V roce 1967 natočil Graham Walker na The London International Film School absolventský film Dezo Hoffmann, v němž je přesná charakterizace: „Mistr černobílé fotografie.“ Barva Hoffmannovi totiž nepřinášela tolik výrazových možností jako tisíce odstínů černé a bílé. Přitom sám s malou 8mm kamerou v roce 1962 točil na barevný film historicky vůbec první záběry potrhlých kluků Beatles coby soukromý pracovní materiál při fotografování liverpoolské čtyřky. Kamera, reportážní kamera, byla u Deža Hoffmanna profesně dřív než statická fotografie. Zatímco v Česku národní filmařské ceny cení poněkud bezzubí Lvi, 15. dubna jejich slovenskou obdobu Slnko v sieti za nejlepší dokument po právu získal film Patrika Lančariče Dežo Hoffmann – fotograf Beatles.
Máte kilometrový stůl plný dobrot, z nichž valnou většinu vůbec neznáte, o několika jste jen četli, pár těch vzácných a nedostupných, snad dokonce s nejlevnější stánkovou bagetou v ruce skrze tónovaná skla západních restaurantů jen zahlédli a domýšleli si jejich chuť, vzácnost. Toť nutná poznámka pro nepamětníky divných byvších časů. Teď to všechno máte na jedné kopě. Co ochutnat jako první? O čem safra říct, co bylo mlask, nejchutnější, z čeho vám fakt padla brada, o čem musíte všem vyprávět!?
„Můj vztah k Beatles je velmi složitý a rád bych se k tomu vyjádřil. Teď, s odstupem.“ To jsou první autentická slova fotografa Deža Hoffmanna po úvodních titulcích dokumentu režiséra Patrika Lančariče. Následuje zmíněný unikátní 8mm záznam téhle posléze nejslavnější liverpoolské čtyřky, kterak dle fotografových instrukcí jako Šemíci skáčou přes rozpadlou cihlovou hradbu k objektivu. Půlku natočili blbnoucí kluci sami. Dežovi došla cívka ve foťáku, prdlí Bítlsi se naň při zakládání nové vrhnou a hned pak za stále běžící kamerky ho okopávají jako praví spratkové, a je to ta správná spontánní prča, která má z vážného focení udělat dílo. Když na záběru jeden z nich chybí, tak právě drží kameru. Potrhlé smyky kamerou zabírají sem tam listí, postaršího vážného fotografa se svými inštrumenty a porůznu skotačící liverpoolskou čtveřici v těch nejpitomějších úhlech i pózách, které pak v poněkud stylizovanějších obrazech použil Richard Lester do ikonické filmové ujetiny Perný den (1964). Žádná strnulá načančanost. Hoffmann vždy chtěl na fotce zaznamenat výraz pohybu, jak se naučil za dob své práce válečného kameramana. Věděl, že nové se od podstaty musí hýbat. Ta „skákací“ fotka na coveru EP Twist and Shout (1963) pak dočista rozdivočí svět.
Paul McCartney: „Dežo byl fotograf hvězd, ale zároveň to byl náš dobrý přítel. A hlavně první fotograf, který nás bral vážně a udělal s Beatles skutečně skvělé fotky, které zasáhly do života.“
Z Banské Štiavnice do Extase, do 20th Century Fox a do boje
V místě s doloženými lidskými stopami až z neolitu, od třetího století před Kristem sezónní zastávce Keltů, pak od 11. století sídelním městě, kde se dle kronik zmiňuje těžba zlata, je v malém domku přímo v centru Banské Štiavnice unikátní Muzeum Deža Hoffmanna. Jediné na světě. V tomhle dnes zušlechtělém domečku se 24. května 1912 židovským rodičům narodil chlapeček Dezider. Krátce po smrti otce se s maminkou přestěhovali do Žiliny, kde si prošel základní školu a po roční vojenské službě v Piešťanech se tu vyučil typografem. Prozatímně fádní část biografie nabere rychlé obrátky po jeho odchodu do Prahy. Studuje žurnalistiku, na živobytí si vydělává jako prodavač lístků v divadle Voskovce a Wericha a po dvou letech je Dežův směr konečně jasný – ve filmových ateliérech AB Studia Barrandov se stává členem štábu kameramana Otty Hellera. Být byť jen nosičem kabátu jednoho z nejžádanějších meziválečných kameramanů se tehdy rovnalo téměř pasování mezi šlechtu. Na malém českém dvorečku se všechno rychle rozkecá a o mladého velmi schopného asistenta se přetahovaly snad všechny konkurenční produkce. V roce 1932 jako dvacetiletý tedy pracoval u kamery další veličiny naší kinematografie Jana Stallicha na filmu Gustava Machatého Extase.
