od Petra Holečka.
„Jsme zaměřeni spíše na české umění. Trendem nyní je, že se díla českých umělců vozí z ciziny zpátky do Česka, ne opačně. A většinou skončí zase v rukou českých sběratelů. Českých děl jde z našich aukcí do zahraničí v poslední době málo,“ říká Hejtmánek s tím, že je znát, že čeští sběratelé nešetří.
„Po covidu začalo investovat do umění ještě více lidí. Objevilo se více menších sběratelů, kteří nakupují po menších částkách. U nás ale nakupují spíše srdcaři než investoři, kteří by dílo schovali do depozitáře a za pár let prodali,“ tvrdí.
Nejdražším dílem, které se kdy v Arthouse Hejtmánek prodalo, byl před třemi lety obraz Mikuláše Medka Akce I-Vajíčko, jehož cena se z vyvolávacích osmi milionů korun dostala až na sedmapadesát milionů.
Hejtmánkovi ale prodali třeba také Kokoschku za 52 milionů korun a dalších několik obrazů kolem dvaceti milionů, například loni Emila Fillu.
Letošní maximum zatím drží Karel Vítězslav Mašek s osmi miliony korun. U nábytku se milionové částky příliš často neobjevují, rekordem je u Hejtmánků Gočárova kubistická vitrína s hodinami za jeden a půl milionu korun.
Na příští rok chystají Hejtmánkovi kromě dvou velkých aukcí a jim předcházejících výstav také druhou část prodejní výstavy naivního malíře Josefa Kotrby, jehož pozůstalost loni koupili a restaurovali. Na podzim se prodala většina děl veřejnosti dosud neznámého autora a od druhé části výstavy Tomáš Hejtmánek očekává podobný úspěch. „Je vidět, že v ponuré době lidi naivní umění baví více.“
