„Na rakovinu jste moc mladá. Moc hezká. Moc žena.“ Diagnózu si novinářka musela vyvzdorovat, lékaři jí nevěřili. A není jediná
Novinářka Adéla Ježková má po operaci rakoviny tlustého střeva. Nyní je zhruba uprostřed dvanácti cyklů chemoterapie. Bolesti a krvácení ji trápily od jara, ale trvalo několik měsíců, než se jí podařilo přesvědčit zdravotníky, že si své potíže nevymýšlí, že není hypochondr ani hysterka, že nepotřebuje psychologa, ani psychiatra, ale CT nebo kolonoskopické vyšetření. O své „cestě za diagnózou“, ale i o průběhu léčby vypráví v rozhovoru věcně, otevřeně a detailně.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Pětadvacetiletá žena si svou diagnózu musela vyběhat, vydupat a vyvzdorovat. Byla na ni totiž „moc mladá“, „moc hezká“. A taky „moc žena“, jak popsala v silném textu pro svůj domovský server Refresher. Stala se terčem posměchu, bagatelizace, znevažování vlastního úsudku. A není bohužel sama, jak vyplývá nejen z rozsáhlé studie publikované ve špičkovém mezinárodním zdravotnickém časopise Lancet.
Popisuje nejen peripetie na své spletité cestě za „diagnózou“, ale otevřeně a odvážně mluví také o tom, jak se léčba rakoviny může lišit od představ těch, kteří (zatím) mají štěstí a onkologické onemocnění neprodělali, o svých pocitech, o bolesti i síle, o svých blízkých a o budoucnosti.
V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:
-
Jak dlouho měla bolesti a proč jí zdravotníci nevěřili,
-
v čem se liší skutečná rakovina a rakovina „v médiích“,
-
kolik pacientek s podobnou zkušeností se jí ozvalo,
-
co jí pomáhá všechno psychicky zvládnout,
-
co je to „chemo na doma“ a co je to „chemo mozek“.
Začnu úplně obyčejně, jak vám je, jak se cítíte?
Dobře, smířeně, odhodlaně! Občas ale taky unaveně, nejistě a smutně.
Jestli vám to není proti srsti, můžete mi nějak načrtnout, v jaké fázi vaše léčba je? Psala jste, že jste unavená z chema… Co už máte za sebou, co vás čeká?
Diagnózu zhoubného nádoru tlustého střeva jsem si vyslechla v první polovině srpna tohoto roku.
Podstoupila jsem kolonoskopii, po které mi hned vyšetřující lékař sdělil, že pro mě nemá dobré zprávy. Že se jedná o zhoubný nádor, ale nemohl hned říci, muselo se počkat na výsledky biopsie.
Na výsledky jsem nečekala ani týden, ale připadalo mi to jako celá věčnost. Člověk pořád doufá, ale instinktivně tuší, že je něco hodně špatně. A to se také potvrdilo. Hovor, kdy mi lékař oznámil, že je nádor zhoubný, se mi pak dlouhou dobu přehrával pořád dokola. Nemohla jsem ho dostat z hlavy.
Lékař vám tedy oznámil tu špatnou zprávu. Co se dělo dál?
Navzdory tomu, že na diagnózu – a pomoc – jsem čekala relativně dlouho, šlo poté všechno velmi rychle. Asi za dva týdny od kolonoskopie jsem už ležela na operačním sále, kdy mi nádor vyoperovali a provedli takzvanou resekci střeva.
Kromě samotného nádoru jsem přišla o patnáct centimetrů tlustého střeva a jednatřicet uzlin, z nichž osm už bohužel stihnul nádor napadnout.
Operace byla čtyřhodinová a moji rodiče ji celou proseděli v čekárně v nemocnici, přestože stejně viděli, jen jak mě odváží ze sálu, a jak jim omámená narkózou mávám. Nádor naštěstí šel vyoperovat laparoskopicky, takže po týdnu v nemocnici už jsem byla doma a mohla fungovat relativně normálně.
Konfrontace se smrtí
Jenže operací to nekončilo…
Nádor už se stihl rozšířit do okolních uzlin, takže