(foto – Dežo Hoffmann_válečný kameraman)
- ledna 1933 proběhla inaugurace vrchního soudruha Národně socialistické dělnické strany Německa (NSDAP) Adolfa Hitlera na post kancléře. Otevřeným hlavám muselo být jasné, že se řítí pohroma. Dežo Hoffmann si včas od majitele AB Barrandov Miloše Havla zažádal o stáž do pařížské pobočky americké produkční společnosti 20th Century Fox. Československo opustil v roce 1934 a hned následující rok odjel jako válečný kameraman natáčet do Habeše (dnes Etiopie) Mussoliniho brutální okupaci této jediné křesťanské výspy na africkém kontinentu. Ta se i za pomoci chemických zbraní bývalému socialistovi, nyní ultrafašistovi ducemu na sklonku roku 1936 podařila. Hoffmann musel z horké půdy prchnout do Španělska, kde chvilku před vypuknutím občanské války coby kameraman reportoval přípravu tzv. Lidové olympiády v Barceloně (Olimpiada Popular), jež měla být komunistickými organizacemi řízenou mezinárodní multisportovní protestní akcí proti letním olympijským hrám v Berlíně 1936. Olipiada Popular se jako takřka vše, co hurá lidového vymyslely komunistické mozky, neuskutečnila, naopak Berlínská megapropagační feérie s obří pompou ano. Komunismus vs. nacismus 0:1.
Za španělské občanské války se Hoffmann zapojil do novinářského sdružení interbrigadistů. Tady byl nepřehlédnutelnou personou Ernest Hemingway, výmluvný mistr slova a hlavně alfasamec, který krom dobrodružství přitahoval a vázal nejednu ženu. Dežo se tam s jednou Španělkou oženil, ovšem její jméno zůstalo tajemstvím, protože o pár týdnů později tragicky zahynula na frontě. Sám byl několikrát postřelen, přičemž po velmi vážném třetím zranění v roce 1939 ztratil paměť a po převozu do internačního lazaretu St. Cyprien ve francouzských Pyrenejích ho naštěstí navrátili k životu. Jakmile se zotavil, to už se Hitlerova válka valila světem, hned klopotnou cestou utekl do Anglie, kde v roce 1940 vstoupil do jednotek Československé armády. Po prověření, neb se do britského vojska snažilo proniknout plno nacistických zvědů, ho vřadili jako fotografa a kameramana ke Královskému letectvu RAF. Vždy musel být sám za sebe, sám sebou, sám vejít do dveří a sám se představit. Toho si byl velmi dobře vědom už od příchodu do Prahy, počátků na Barrandově a hlavně ve svém osobnostním nastavení. Ne se teď v Londýně prsit à la točil jsem se slavným Hemingwayem.
Fotografie pohybu
Po válce se chtěl vrátit domů do Československa. Osud. Měl už koupený palubní lístek, ten ale přenechal prosící ženě s robětem v náručí. Letadlo, do kterého nenastoupil, havarovalo, a nikdo nepřežil…
V poválečné Anglii zůstal a začal nový život. Oženil se a s manželkou Lilly z ortodoxní židovské rodiny stvořili dceru Dolores a syna Davida. Zařídil si malé nahrávací a fotografické studio a brzy i vysněný ateliér v londýnské Soho. Jak se kolem postupně všechno pomalu vzpamatovávalo, Dežo byl připraven dle svých zkušeností a osobnostního ustrojení na cokoli a hned. Velmi brzy se fotografiemi etabloval jak v přeživších, tak i nově vznikajících tiskových médiích, v příkladu Record Mirror, New Chronicle nebo Daily Mirror. Byť fotografické práce Deža Hoffmanna pro britské poválečné deníky nebo magazíny nejsou lehce dostupné (snad jen v dávných archivech oněch tiskovin či u pamětníků), můžeme tušit jeho způsob snímání. Dvacetiletá práce obrazového válečného zpravodaje se mu silně zařízla do podvědomí. Čili žádná kašírka, žádná koženost, žádná sošná tupost výrazu portrétované osobnosti, ale přirozenost/normálnost a hlavně vjem POHYBU uvnitř. Skvěle užil reportážní styl v zábavním průmyslu. Spontánnost a pohyb tryská vlastně ze všech jeho fotografií z konce 50. a především celých 60. let, kdy fotil největší hvězdy tehdejší doby. Marilyn Monroe, Judy Garland, Sammy Davis Jr., Charlie Chaplin, Louis Armstrong, Scott Walker, Sonny a Cher, Jane Mansfield nebo Frank Sinatra, který si pro nafocení snímků od mistra přiletěl soukromým, jistě ne mafiánskými penězi placeným tryskáčem.
