Co si první vybavíte, když se řekne Velikonoční ostrov? Určitě monolitické kamenné sochy nazývané Moai. Dnes se už zase „potulují“ po celém ostrově. Místní lid zvaný Rapa Nui má zřejmě kastu sochařů. Muži ryjí do stlačeného sopečného popela – tufy – obrys stylizované postavy.

Musí mít ohromnou hlavu, těžké obočí a protáhlý nos. Tělo nebude chybět, byť ho místní mnohdy zakopají pod zem a k překvapení archeologů popíší na zadní stranu petroglyfy, tedy vyrytými nápisy.

Drtivá většina soch vznikne mezi lety 1250 a 1500. Ty novější v době jejich slávy zkrášluje ještě pukao. Původně se má za to, že jde o klobouk, nyní se vědci přiklánějí k tomu, že červená hornina stylizuje druh účesu, jaký lid Rapa Nui v době vytesání nosí.

Pohled z očí do očí? To vás u Moai nečeká. Ostatně, o oči přijdou ve víru historie. „Přišlo mi divné, jak všichni, kdo nejsou Rapa Nui, vyprávějí příběh našeho ostrova.

A my mlčíme,“ říká archeolog Sergio Rapu Haoa (*1949), zdejší rodák, který vystudoval v Chile. Na Velikonočním ostrově totiž tou dobou existuje jen základní škola.

Právě on roku 1979 s týmem archeologů objeví, že důlky Moai jsou navržené tak, aby udržely korálové oči. Panenky jsou červené nebo černé, například z obsidiánu. Některým sochám se zrak už navrátil. Ale stále nejde o rovnocenný pohled.

Průměrná Moai je 4 metry vysoká a váží kolem 13 tun. Pokud byste ji chtěli přestěhovat, je to podobné, jako objednat si převoz 160 praček! Nejtěžší cvalík mezi stojícími sochami pak váží kolem 85 tun. A mimochodem, nalezen je i nedokončený kousek. Měl by mít 21 metrů a váhu až 165 tun.

Padlá sláva

Znepřátelené kmeny pokořující si vzájemně výraz své svrchovanosti? Otrokářská společnost Evropanů zadupávající do země všechny symboly staré nekřesťanské kultury? Jedno, druhé, možná oboje dohromady. Výsledek?

Sochy na Velikonočním ostrově se na přelomu 18. a 19. století otřesou v základech. Padlá sláva začne zarůstat travou. Vztyčit některé z nich zpět za pomoci moderní techniky nebude zase takový problém. Ale jak to zvládli domorodí obyvatelé před stovkami let?

Vždyť na přemístění některých kousků musely sochy absolvovat štreku dlouhou 16 kilometrů.

Nové výzkumy ukazují, že ne všechny sochy je v plánu z největšího z dolů Rano Raraku osázet po ostrově. Některé zřejmě mají své místo tam, kde vznikají, jiné jsou považovány za defekty a zřejmě nemají využití.

Na tomto místě lze také dodnes vidět na 394 Moai v různém stadiu dokončení. Ale co ty, které mají být umístěny po obvodu ostrova? Na stěhování je zapotřebí několik set lidí, u největších kousků možná i přes 1000.

Legendy, které nelžou

Fascinují ho už mnoho let. A teď tu stojí, mezi sochami Velikonočního ostrova. Po boku má svou krásnou ženu, Tahiťanku Tili. Bude to právě ona, díky které pár získá důvěru místních.

Francis Mazière (1924–1994) tak bude zřejmě první, kdo zaznamená staletí děděná svědectví, že sochy Moai kráčely na svá místa vzpřímeně „v přívratných polokruzích na své kulaté základně“.

Jeho bestseller Fantastique Ile de Pâques vyjde i v češtině jako Tajemství Velikonočního ostrova. Právě tuhle knížku nadšeně hltá chlapec z 6. třídy základní školy. Jmenuje se Pavel Pavel (*1957) a jednoho dne dokáže, že dávná svědectví ani v nejmenším nelžou…

Stěhujte je jako lednici…

Není první, kdo to zkouší, ale jako první to dotáhne k úspěšnému závěru, který může prezentovat. Jako model mu slouží 20tunový betonový monolit. Technik Pavel Pavel se tak zařadí mezi nejúspěšnější experimentální archeology historie.

Jeho model počítá s malou skupinou osob, které za pomoci lan „rozchodí“ sochu podobně, jako když stěhujete velkou lednici. A podaří se! Roku 1986 jej dokonce pozve norský mořeplavec a dobrodruh Thor Heyerdahl (1914–2002) ozkoušet si revoluční metodu v praxi.

Na Velikonočním ostrově stačí Pavlovi na přesun Moai jen 16 lidí! Pravdou však je, že podstavec sochy dostane do těla, a to natolik, že mnozí jeho experimentem podloženou teorii pohybu soch neuznají.

