Článek
A proč se ptá „A proč?“
Kolem třetího roku dítěte přichází jedno z velmi důležitých období. Jak se dětský mozek vyvíjí a jeho schopnost poznávání již není omezena jen na pět základních smyslů, přichází na řadu komunikační schopnosti. A k těmto nepatrně patří otázka, „A proč?“ Otázka, která rodičům drásá nervy a přivádí k šílenství, je však zásadní pro sociální a rozumový vývoj dítěte.
Dětský mozek v tomto věku je přímo nastaven na hltání informací a získávání nových vjemů. „A proč“ otázka otevírá vstup do světa nepoznaného a kdo jiný než rodič, by měl své dítě provést branou nevědomosti do zahrady vědění.
Přišlo to rychle jako neřízená střela
U nás doma to přišlo krátce po dosažení tří let. Jeden den jsme zaznamenali dvě „a proč“ otázky, druhý den jich bylo asi dvacet, třetí den jsme to už přestali počítat. Na co však rodič není připraven je kadence a nesmyslnost, těchto otázek. Co je totiž pro náš dospělý mozek naprosto normální, pochopitelná věc, je pro dítě tajemnou záhadou toho velkého světa.
„Vždyť o co jde, prostě mu budu odpovídat,“ říkal jsem si kdykoliv jsem o tomto období slyšel. Člověk si tak nějak líbezně představuje krásné debaty o fungování světa, proč teče vodička, kam chodí sluníčko spinkat, nebo proč musí táta každé ráno do práce, a že takové debaty budou třeba třikrát za den nejvýše.
Na tyto otázky určitě přijde také čas, dítě však potřebuje znát důvod i naprosto elementárních věcí. A jejich četnost je drastická, třicetkrát, čtyřicetkrát za den, dítě vás nenechá odpočinout. Jeho zvídavost potřebuje nasytit a vy jste prvním terčem jeho dychtivosti.
Proto jsme denně bombardováni „a proč“ otázkami na různé věci jako:
„Dej si ponožku i na druhou nohu, ne jen na jednu.“
„Zítra jedeme na výlet.“
„Když to spadne, bude to mastné.“
„Když to rozbiješ, už si s tím nebudeš moct hrát.“
„Zakryj se, nebo budeš nemocný.“
„Sladké už dneska stačilo.“
Takové otázky jsou pro mě frustrující spíše z toho šoku náhlé změny. Co dříve sloužilo jako dogma, které rodič prostě řekl a dítě přijalo, je nyní konfrontováno existenční otázkou, toho nejelementárnějšího původu, „Netlač mě tím loktem do žeber, bolí to.“ „A proč?“
Některé situace se potom dají řešit přímo demonstrací důsledku onoho dotazovaného sdělení.
„Dáš si rajčátko?“
„Ano a chci mléčný koktejl.“
„Koktejl? Tak počkej, chceš rajčátko, nebo banánový koktejl? Ale banány myslím nemáme.“
„Chci rajčátkový mléčný koktejl.“
„Nééé, ten nebude dobrý.“
„A proč?“
Není to tak, že by člověk nevěděl, co mu má odpovědět, spíš je zaražen tou otázkou na naprosto samozřejmou věc.
Proto jsme vzali trochu mléka, jedno rajče a udělal se mléčný, rajčatový koktejl. Jeho „bléééé“ mluvilo za vše a my jsme to jen doplnili ujištěním, jestli tedy opravdu chápe, že mléčný, rajčatový koktejl není dobrý. Je potřeba si však uvědomit, že to není soutěž. Není to jako, „HA! Vidíš! Říkal jsem ti to, že je to hnusný.“ Dítě se „a proč“ otázkou učí, nezpochybňuje vás, ani nekritizuje.
Co dělat?
Jako moderní rodič, který si vzpomíná, jak mu rodiče odsekávali a křičeli na něj, protože jsem se rád ptal, jsem chtěl být přirozeně lepší než oni, a tak s notnou dávkou studování a vlastních zkušeností, přidávám pár rad jak se s tímto obdobím vypořádat.
- Uvědomte si, že vaše dítě vám nedělá naschvály, jen se ptá. Je to jeho přirozená reakce na snahu pochopit fungování světa.
- Když se ptá na důvod pravidel u vás doma, nezpochybňuje je. Jen chce vědět, proč platí zrovna tak, jak platí.
- Sebehloupější otázka je pro něj podstatná.
- Nebojte se říct, že nevíte. Pokud chcete být aktivní, řekněte, že odpověď zjistíte.
- Až budete frustrovaní přepněte na automatiku.
Automatika mi pomohla zejména v dobách, kdy prostě spěchám a potřebuji něco rychle udělat. Tuto bezmyšlenkovitou automatiku si pamatuji z jeho novorozeneckých dob. Pochovat, položit, zajistit, plena, plínka, odsávačka, kapesník, krém, vysvléct, přebalit, nová plínka, obléct, savička, pochovat a jedeme. Při narození prvního dítěte je tento režim naprosto drastický pro začínající rodiče, jak si ale s přibývajícími týdny rodič zvyká, přechází na automatický režim.
A stejně tak nyní přecházím na automatiku, když potřebuji spěchat. Odpoutám od svého ega, od sebeuvědomění a prostě chrlím odpovědi, jako bych byl ChatGPT.
Co nedělat!
- Křičet.
- Vzdychat, protáčet oči, znuděný tón hlasu. Dítě to vnímá.
- Odsekávat.
- Odpovídejte tak, aby sdělení pochopil. Pokud jej nepochopí, přijde otázka znovu.
- Vysmívat se.
- Zažil jsem otce, který, když se ho jeho dítko zeptalo, proč venku sněží, na něj začal kroutit hlavou a s naprosto pohoršeným tónem odsekl, „No proč asi, ježišmarja, protože je zima, ty troubo.“
To určitě není přístup hodného rodiče, který své dítě chce správně vychovat. Já takovou odpověď slyšet několikrát denně, tak se ve mně vštípí dvě věci:
Jsem naprostý hlupák, co nic neví a je naprosto neschopný.
Radši se nebudu ptát, aby si ze mě nedělali srandu.
O několik desítek let později takoví lidé hledají u psychiatra původ svých depresí a strachu mluvit na veřejnosti, které můžou být zakořeněny třeba v tom, jak vám vaši rodiče odpovídali na „a proč“ otázky.
Závěrem
Je potřeba si uvědomit, že dítě se „a proč“ otázkami učí i sociálních dovedností. Pokud dítěti budete odsekávat, nedej bože na něj řvát, že se ptá, těžko z něj může vyrůst sebevědomý člověk, který se nebude bát komunikace. Ve věku, kdy se mu teprve tvoří základy jeho budoucí osobnosti, je důležité mu ukázat, že jeho zvídavost není špatná, ale naopak vítaná.
Nebuďte z toho jeleni, odpoutejte se od vlastního ega a pomozte svému dítěti projít zvídavým obdobím, buďte jeho průvodci a pomocníky. Ne kárajícími tyrany.
Zdroje použité v článku:
