Pokec u rybníka

skromnost a obyčejnost. Místo pro „štamgasty,“ kteří to mají v něčem podobně nastaveno. Střídmost, pomalost, nikoliv rychlost.

Přijede starší pár na bicyklech. Žádné elektro kolo.

„Kdepak, na to nás neužije. My zatím nechceme jít s dobou,“ řekne muž se sportovní figurou.  

„Třeba jednou si ho koupíme, ale zatím máme vlastních sil dost,“ dodá žena nekompromisně.

Vykoupou se, a když pak leží vedle sebe na dece, drží se za ruku. Nečinnost v jejich podání znamená tichou radost, sounáležitost.

„Jsme spolu třicet let,“ poví muž.

„Promiňte, nechtěl jsem vzbuzovat zvědavost. Nechám vás tu a pojedu.“

„V klidu, hochu. Nic na sílu. Vy jste sólo?“

„Dnes ano.“

„A jinak? Máte někoho?“

„Mám.“

„A co, spokojenost?“

„Máme mnoho společného a dokážeme si udělat radost.“

„To není málo.“

„A stýská se vám?,“ zeptá se ho žena.

„Dokážu být sám. Můžeme si kdykoliv napsat, zavolat. Děláme to a je v tom fajn přímočarost.“

„Ta se počítá!“ /Muž evidentně hned ví, kdy se k němu "přidat"/.

„A upřímnost.“

„Ta je nezbytná!“ /Žena se vpraví do hovoru a je dost důrazná/.

„Někdy přijde na řadu i sranda.“

„Skvělá záležitost. Bez toho se žít nedá.“ /Muž to řekne a dívá se při tom na svou ženu. Zdá se, že vedou i mezi sebou skrytý dialog/.

„Já jsem ale trochu melancholická povaha.“

„To máte jedno. U mě někdy přijde cholera!“

„Manžel míní, že někdy chytne vzteka.“

„Nepůsobíte tak.“

„On je trochu tichá voda, ale víte, jak to s nimi bývá.“

„Žena má na mě dneska pifku. Nevzal jsem ji včera na pivo. … Chtěl jsem být chvíli jen s chlapama.“

„Vrátím ti to se svýma ženskýma.“

„Necpu se mezi vás. ... Stačí mi ženská jedna, do které jsem se zamiloval. Už jste to tedy poznal?“

„Ano.“

„A?“

„Snažím se létat nízko.“

„Tak to je bezva.“

„To vám poradilo ona?“ /Žena hned pozná, že to nejsou jeho slova/.

„To přišlo samo. Bolesti a jiného bylo mnoho.“

„Je třeba se i ve vztahu držet svého. Někdy je to náročná disciplína, ale jde to.“ /V hlasu ženy je najednou určitá naléhavost/.   

„Když si ten fotbal neprosadíš … ?“

„Prosím tě, Libore, nech toho! … On rád imituje repliky z filmu. … Proč tohle děláš?“

„Co jako?“

„Jakmile mluvím vážně, máš potřebu to shazovat.“

„Spíš odlehčit to. Copak nevidíš, že ten hoch potřebuje relax a ne edukativní nálož! … Musíte ji omluvit. Byla to učitelka.“

„Zase tvůj omletý fór. Učitelka rovná se u tebe neléčitelná diagnóza. Ty jsi taky magor.“

„Ale titul magistr nemám z peďáku. Jsem farmaceut!“

„Slyšíte to? S jakou pýchou to říká! Ach ta mužská ješitnost.“ 

 „Mimochodem přítelkyně to taky dělá,“ vpraví se do toho, aby jejich konfrontace negradovala. 

„Co jako?“

„Imituje repliky z filmů a je v tom fakt dobrá. Mohla by s klidem dělat stand – up.“

„Slyšíš to, Ireno? Nejsi v tom se mnou sama.“

„To má být útěcha?“

„Mám rád srandu! Nebo bys raději měla vedle sebe suchara?“

„On si vždy prosadí svou.“

„Takže máte někdy i hádku?“

„Hádku? U nás je to italská domácnost. Někdy chytnu i facku.“

„Nikdy jsem tě neuhodila. Jen jednou! Zasloužil sis to! … Od té doby to připomíná, že ho jako biju. Já? Chápete to?“

„Je to, hochu, někdy litý boj, ale když je tam láska, stojí to za to.“

Žena ho za ta slova políbí na čelo.

„Tak a večer možná něco dostanu.“

„Intimnosti laskavě nevytahuj. Co si ten kluk pomyslí. V našem věku.“

„No co. Že lze i v našem věku leccos, když je chuť, touha a příležitost.“

„On má chuť pořád na něco!“

„Má někdy potíž držet krok. … Viď, lásko.“

„Koukám, váš vztah je i adrenalinová záležitost.“

„To jste vystihl správně. Máte vytříbenou pozorovací schopnost.“

Nekomentuje to, ale potěší ho to. Báječný rozhovor. Záhy vstane, sedne na kolo, rozloučí se a jede dál svou oblíbenou trasou. Pár zastávek má ještě naplánováno. A kdo ví, třeba potká někoho dalšího.