Co si první vybavíte, když se řekne Velikonoční ostrov? Určitě monolitické kamenné sochy nazývané Moai. Dnes se už zase „potulují“ po celém ostrově. Místní lid zvaný Rapa Nui má zřejmě kastu sochařů.

Muži ryjí do stlačeného sopečného popela – tufy – obrys stylizované postavy. Musí mít ohromnou hlavu, těžké obočí a protáhlý nos.

Tělo nebude chybět, byť ho místní mnohdy zakopají pod zem a k překvapení archeologů popíší na zadní stranu petroglyfy, tedy vyrytými nápisy. Drtivá většina soch vznikne mezi lety 1250 a 1500. Ty novější v době jejich slávy zkrášluje ještě pukao.

Původně se má za to, že jde o klobouk, nyní se vědci přiklánějí k tomu, že červená hornina stylizuje druh účesu, jaký lid Rapa Nui v době vytesání nosí.

Přerostlí cvalíci

Pohled z očí do očí? To vás u Moai nečeká. Ostatně, o oči přijdou ve víru historie. „Přišlo mi divné, jak všichni, kdo nejsou Rapa Nui, vyprávějí příběh našeho ostrova.

A my mlčíme,“ říká archeolog Sergio Rapu Haoa (*1949), zdejší rodák, který vystudoval v Chile. Na Velikonočním ostrově totiž tou dobou existuje jen základní škola.

Právě on roku 1979 s týmem archeologů objeví, že důlky Moai jsou navržené tak, aby udržely korálové oči. Panenky jsou červené nebo černé, například z obsidiánu. Některým sochám se zrak už navrátil. Ale stále nejde o rovnocenný pohled.

Průměrná Moai je 4 metry vysoká a váží kolem 13 tun. Pokud byste ji chtěli přestěhovat, je to podobné, jako objednat si převoz 160 praček! Nejtěžší cvalík mezi stojícími sochami pak váží kolem 85 tun. A mimochodem, nalezen je i nedokončený kousek. Měl by mít 21 metrů a váhu až 165 tun.

Znepřátelené kmeny pokořující si vzájemně výraz své svrchovanosti? Otrokářská společnost Evropanů zadupávající do země všechny symboly staré nekřesťanské kultury? Jedno, druhé, možná oboje dohromady. Výsledek?

Sochy na Velikonočním ostrově se na přelomu 18. a 19. století otřesou v základech. Padlá sláva začne zarůstat travou. Vztyčit některé z nich zpět za pomoci moderní techniky nebude zase takový problém. Ale jak to zvládli domorodí obyvatelé před stovkami let?

Vždyť na přemístění některých kousků musely sochy absolvovat štreku dlouhou 16 kilometrů.

Kolik lidí přestěhuje sochu?

Nové výzkumy ukazují, že ne všechny sochy je v plánu z největšího z dolů Rano Raraku osázet po ostrově. Některé zřejmě mají své místo tam, kde vznikají, jiné jsou považovány za defekty a zřejmě nemají využití.

Na tomto místě lze také dodnes vidět na 394 Moai v různém stadiu dokončení. Ale co ty, které mají být umístěny po obvodu ostrova? Na stěhování je zapotřebí několik set lidí, u největších kousků možná i přes 1000.

Fascinují ho už mnoho let. A teď tu stojí, mezi sochami Velikonočního ostrova. Po boku má svou krásnou ženu, Tahiťanku Tili. Bude to právě ona, díky které pár získá důvěru místních.

Francis Mazière (1924–1994) tak bude zřejmě první, kdo zaznamená staletí děděná svědectví, že sochy Moai kráčely na svá místa vzpřímeně „v přívratných polokruzích na své kulaté základně“.

Jeho bestseller Fantastique Ile de Pâques vyjde i v češtině jako Tajemství Velikonočního ostrova. Právě tuhle knížku nadšeně hltá chlapec z 6. třídy základní školy. Jmenuje se Pavel Pavel (*1957) a jednoho dne dokáže, že dávná svědectví ani v nejmenším nelžou…

Stěhujte je jako lednici…

Není první, kdo to zkouší, ale jako první to dotáhne k úspěšnému závěru, který může prezentovat. Jako model mu slouží 20tunový betonový monolit. Technik Pavel Pavel se tak zařadí mezi nejúspěšnější experimentální archeology historie.

Jeho model počítá s malou skupinou osob, které za pomoci lan „rozchodí“ sochu podobně, jako když stěhujete velkou lednici. A podaří se! Roku 1986 jej dokonce pozve norský mořeplavec a dobrodruh Thor Heyerdahl (1914–2002) ozkoušet si revoluční metodu v praxi.

Na Velikonočním ostrově stačí Pavlovi na přesun Moai jen 16 lidí! Pravdou však je, že podstavec sochy dostane do těla, a to natolik, že mnozí jeho experimentem podloženou teorii pohybu soch neuznají.