Článek
Zvyk stavění a používání umrlčích prken (německy Totenbretter) přinesli na Šumavu němečtí kolonisté. Tento zvláštní typ pohřební památky však nebyl omezen pouze na tuto oblast. Byl znám od nejstarších dob i jinde ve střední Evropě, a dokonce i v židovském prostředí. Nejvíce jsou však prkna spojována právě se Šumavou. Nalezneme je dosud hlavně v německé oblasti západní Šumavy, přilehlém okraji Českého lesa, příhraničních oblastech české strany Šumavy a v sousedním Bavorském lese.
Šumava byla odjakživa místem doslova magickým. Tajuplné, divoké a hluboké hvozdy přímo sváděly k legendám, pověstem a strašidelným vyprávěním. Kde jinde než tam by se tedy měl objevit právě fenomén umrlčích prken? Nikde jinde v České republice je totiž nenajdete. Umrlčí prkna se objevovala po celá staletí, dnes už jich mnoho k vidění není, ale pokud na nějaké poutník narazí, neubrání se zachvění a pohnutí.
Vzácná fotografie umrlčích prken na rozcestí. Tam byly umisťovány často a poutníci a kolemjdoucí se vždy pomodlili
Symbol smrti a varující memento donutí člověka zastavit se a zapřemýšlet nad těžkým životem předků, kteří tyto tajemné předměty používat museli. I v krutých, mrazivých a tuhých šumavských zimách totiž umírali lidé. A pohřbívat do země se nedalo. V tu chvíli přišlo na scénu umrlčí prkno.
V srdci Šumavy panuje starý zvyk, odkládat umrlčí prkna, na kterých leželi nebožtíci, podél cesty. A tam pak leží, dokud se nerozpadnou. Jakési memento mori kolemjdoucím. Lidé si většinou pamatují, kdo na nich ležel. Mlčky se pokřižují a jdou dál. Nikoho nenapadne, aby prkna odnesl, nebo je dokonce k nějakému účelu použil. Byl by to zlý, rouhačský čin
Oblast Šumavy se vždy vyznačovala nelítostným zimním obdobím. Domy a chalupy pokryla silná vrstva sněhu, zaváté cesty nebyly často téměř vidět. Kruté mrazy nikoho nešetřily a neměly slitování. V těchto těžkých dobách přicházela smrt na zdejší obyvatele poměrně často.
Pro muže si chodila při práci v lese nebo při svážení dřeva. Ženy zase umíraly na popáleniny způsobené při sušení lnu nebo při porodu. Smrt byla na denním pořádku. Klasické pohřbívání v rakvích bylo pro obyvatele odlehlých vesnic v horských oblastech náročné, bylo tedy potřeba najít náhradní řešení.
Regen
Vznikla tedy umrlčí prkna. Zemřelí se na ně pokládali až do doby, kdy se mohl pohřeb konat. To znamenalo do doby, než rozmrzne půda a bude možno vykopat pro zemřelého hrob a důstojně ho pohřbít.
Když v zimě v odlehlé usedlosti v rodině někdo zemřel, příbuzní mu zatlačili oči, oblékli ho do svátečního oděvu a podvázali mu šátkem bradu, aby ústa zůstala zavřená. Tělo většinou ještě obalili do lněného plátna. Pak uložili nebožtíka obličejem ke dveřím na prkno umístěné mezi dvěma židlemi.
Zkřížili mu ruce, svázali je růžencem a umístili ho v podsklepení nebo v domácí kapli. Nebožtík takto na svém prkně setrvával s rodinou pod jednou střechou či na pozemku usedlosti klidně i několik měsíců, dokud se neoteplilo.
Umrlčí prkna Horní Kochánov
Na velice odlehlých samotách, kde bydlelo třeba více početných rodin pohromadě, se před zimou vyrobila umrlčí prkna „do zásoby“ - smrt se prostě v té době předpokládala a byla na denním pořádku. Prkna bývala bohatě zdobena a pomalována, dokonce v Bavorsku existovaly zavedené dílny na výrobu a zdobení umrlčích prken.
Umrlčí prkna zdobili truhláři, malíři nebo řezbáři. Provizorní poslední lože umělci pomalovali pod rozsvícenou hromničkou. Obvykle je ozdobili třemi vyřezávanými křížky, obrazem zlomené svíce, anděly, božím okem, tváří Krista či symboly smrti. Na některá dubová prkna vyřezali i verše, které charakterizovaly zemřelého.
