Knížka Ulička a Uličníci. Jak se žilo „na ulici“ v Náchodě v časech, kdy nebyly počítače ani mobily

O čem je vaše kniha, pane Sobotko? Je o vás?
Pavel Sobotka: Je to o mně. Je to o dětech, které žily v okrajové části Náchoda, ve starém městě, zhruba před 45 lety. Partě dětí, která si užívala úžasná dobrodružství. Ale není to pouze o těch dětech, je to také o dospělých. Prostě, jak se žilo na uličce v době, kdy ještě nebyly počítače ani mobily.

Helena Rezková a Pavel Sobotka ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Jak se vám, paní Heleno, knížka četla?
Helena Rezková: My jsme s Pavlem zhruba stejně staří, takže, když mi přinesl rukopis s tím, jestli bych mu ho nepomohla vydat, tak jsem knihu samozřejmě zhltla jedním dechem. A musím říct, že to byly krásné vzpomínky i na mé bezstarostné dětství. Já jsem také vyrůstala na vesnici, ve stodolách, na plotech, a tak mě to hodně oslovilo. Jsem ráda, že jsem se mohla na vydání této půvabné knížky podílet. Každý tam najde to svoje dětství.

Knihu jsem zhltla jedním dechem. A musím říct, že to byly krásné vzpomínky i na mé bezstarostné dětství. Každý tam najde to svoje.
Helena Rezková, vydavatelka

Ulička a Uličníci je vaše první společná práce?
Helena Rezková: Ano, byla to naše první společná práce.
Pavel Sobotka: Já už předtím vydal jednu knihu, ale na úplně jiné, ekonomické téma. Protože jsem vystudovaný ekonom. Kniha se jmenuje Proč stále nemůžeme dohnat Západ a snažil jsem se v ní najít na tuto otázku odpověď. A teď mám rozepsanou další knížku. Ta bude o tom, jak jsme byli kdysi dávno na vojně a měla by se jmenovat Špagáti. Takže zase vzpomínková knížka.

Čtěte také

Josef Škvorecký: „Většina literatury je spíš než jistá výpověď o světě, informace o tom, kdo píše.“

Co bylo tedy vaší profesí v životě, než jste napsal tuhle krásnou knížku Ulička a Uličníci?
Pavel Sobotka: 10 let jsem dělal ředitele Komerční banky v Náchodě, pak 11 let ředitele Okresní správy sociálního zabezpečení v Náchodě a 8 roků pak ekonoma ve zdravotnictví. Teď už třetím rokem dělám vedoucího infocentra v Novém Hrádku, kde bydlím.

Takže kromě toho uličnictví vám asi v dětství šla čísla ve škole.
Pavel Sobotka: Ano, počty mi šly. Hodně času jsem také strávil na fotbale. Pořád jsem hrál fotbal až do doby, kdy mě někdo kopnul do kolena. Stále jsem byl na hřišti, když jsem měl volno.

Jaké tedy bylo vaše dětství v Náchodě, jak na něj vzpomínáte?
Pavel Sobotka: Dětství jsem měl naprosto úžasné. Měli jsme dobrou partu, a když na to tak vzpomínám, bylo krásné, že se lidé měli tenkrát kde scházet. Měli jsme tam schody, na kterých se prostě celá ulička sešla a všichni si tam vypravovali zážitky, které ten den zažili, bylo to skutečně krásné. Rodiče na nás neměli moc času, takže nás vypustili, my jsme zahodili tašky, když jsme přišli ze školy, a vyběhli ven. Bylo to úžasné.

Dětství jsem měl naprosto úžasné. Měli jsme dobrou partu, a když na to tak vzpomínám, bylo krásné, že se lidé měli tenkrát kde scházet.
Pavel Sobotka, autor knihy Ulička a Uličníci

Vaše kniha tedy asi potěší každého, malé i velké?
Pavel Sobotka: Já věřím, že ano. Třeba můj kamarád, který byl v Náchodě jen párkrát, bydlí v Pacově, ale má malé děti, tak mi psal, že mu knížka slouží k tomu, aby své děti uspával. Když jim řekne, budeme si číst Uličníky, tak jsou děti jsou hned v posteli, tak se těšily. A pak mi volal a povídal, Uličníky máme dočtené, chceme nášup. Takže budou Špagáti. Ale to už nebude asi úplně pro děti. Na vojně se zažívají jiná dobrodružství.

Čtěte také

Josef Škvorecký se vrátil do Náchoda. Slavného rodáka připomíná lavička

Čerpal jste tedy inspiraci ze svých dětských a klukovských let.
Pavel Sobotka: Určitě. Nápad na knížku jsem dostal už asi v 15 letech, když jsem do ruky dostal knížku Václava Kaplického Bandita, Paťara a spol. Dnes tuhle knížku skoro nikdo nezná, ale pokud ji někde seženete v knihovně, přečtete si ji. Je to úžasná knížka o partě dětí z Tábora, které prožívaly podobná dobrodružství jako my. Tak jsem si říkal, vždyť žijeme stejně jako děti na začátku 20. století. A měl by to někdo napsat. 40 let to nikdo nenapsal, tak jsem se toho ujal sám.

Co vás přivedlo k tomu psaní? Protože celý život jste pracoval spíše s čísly a dělal ekonoma. A ty příběhy měl v sobě ukryty.
Pavel Sobotka: Jednu kapitolu knížky jsem napsal když mi bylo 17 nebo 18 let. Takže kniha byla rozepsaná hodně dlouho. To je kapitola, když jeden soused vyprávěl, jak byl na nucených pracích v Německu. On nám to říkal každý rok asi třikrát a vždy zapomněl, že už nám to povídal. Tak jsem to jednou zapsal a mu to přečetl. A on na to: "Člověče, jak to víš?" Takže to jsou naprosto autentické vzpomínky na válečnou dobu v Německu.

Čtěte také

Knížka Josefa Čapka má jednu chybu, je krátká. A tak vznikla: Jak pejsek a kočička pěstovali buřty

Také bychom mohli připomenout, že jste zakládajícím členem a posledních šest let i předsedou Kulturní a sportovní nadace města Náchoda.
Pavel Sobotka: Nadace města Náchoda vznikla před 25 či 26 lety a založily ji místní banky, které chtěly podpořit kulturu v Náchodě ve spolupráci s městem. A podařilo se získat peníze do základního jmění, máme asi 26 milionů korun. Peníze jsou uloženy na termínované vklady a zisky z výnosu se rozdělují jako peníze pro kulturu a sport v Náchodě a v okolí.

Váš život je ovšem spojen i se Sokolem. To je vaše společné téma, je to tak?
Helena Rezková: Ano. My jsme se v Sokole samozřejmě s Pavlem potkali už před mnoha a mnoha lety, takže o sobě víme. Pavel je náčelník Sokola Nový Hrádek a já ještě pořád starostka Sokolské župy Podkrkonošské. Takže budeme spolu cvičit příští rok třeba na všesokolském sletu.

Jakub Schmidt, Helena Rezková a Pavel Sobotka ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Tak přejeme knížce Ulička a Uličníci ať se lidem libí. Pavel Sobotka, autor, a Helena Rezková, vydavatelka a nakladatelka, byli dnes našimi hosty.