Talentovaného architekta Rudolfa Lukeše vyhodili z Barrandova. Ve světě se proslavil leporely
Po druhé světové válce měl nakročeno ke kariéře špičkového filmového architekta. Jenže přišel únor 1948 a se vším byl konec. Deset let se živil jako písmomalíř, aby se na začátku 60. let prosadil jako mezinárodně uznávaný knižní výtvarník: Rudolf Lukeš. V pořadu Portréty Českého rozhlasu Plus o něm hovoří Petr Slinták a Barbara Lukešová.
Rudolf Lukeš (1923) vystudoval České vysoké učení technické v Praze a architekturu na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru legendárního Jaroslava Fragnera, nejvýznamnějšího tvůrce českého funkcionalismu.
Talentovaného architekta Rudolfa Lukeše vyhodili z Barrandova. Proslavil se ve světě leporely
Zaměřil se na filmovou architekturu, která po válce nabízela v zestátněné kinematografii lákavé příležitosti. Na Barrandově byl nejprve asistentem architekta Štěpána Kopeckého a podílel se na natáčení válečného dramatu V horách duní (1946).
Následovaly další filmy, při jejichž natáčení Lukeš prokázal mimořádný talent a schopnost rychle rozpoznat potřeby filmové kamery a režie.
Už v roce 1946 proto pracoval jako samostatný architekt (poprvé ve filmu Hrdinové mlčí, 1946). V následujícím roce se s režisérem Jiřím Krejčíkem podílel na výrobě filmu Ves v pohraničí, který měl premiéru 20. února 1948 ve dnech vrcholící politické krize.
Večeře v Buckinghamu
Převzetí moci ve státě komunisty se odrazilo i v životě Rudolfa Lukeše. „Hned po 25. únoru se na Barrandově chopily moci akční výbory. Denně zasedaly a vynášely likvidační ortely,“ vzpomínala Lukešova manželka Taťána: „Po jednom zasedání dostal Rudolf krátké vyrozumění, že je z filmového studia „vyakčněn“. S okamžitou platností s ním přerušili jakoukoliv spolupráci.
Hlavním argumentem bylo, že jeho manželka je Američanka. „Kdosi viděl na naší svatbě tatínka v americké uniformě a udal, že jsem dcerou Američana. Dále bylo Rudolfovi vyčítáno, že nemá kladný vztah k lidově demokratickému zřízení a že je mezi dělníky neoblíbený,“ popsala jeho manželka.
Podle Taťány Lukešové hrál zásadní roli i fakt, že její manžel roztrhal přihlášku do KSČ, kterou dostal k podpisu od svého asistenta.
Řadu let se pak Lukeš živil jako písmomalíř a lakýrník v Národním technickém muzeu, pouze v roce 1954 směl po mnoha intervencích režiséra Krejčíka pracovat jako architekt při natáčení filmu Frona.
Ke své původní práci se směl vrátit koncem 50. let, kdy spolupracoval s Ludvíkem Aškenázym jako divadelní scénograf. Na začátku 60. let uspěl v anonymní soutěži na ilustrátora dětských knížek, kterou pořádalo nakladatelství Artia, připravující výhradně knihy na export.
Jiří Sequens podporoval komunistickou stranu nejen seriálem o majoru Zemanovi
Číst článek
Leporela se prodávala ve Velké Británii, Německu, Francii, Itálii, Španělsku či v Asii, v Česku poprvé až po roce 2016. Mimořádný světový ohlas knížek potvrdilo i pozvání Rudolfa Lukeše na londýnský knižní veletrh v polovině 60. let, kde si jeho knihy prohlížela královna Alžběta II. a následovalo pozvání na večeři do Buckinghamského paláce.
Nabídky na práci ve filmových ateliérech ve Velké Británii Lukeš odmítl. V Československu se v roce 1968 připravovala jeho rehabilitace a návrat k filmu, vše ale překazila srpnová okupace a v dubnu 1969 nástup Husákova vedení KSČ.
Lukeš v té době prožíval i osobní tragédii: v březnu 1969 ho při jednom z hokejových utkání Československa se Sovětským svazem postihl záchvat mozkové mrtvice. Částečně ochrnul. Zemřel v roce 1976.