Nejprve se prkno pohřbívalo spolu se zesnulým. V pozdější době se tělo z prkna sejmulo, vložilo do rakve a po pohřbu malíři a řemeslníci opatřili provizorní úmrtní lože na kost zmrzlého nebožtíka jménem, datem narození a úmrtí, modlitbou a prosbami pro kolemjdoucí o otčenáš za nebožtíkovu duši.
Řada umrlčích prken na bavorské straně Šumavy - jedná se o prkna příslušníků jedné rodiny
Prkno bylo poté zaraženo do země na různých místech - buď poblíž rodného statku, kde nebožtík skonal, pod stromem, u kostela, hřbitova, ve volné krajině jako solitérní památka, na křižovatce či rozcestí. Na Šumavě tedy můžete spatřit „umrlčí palisády“, z jejichž nápisů vyčtete životní běh a osudy jednotlivých členů rodiny během celého století.
Právě křižovatkám pověrčiví vesničané přikládali tajemný význam - pokládali rozcestí za rejdiště tajemných bytostí a duchů. Ti se měli rozhodovat, kterou cestou se vydat. Proto nebylo záhodno v noci na křižovatky cest vůbec chodit. Pro jakési „zmatení“ přízraků a duchů byly právě na křižovatkách cest umisťovány kříže, boží muka, kapličky a také umrlčí prkna jako posvátný předmět.
Kašperské hory - dobová fotografie umrlčího prkna na křižovatce cest
Věřilo se totiž, že v umrlčím prkně přebývá duše nebožtíka, která kolemjdoucí chrání. Prkna zůstávala v zemi dokud se nerozpadla. Nikdo si na ně netroufal vůbec sáhnout, natož, aby je na něco použil. Přesto se pár takových odvážlivců našlo. A neskončili vůbec dobře. Pověsti o zničení umrlčího prkna a následném trestu se vyprávějí napříč Šumavou a Bavorskem od vzniku tohoto zajímavého a tajuplného předmětu.
Tradovalo se, že dřevo je nasáklé nejen duší nebožtíka, který na něm dlel, ale i mocí rituálů, které příbuzní vykonali u jeho těla. Pověrčiví horalé věřili, že umrlčí prkno je vlastně sám nebožtík - jeho duše, vtělená do dřeva, na kterém ležela jeho mrtvola. Šumavou dodnes koluje řada pověstí o temné moci umrlčích prken.
Tato umrlčí prkna nalezneme u zaniklé obce Zadní Paště - jsou to repliky, původní prkna se rozpadla. Jde o pět mladých lidí z rodiny Scheinostových
Těchto pověstí o „pomstě“ umrlčích prken je opravdu mnoho. Pár nejznámějších vtělil do svých děl slavný šumavský spisovatel Karel Klostermann. V blízkosti vystavených prken byli často vídáni duchové zemřelých a někteří jedinci obdaření výjimečnými schopnostmi sem chodili komunikovat s oním světem.
Vyhoření i oběšený truhlář aneb nesahejte nám na prkna!
Umrlčí prkna se považovala za nedotknutelná a posvátná. Věřilo se, že jejich poškození nebo krádež přináší smůlu. Prkna ukradená kupříkladu na otop prý v kamnech vybuchovala a nechtěla hořet. Jednou celá usedlost v Kašperských horách vyhořela - vybuchla kamna a následně i komín. Sedlák totiž nechtěl do lesa pro dřevo, tak vytáhl umrlčí prkna, která byla celé roky zaražena poblíž domu, rozsekal je a hodil do kamen.
Velice známá je pověst o českém truhláři, který dostal velkou zakázku - na manželskou postel jistého bohatého německého sedláka. Byla zrovna tuhá zima a dřevo se shánělo špatně. Truhlář ve vidině zlatek, které mu bohatý Němec slíbil za lože pro sebe a svou mladičkou nevěstu, neváhal, oblékl se, zapřáhl koně do žebřiňáku a vydal se na objížďku po okolí.
