Článek
Ludmila se do Seiferta bezhlavě zamilovala, přestože byla provdána za obdivovaného literáta Jaroslava Vrchlického. Ostatně i její milenec měl manželku - hereckou kolegyni Terezii. Kromě toho si navíc udržoval početný zástup ctitelek.
Zdánlivě tajný vztah Ludmily se Seifertem, o kterém pravděpodobně věděla půlka Prahy, trval dlouhých osm let a narodily se z něj dvě děti – Eva a Jaroslav.
Vrchlický v té době žil se svou ženou spíše v bratrském svazku. Byl svým založením dobrák, na druhou stranu se nikdy o chod rodiny příliš nezajímal. Ludmila se často svěřovala své přítelkyni Růženě Svobodové, že od třiceti let se o děti starala prakticky sama, často jí ukazovala nuznost a bezvýznamnost vlastní existence. Doma se necítila šťastná. Její matka, Sofie Podlipská, spisovatelka a sestra Karoliny Světlé, do určité míry na ní i na synovi Prokopovi aplikovala opičí lásku, jíž si Ludmila přenesla i do výchovy vlastních potomků. A tím, že se Vrchlický převážně soustředil na svou práci, chyběla v rodině pevná ruka. „Děti si veď sama a hleď vychovati z nich hodné lidi,“ pravil básník své ženě. Zároveň je neustále rozmazloval různými dárky: „Jednou to byla želatínová baletka, jež podle toho, jak se na ruce rychle a silně kroutila, určovala stupeň vášnivosti v lásce, po druhé vlček, jehož nožka byla magnetem, a přistrčil-li se zvlněný drát, vlček obíhal kolem drátu vlnivou linii.“
Nejcitelněji se absence ráznějšího přístupu projevila v případě malého Jaroslava, jehož doma překřtili na Slávka. Chlapec se špatně učil a celkově zanedbával docházku. Z počátku se mu snažil Vrchlický trochu domluvit, dost často ho i omlouval, „mnoho si stěžoval do školního byrokratismu a do nedostatku smyslu školského pro mládí.“ Dokonce prý občas poukazoval i na svá špatná vysvědčení a utěšoval synka, že i z něj jednou vyroste významný muž. Po čase však naprosto rezignoval.
Nešťastná Ludmila si sice stěžovala na všechny strany na nezdárného synka, jemuž byl obyčejný život doslova těsný, ale přitom ho neustále chránila. Naučila se kvůli němu řecky a latinsky, aby ho mohla zkoušet. Příliš to nepomohlo, protože z gymnázia musel nakonec odejít. Přešel na Obchodní akademii, kde si však nevedl o mnoho lépe, nicméně toto studium díky toleranci ředitele dokončil. Slávkův třídní Hanuš Jelínek po letech vzpomínal: „Mnoho starostí mi působil Slávek Frida, syn milovaného mistra Vrchlického, kterého jsem měl na starosti… Nebylo to vždycky snadné zachraňovat lehkomyslného hocha, jejž ani těžká choroba otcova nepřivedla k rozumu.“ Matka za něj orodovala, seč jí síly stačily, ale často nestačila ani na temperamentní Evu.
Přítelkyně Svobodová pak Ludmile mnohdy v dopisech vyčítala špatnou výchovu Evy a Slávka a také to, že se chlapec nevěnuje patřičně škole. Když si pak nadaná spisovatelka vzala Evu na prázdniny, způsobilo to mezi přítelkyněmi málem roztržku.
Zaslepená Ludmila podporovala své potomky ve všem, co si vymyslely, v případě Slávka bohužel i v jeho nezřízeném životě. Dávala mu ochotně peníze, které utrácel za cigarety. Rád také vysedával po kavárnách a hrával s kumpány karty. Nadělal si přitom dluhy. V případě nouze však dokázal finance vyloudit i z naivního Vrchlického, jenž nad ním zřejmě nedokázal zlomit hůl, přestože mu působil bolest.
Slávek byl přitom paradoxně na pohled milý a hezký hoch. Samozřejmě se velmi zajímal o něžné pohlaví. Jeho matka prý bez mrknutí oka snášela, když si ještě jako student vodil domů o osm let starší herečku Lídu Sudovou.
Pokud Vrchlický, rozčilený tímto přístupem, chtěl někdy chlapci vyčinit, narazil na ochranitelskou Ludmilu. Ta nesnesla, aby se kdokoliv dotknul, byť jen zlým slůvkem, jejích dětí.
