Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

V polovině listopadu se pod hradem Sádek, ležícím mezi Třebíčí a Moravskými Budějovicemi, uskutečnilo v místním vinařství slavnostní uvedení knihy Otto Stritzko známý i neznámý. Jejím autorem je Pavel Kryštof Novák, který ji za pomoci sponzorů vydal ve svém nakladatelství Motýlek.

Čím vás osobně Otto Stritzko uchvátil, že jste se rozhodl sepsat o něm dílo?
Celý život jsem vyhledával a setkával se s mnoha umělci, zahajoval jim výstavy a psal o nich články i katalogy. K těm, kteří mne nejvíce svým kumštem přitahovali, patřil mimo Jana Kudláčka, o němž jsem napsal knihu Jako když mávne motýlím křídlem, jaroměřický rodák a šestačtyřicet let občan Staré Říše Otto Stritzko. 
Mimo jeho dílo malířské a grafické mne nadchly coby češtináře jeho příležitostné texty, různé stížnosti, vzkazy, ale i jakési reportáže, z nichž v knize je vůbec poprvé otištěna Cesta ze Staré Říše do Jihlavy, doprovázená umělcovými obrázky. 
Stritzkovy texty jsou autentické, často tištěné v originálu, i s pravopisnými chybami a vulgarismy, psané foneticky nebo dialektem. Patří k nim i do tohoto prostředí se náramně hodící dílko Jak husité dobývali hrad Sádek.

Od počátku jste věděl, že chcete vytvořit velké dílo, nebo se kniha postupně rozšiřovala vaším bádáním?
Pravda je v druhé části vámi položené otázky. Chtěl jsem napsat knihu zhruba o dvou stech stránkách a věnovat se převážně Stritzkovu literárnímu odkazu, protože mne svým jen pro něho typickým humorem zcela fascinoval. 
Nejsem kunsthistorik, ale velkou oporu jsem našel u Ivo Bindera, též jaroměřického rodáka, který mi výrazně pomohl s výtvarnou částí knihy. Sám totiž o umělci napsal diplomovou práci. Musím ale zmínit též velkou podporu Stritzkovy rodiny i pracovníků galerií, muzeí a jiných institucí, kteří mi nezištně pomáhali, ale také povzbuzovali, abych započaté dílo pokud možno co nejvíc rozšířil a dokončil.

Název knihy evokuje, že jste o Stritzkovi vybádal i mnoho neznámého. Co kupříkladu?
Za největší úspěch z literární části knihy považuji získání již zmíněného Stritzkova vyprávění Cesty ze Staré Říše do Jihlavy, kterou rodina považovala za ztracenou. Existuje totiž pouze jeden originál. Z výtvarné části pak jsem téměř rok pátral po obrazu Baziliky svatého Prokopa v Třebíči. Až ze čtyřicet let starého adresáře jsem posléze vypátral jméno majitele obrazu a den, kdy jsem toto, snad velikostí největší Stritzkovo dílo držel v ruce, patří k nejkrásnějším v mém životě.

Sehnat všechny podklady – vzpomínky, studie, reprodukce obrazů, bylo asi nadmíru složité.
To shánění, to byla pro mě největší radost… Někdy to bylo až detektivní pátrání, protože se objevily často překážky, které bylo nutno překonat, abych se za výsledek nemusel stydět. 
Stovky telefonátů a e-mailů, návštěvy galerií a muzeí, poznávání skvělých a zajímavých lidí včetně Daniely Iwashity z Ústavu pro českou literaturu AV ČR nebo Veroniky Zábršové z třebíčského Muzea Vysočiny, které vlastní jednu z největších sbírek Otto Stritzka, Jana Placáka z pražského antikvariátu Ztichlá klika, podpora vedení měst Jaroměřic nad Rokytnou, Moravských Budějovic a městyse Stará Říše a mnohých dalších – to vše mne „hnalo“ kupředu, takže se zrodila kniha o 480 stranách. 

Jak dlouho jste vlastně na knize pracoval?
Tři léta. S přípravami jsem začal už v roce 2020, pak mé úsilí přerušil covid, nejintenzivněji jsem pracoval v letech 2022 – 23. 

Mnohostránková barevná kniha je velmi drahá, jak se vám na ni podařilo sehnat peníze?
Máte pravdu, vždyť všichni víme, jak se vše zdražilo. Papír, lepenka, sazba, tisk. Naštěstí jsem našel ve svém rodném městě Moravských Budějovicích spoustu ochotných sponzorů, kteří vydání mé knihy podpořili. A zdaleka nejen oni, ale i firmy a jednotlivci z Jaroměřic nad Rokytnou, Staré Říše, Bohuslavic, ale i ze Znojma, Telče, Měřína.

Diskuze k článku