Bavorský les - umrlčí prkna přímo u hranice s Českou republikou
Všechna umrlčí prkna, která potkal a která byla v dobrém stavu, vyrval ze země. Dovezl je domů do dílny a vyrobil z nich krásnou postel, pro kterou si přijel povozem bohatý bavorák. Za krásnou práci bohatě zaplatil a postel si odvezl. Po svatbě však přijel německý novomanžel do truhlářské dílny znovu a tentokrát byl naprosto rozzuřený.
Truhlář z jeho úsečného německého lamentování a nadávek pochopil, že svatební noc se nekonala, neboť novomanželům u lože asistovalo asi deset přízračných postav. Nevěsta během noci zešedivěla hrůzou a oněměla. Truhlář se svěřil, že postel vyrobil z umrlčích prken. Němci to bylo jasné - majitelé svých posmrtných lůžek se nesmířili s jejich zhanobením a zničením a přišli si pro ně.
Truhlář skončil špatně, oběsil se ze studu a také ze strachu - mátožné postavy začaly navštěvovat i jeho dílnu. Všichni sousedé hned věděli, že ho stihl zasloužený trest. Na umrlčí prkna se prostě nesahá.
Umrlčí prkna na kapličce - Velký Javor
Já to prkno neunesu!
V Rejštejně pak zase jiný truhlář vyrobil z umrlčího prkna vál na nudle jako výbavu pro nevěstu. Když pak žena vzala vál poprvé do rukou, spadl jí na zem, ale stal se tak těžkým, že ho nedokázala zvednout. Navíc prý nudle začaly kolem válu samy od sebe poskakovat, takže z práce nebylo nic.
Horská Kvilda má svůj vlastní příběh - mladík se na „Dušičky“ v hospodě vsadil, že si vytáhne umrlčí prkno, které stálo zaražené u kapličky. A na něm do rána přespí. Marně ho starší a moudří muži přesvědčovali, aby to nedělal. Mládenec, posilněný alkoholem a popichováním svých opilých kamarádů vytáhl prkno a naložil si ho na záda.
Přenesu prkno do komory ve svém domě, abych v noci nezmrzl, tam se lepe vyspím
Z hospody ho pozorovali všichni hosté. Mladík s prknem na zádech ušel pár kroků, když začal podklesávat v kolenou. Kamarádi si mysleli, že je tak opilý, že nemůže jít a smáli se mu. Přece je to kus dřeva, skoro nic to neváží, není možné, aby to neunesl. Ale starší muži se na sebe znepokojeně dívali. Mládenec s prknem ale začal volat o pomoc a nohy se mu zabořily do půdy. Křičel, že je neunese, že je čím dál těžší, pak už doslova řval strachy a ležel na zemi s prknem na zádech.
Plot z umrlčích prken
Sousedé mu museli přiběhnout na pomoc. Prkno zvedli, bylo lehké, jeden sedlák běžel a zapíchl ho zpět na jeho místo. Mládenec dopadl špatně, pomátl se a do smrti tvrdil, že to prkno bylo čím dál těžší a těžší a chtělo ho zabít. Možná se usmějete, pověst, mávnete rukou. Ale když ho druhý den vezli do nemocnice, protože dostal těžkou horečku a blouznil, lékař shledal, že má celá záda pokryta obrovskými podlitinami.
Když koupíš chalupu i s umrlčím prknem…
Ani v dnešní době není nouze o pověsti o temné síle umrlčích prken. Jistý pan Jaroslav zakoupil na Šumavě dlouho vyhlédnutou a vytouženou starou usedlost, kterou se spolu s manželkou rozhodl opravit, zvelebit a nastěhovat se, aby unikl ruchu velkoměsta. Když chalupu koupil, probíral věci, které byly na půdě a v různých přístavcích a stájích:
Zvláštně a velmi hezky zdobená starožitnost mě zcela uchvátila. Řekl jsem si, že by obnova mohla stát za to. Obrátil jsem se tedy na známého a požádal ho o pomoc. Když mi vysvětlil, že se jedná o umrlčí prkno a k čemu sloužilo, byl jsem nadšený. Ne každý něco takového doma má. Kamarád si dal záležet, prkno bylo za pár dní jako nové. Připevnil jsem ho na zeď u vchodu uvnitř domu. Vypadalo tam naprosto skvěle. Jenže tiché a klidné místo se najednou stalo peklem… Nejdříve jsme začali slýchat kroky, jejichž původ byl záhadou. Pak také hlasy, pláč a nářek. Bylo to čím dál hlasitější. Manželka už byla zralá na psychiatra a vyhrožovala dokonce odchodem. Noci byly šílené, ale ani přes den jsme nebyli záhadných úkazů ušetřeni. Cosi nás stále pronásledovalo. Šel jsem za místním farářem a všechno mu řekl, chtěl jsem alespoň radu. Prkno si tedy vzal do kostela, náš dům prošel a očistil. Rozhostilo se ticho. Nemohli jsme ani uvěřit, že tak rychle. Nikdy by mě ani nenapadlo, že se něco takového může stát
Jak je vidět, tajemná moc zvláštního a morbidního předmětu nepřestává fascinovat i v dnešní době.
