Všechny moje knihy vznikly v hospodě. Nejdřív o nich musím snít, říká spisovatel Michal Šanda

„Nejradši si téma rozmýšlím, knížku si plánuji a sním o ní. A to je pro mě daleko podstatnější než samotné psaní, protože mi je jasné, že potom ta knížka vyjde, já ji otevřu, bude tam nějaká chyba, ilustrace budou naprosto příšerné a ta vazba taky nebude taková, jak bych si představoval,“ komentuje spisovatel Michal Šanda svůj tvůrčí proces.

Čtěte také

Karel Havlíček Borovský by měl 200 let, nad jeho myšlenkami ale budete žasnout

Jeho nejkurióznější nápad byl psaní si s někým, kdo už je mrtvý. Trvalo to dva roky, kdy Šanda procházel dopisy našich tuzemských literárních velikánů, než kniha spatřila světlo světa.

Výsledkem nakonec byla fiktivní vzájemná korespondence Karla Havlíčka Borovského a jeho bratra Františka. Šanda použil dopisy, ve kterých psal Borovský svému bratrovi například o tom, jak přemýšlel, že skončí s novinářskou kariérou nebo že začne s včelařstvím.

„Štěstí, že se ty odpovědi Františka nedochovaly, takže jsem mu mohl krásně odpovídat. A vlastně je to tak, že Karel Havlíček tam popisuje to, co se děje jemu. Já si tam popisuju, co se děje mně, a vždycky na konci těch dopisů se shodneme a škorpíme se o ty včely,“ popisuje Šanda.

Kvůli knize se sám spisovatel téměř stal včelařem, musel si spoustu věcí nastudovat.

Spolupráce s Ivanem Wernischem

Šanda taky moc rád vzpomíná na spolupráci s básníkem Ivanem Wernischem, držitelem ceny Franze Kafky. Básník si vymýšlel německé autory, které měl údajně překládat, a byli tak věrohodně vymyšlení, že si spousta lidí myslela, že jde o skutečné lidi, a ne výplody Wernischovy mysli.

„Ivan je velký mystifikátor, dělali jsme spolu čtyři knížky, kdy Ivan Wernisch vytahoval zapomenuté básníky ze 17. až 20. století. A to byla taková čítanka jiné poezie. Já jsem tam připravoval medailony těch jednotlivých autorů. Takže můžu spolehlivě říct, že si tam Wernisch nikdy nikoho nevymyslel,“ vzpomíná Šanda.

Čtěte také

Host: Helena Wernischová, výtvarnice

Generál v umyvadle plném blues je zhruba tisícistránková Šandova antologie vydaná nakladatelstvím Větrné mlýny. Podle Šandy se jedná o finální verzi některých jeho věcí, které byly původně třeba nesprávně pochopeny nebo interpretovány.

Jako zajímavé uvádí to, že dal nevědomky do svých knih nějaký společný prvek, něco, co knihy spojuje. A v antologii je tak vnitřní soudržnost podle autora krásně vidět.

„Úplně první věc, která tuto knihu jakoby otevírá, je můj text z roku 1970, což není beletrie. To jsem v pěti letech napsal vysoce odborné pojednání o holubech, které jsem viděl na dvoře našeho domu ve smečkách.“ Kniha o holubech mu pak vyšla v samizdatu, v jednom kusu.

Důležité je, si správně vybrat hospodu

Více psát začal až na gymnáziu. Chodil pomáhat do hospody a hospodský mu vždycky taky něco nalil.

„Jak jsem tam tak seděl u toho stolu a pil jsem ty piva, tak jsem tak koukal a z nudy jsem začal psát. A to psaní po hospodách mi vydrželo do dneška a všechno, co jsem kdy napsal, jsem napsal v hospodě,“ dodává Šanda.

V hospodách píše i knihy pro děti a důležité je si hospodu dobře vybrat. Snaží se hledat hlavně ty, kde je co nejmenší ruch.

„Pokud se píšou určité pasáže, které jsou maličko dojemnější, tak potom ten patos je tak nabubřelý, že se to musí psát příští den znovu. A ne po sedmém pivu, ale hned po tom prvním.“

Jestli vás zajímá, které hospody jsou podle Šandy na psaní vhodné, čemu se ve své tvorbě také věnuje, jakou knihu tvoří, a třeba i to, proč asi nikdy nenapíše filmový scénář, poslechněte si Hovory, které moderuje Ondřej Konrád.