Tak jak slepě bránila Evu a Slávka, stejně tak oni oddaně stáli za ní. Nejstarší Miladu, kterou jako jedinou měla s Vrchlickým, velmi rychle provdala za bratra Růženy Svobodové. Vrchlický Miladiným odchodem ztratil zjevně jediného spojence, protože jeho mladická láska a zároveň tchyně Sofie Podlipská, pochopitelně stranila Ludmile.
Tím, že Vrchlického skolila vlivem událostí mrtvice, role pána domácnosti se ujal mladinký a nezvedený Slávek. Bohužel se v něm promítala poněkud zvláštně neukotvená, a ne zrovna čestná povaha jeho biologického otce Seiferta. Zdědil po něm asi ty horší vlastnosti, jež jeho matka umocňovala svým nerozumným přístupem.
„Vrchlický byl znovu raněn mrtvicí, je něžný, klidný, úsměvný, jak pláču, pláču, že mu nesmím sloužit. Ty věříš mým slzám, že nepláču, že nesmím složit Vrchlickému, ale muži mnou vždy duševně tolik milovanému, svému otci, vychovateli, bratru, synu přemilému, veselému soudruhovi,“ psala Ludmila Svobodové. Ve skutečnosti o nemocného příliš svědomitě nepečovala ani ona, ani její syn.
Vlastně je poněkud zdravotně ochromený „tatoušek“ obtěžoval. Raději mu proto najali ošetřovatelku, která se snažila nahradit nemocnému to, co postrádal u svých nejbližších.
Vzájemně chladné vztahy rozežíraly kdysi na pohled vzornou domácnost. Ludmila se snažila hrát pro okolí úlohu svědomité ženy, ale pravděpodobně měla manžela už doslova plné zuby. Bůh ví, jestli ho někdy vůbec opravdu milovala.
Eva jako talentovaná herečka nastoupila do divadla, a proto matka s bratrem chodili večer na představení, zatímco Vrchlický sedával sám v nevytopeném pokoji. Pokud si někdy podle jejich mínění moc stěžoval, manželka se synem mu pohrozili, že ho nechají zavřít do blázince.
Slávek ve svém cynismu dokázal zajít i dál, básníkovu nemohoucnost ironizoval, a dokonce s ním odmítal mluvit - „Peníze nemáš, tak co s tebou?“. Samozřejmě by nejraději prodal všechno, co mělo cenu, včetně Vrchlického zlatých hodinek.
Vnucuje se otázka, jestli se natolik drze choval proto, že znal svého skutečného otce, nebo byl opravdu skrz naskrz zkažený. Každopádně i v dobách, kdy Vrchlický opustil Prahu, snažil se ho Slávek pod různými záminkami navštívit, což Vrchlického vždycky spolehlivě rozrušilo. Slávkovi to však nebránilo v tom, aby nezačal používat ke svému jménu přídomek Vrchlický. Přitom by mu slušelo spíše jméno Seifert.
Když se završila bolavá pouť Vrchlického, bylo mladíkovi dvacet let. Obě jeho starší sestry se už osamostatnily. A matka, již se tolik natrápil, mu slábla před očima. Musel si vymyslet nějaké zaměstnání, protože na život po kavárnách mu jaksi chyběl sponzor. Nastoupil na úřednické místo do Živnostenské banky, alespoň tuto informaci uvádí policejní přihláška. Nicméně v seznamu zaměstnanců banky jsem ho nenašla. Dost možná změnil pracovní působiště poté, co se v pouhých třiadvaceti letech oženil se sedmadvacetiletou Bohumilou, dcerou příbramského stavitele Tomáše Molka. Po svatbě se přestěhoval ze Smíchova do domu číslo čtyři v Divadelní ulici, kde bydlel až do své předčasné smrti. Matrika uvádí, že zemřel 13. 10. 1918 ve Všeobecné nemocnici na oboustranný zápal plic. A za dva dny ho bohužel následovala i jeho paní. Lékař v jejím případě uvedl hned tři příčiny smrti: chřipku oboustranný zápal plic a selhání srdce. Na tom, co doktoři do příslušné kolonky napsali, už nesejde. Podstatné je, že mladí manželé se bohužel zařadili mezi desetitisíce obětí epidemie španělské chřipky.
Zdroje:
H. Jelínek: Zahučaly lesy, Praha 1947
A. Pražák: Vrchlickému nablízku, Praha 1933
M. Bittnerová: Utajené životy slavných Čechů, Praha 2012
M. Bittnerová: Spisovatelky a Erós, Praha 2011
PNP - Fond Růženy Svobodové
Archiv HL. M. PRAHY - Soupis pražských domovských příslušníků, matriky zemřelých sv. Apolinář
SOA Praha - matrika oddaných - Příbram