Všerubský kostel svatého Archanděla Michaela
Neplatí to však v případě kostela ve Všerubech na Domažlicku. Tam při generální opravě v devatenáctém století použil tesař umrlčí prkna jako trámy do schodů, které vedou nahoru na kostelní věž. A nestalo se nic. Mrtví majitelé umrlčích prken zřejmě neprotestovali proti umístění svých posledních lůžek do vysvěcené stavby. Schody jsou ve všerubském kostele k vidění dodnes.
Začátek a konec umrlčích prken
V Bavorsku se datuje pohřbívání mrtvých v rakvích na přelom 17. a 18. století. V předcházejícím období byl zemřelý položen na prkno v obývacím pokoji a poté byl i s prknem přenesen do hrobu. Prkna byla buď pohřbena spolu se zemřelým (zabaleným do plátna), případně byla spálena nebo uchována pro opětovné použití v případě dalšího úmrtí.
Umrlčí prkna se i vestavovala dovnitř sakrálních staveb
Na Šumavě byl zvyk stavby umrlčích prken doložen od 19. století, ale je nejspíše ještě starší. Udržel se do konce druhé světové války. S odsunem německého obyvatelstva z české části Šumavy a s příchodem komunistické totality tento svérázný zvyk umrlčích prken postupně zcela zmizel. Prkna sloužila spíše jako symbolické památníky na zemřelé.
Počátkem padesátých let dvacátého století byli komunistickým režimem masově demontovány snad všechny náboženské (a nejen náboženské) symboly, takže umrlčí prkna rychle mizela z okolí kapliček, kostelů, z volné krajiny i z křižovatek a rozcestí.
Bodenmais
Umrlčí prkna byla nejčastěji k vidění v údolí Úhlavy a v přilehlých územích (v někdejších rychtách Svatá Kateřina, Hamry, Hojsova Stráž a Zhůří), dále se pak vyskytovala od náhorní pláně při Furthu přes Český les (Všeruby), celý Bavorský les až dolů k Dunaji. Do roku 1938 stávala v německých částech Šumavy.
V Čechách pak v okolí Železné rudy, směrem od Nýrska kolem Ostrého, Hamrů, obce Javor a dále do Bavorska. V Bavorsku umrlčí prkna nalezneme i dnes - v příhraničních vesničkách stojí dodnes a jsou navštěvována a restaurována. V Čechách je lze spatřit v Kašperských horách, Železné rudě, Kochánově, na Kvildě, v Hartmanicích, či v zaniklých obcích bývalých Sudet.
Až někdy toto „memento mori“ spatříte, zkuste si v duchu odříkat krátkou modlitbičku. Nic tím nezkazíte. Fenomén umrlčích prken je sice velice morbidní, ale skutečně fascinující. Jako celá Šumava. Tajemná a majestátní, se spoustou dávných legend a pověstí. A také věcí doslova prapodivných a bohužel zanikajících.
Stará Šumava v dílech Karla Klostermanna zvolna mizí. A s ní i umrlčí prkna
Jednou z těchto věcí jsou i umrlčí prkna. Než se rozpadnou, ztrouchnivějí a jejich zbytky odvane vítr a čas, měli bychom je alespoň jednou vidět. Už jen pro připomínku nelehkého života a drsných podmínek k přežití našich předků, ale i pro opravdovou tajuplnost a zajímavost tohoto záhadného a mýty opředeného předmětu.
prameny:
časopis Enigma
časopis Epocha
