Pochod Gay Pride v Moskvě (2011) FOTO: Wikimedia Commons / Peter Gray / CC BY-SA
FOTO: Wikimedia Commons / Peter Gray / CC BY-SA
NÁZOR / Je nutnou potřebou každého totalitního režimu mít vnějšího a vnitřního nepřítele. Vnější udržuje stabilitu státních struktur (vlády a hranic) a dodává legitimitu represivním institucím (armádě a tajné policii). Vnitřní nepřítel udržuje obyvatelstvo ve strachu a současně mu dává pocit, že ono samo je zaplaťpánbůh zatím v relativním bezpečí. Rusko se k tomuto druhému cíli rozhodlo vybrat si minoritu gayů, leseb a osob v tranzici.
„V poslední době jen spím, anebo brečím,“ napsal na stránkách nezávislého ruského webu OVD Jan Dvorkin, spoluzakladatel centra, které v Rusku pomáhalo s tranzicí (tedy změnou pohlaví) lidem v podobné situaci, jako byl on sám. Na administrativní a další diskriminační ústrky byl zvyklý. Ovšem na přelomu listopadu a prosince bylo tzv. „hnutí LGBT+“ prohlášeno v Rusku za extrémistické, takže Dvorkinovi nezbylo nic jiného než na poslední chvíli uprchnout do zahraničí.
Není jediný. Dopady ruského výnosu jsou markantní. Veškeré osoby, které se necítí být ryze heterosexuální, rovnou přesunul z roviny případné občanskoprávní odpovědnosti do roviny odpovědnosti trestněprávní. Lidem, jako je Jan, ale nejen jim, přes noc začalo hrozit až 10 let ruského kriminálu. Nelze asi vylíčit, co by je ve vězení ruského stylu čekalo, a patrně není daleko od pravdy, že podobný verdikt by mohl znamenat osud horší než smrt. Do restaurací a barů známých tím, že se v nich scházely „osoby jiné orientace“, vtrhli policisté a začali sbírat osobní údaje přítomných. Mnohé gay bary a organizace pro pomoc osobám s odlišnou sexualitou raději rovnou zavřely, anebo se přesunuly do podzemí.
Ruská LGBT+ komunita samozřejmě čelila ústrkům již dříve, stávající opatření však vytváří v ruské společnosti skupinu bezmála bezprávných osob, které se bez vlastního zavinění ocitají v roli občanů třetího řádu a hrozí jim smrt. Analogie samozřejmě nejsou tím nejsilnějším nástrojem pro analýzu problémů, nicméně, situace LGBT+ minority v Rusku nyní velmi silně připomíná postupné odnímání práv židovské komunitě v hitlerovském Německu.
Argumenty státu byly tehdy a jsou i dnes víceméně stejné. Je potřeba uchovat si zdravou a reprodukceschopnou populaci, která nebude čelit dekadentním sklonům a chorobám přicházejícím od „kosmopolitních“ vrstev. Cílem podobných čistek se stanou bezbranní lidé bez sympatií majority. Nabízejí se již Hitlerem nenávidění homosexuálové a podobní „degeneráti“. Kdo uteče, vyhraje. Kdo slyší, porozumí. Nebudu zde hovořit o holokaustu. Souvislost je zjevná.
Německo již nabídlo bezpečnou azylovou politiku pro ruské občany prchající kvůli diskriminaci z důvodů sexuální orientace či identity. Lze očekávat, že tlak na normalizaci/nivelizaci ruské společnosti se bude nadále stupňovat. „Poslední dva roky jsem žil s pocitem, že se potřebuji připravit na několik možných variant. První varianta byla, že budu nadále žít a pracovati v Rusku. Druhá, že půjdu do vězení. Třetí – že skončím v exilu. A v té čtvrté realitě mě zabijí (pro tento případ jsem udělal závěť). Teď chápu, že jsem byl nejméně připravený na emigraci,“ naříká Jan, který už nemohl žít ve státě, jenž ho nenávidí. Problém je v tom, že tatáž země by se mohla „z jistých důvodů“ dříve či později pokusit zabít všechny Jany na svém, či dobytém území. To, že je genocidy schopná, už ukázala na Ukrajině.