To už se živočišně klubala a rohy směle do starých hvězd trkala nová britská hudební vlna, která hodlala vbrzku zaplavit svět. The Shadows, The Animals, The Hollies, pak americké velepersony typu Roy Orbison či Stevie Wonder. U jejich začátků byl Dežo Hoffmann s fotoaparátem. Když plodné šedesátky prosvištíme namátkou světem, nutno přidat pojmy Rolling Stones, Elton John, The Kinks, The Who, Jimi Hendrix, Dusty Springfield, Cream, Jane Birkin, The Beach Boys, Sandie Shaw, Jeff Beck, Rod Stewart a Small Faces, Marianne Faithful, Supremes, Nat King Cole, David Bowie, Bob Dylan, Serge Gainsbourg, režisér Luchino Visconti… and many and many, jak se praví v encyklopediích. A Beatles.
Stvořil vizuální identitu Beatles
Šéfredaktor londýnského hudebního magazínu Record Mirror se po půlročním přemlouvání uvolil dát Hoffmannovi svolení k cestě do Liverpoolu, aby tedy nafotil tu podivnost s názvem The Beatles, která působila divy v místním sklepním klubu The Cavern. To bylo zkraje roku 1962, kdy kluci Bítlsi už muzikantsky věděli, jakým směrem a co chtějí hrát, jen o tu mediální cestu do šoubyznysu se jaksi moc nestarali. Půl onoho roku hledali nového bubeníka, protože Pete Best producentovi EMI/Parlophone Martinovi neseděl. Než bubenickou sesli v srpnu přijal Ringo Starr, odmítlo ji množství místních adeptů včetně, což je perlička, jistého šestnáctiletého Lewise Collinse, později nám všem známého Bodieho ze seriálu Profesionálové. Kromě George Martina a dalších faktorů měli štěstí právě na Deža Hoffmanna. Ten už si v letech 1961–62 brouzdal po Liverpoolu a svým šestým smyslem čuchal „cosi“ navíc. Tehdy Beatles skoro nikdo neznal, a vůbec to nebyla profesionální kapela. Fotil je venku, v kavárnách, v zákulisí, doma při žehlení atp. Kluci podepsali smlouvu s Parlophone a první singl Love Me Do (září 1962, takový nijaký obal sedících slušných chlapců v kvádrech, hodící se spíše do komiksu) radostně zamotal vydavatelům hlavy i kasičku. Před celým albem si tedy možný úspěch chtěli prověřit na čtyřpísňovém EP. A jsme u toho. Tohle ovšem už není zvykem – dnes veleslavnou fotku/obal EP Twist and Shout si kapela za přikývnutí producenta u firmy prosadila kupodivu sama. Dežo Hoffmann stvořil vizuální identitu Beatles. Nádherně a unikátně je vznik tohoto obalu, této fotky, zaznamenán ve zmíněném celovečerním dokumentu Patrika Lančariče, jehož název jsem si vypůjčil pro tento článek.
„Kde bychom mohli zkusit výskok?“ ptá se Dežo. „Bude to celkem jednoduché, musí tam být malý kopec. Já budu pod ním, až vyskočíte, abyste nemuseli skákat vysoko. Mohl bych ležet v trávě a brát vás zespoda. Ze žabí perspektivy…“ Mládenci unisono navrhli Sefton Park. Paul McCartney nastartoval svoji Cortinu a po chvíli kroužení našli kopec, který vyhovoval Dežově představě. One-two-three-four-jump!
Outsider mimo systém
Po válce byl nějaký čas bez státní příslušnosti. Rozzářil se štěstím, když jednoho dne obdržel královský glejt občana Spojeného království. Historie běžela, svištěla, valila se, hrnula, rok byl rychlejší mžiku závěrky fotoaparátu. Film Dežo Hoffmann – fotograf Beatles je výsostným kinematografickým představením kinetické hybnosti dějinného času versus zastavení. Kinematografie versus fotografie. Obří rešeršní práce autorů vykopala o Hoffmannovi všemožné nalezitelné materiály. Patrik Lančarič odvedl maximálně možnou audiovizuálně-archeologickou práci hledače a po řadu let třídil fakta a legendy. Nádherná je třeba krátká vsuvka z BBC z roku 1983, aby tu Dežo vyprávěl o Beatles. Miniatura s prostřihy několika momentek, kdy ho rozhlasový moderátor vítá a Hoffmann mimicky rukama reaguje à la cvakání spouště fotoaparátu. Filmový purista může mít v tomto, jinak po všech stránkách dokonale výživném dokumentu, problém s dramaturgií, se stavbou, s místy podivně a nesouměrně dávkovanými informacemi „mluvících hlav“. To ale vrchovatě překryje linie příběhu, po vlnkách odhalovaného a ve výsledném dojmu vlastně čistého a velmi silného. Ono totiž natočit a vytvořit pravý dokument ve smyslu vcítit, sdělit a předat bez mentorského navádění komentářem je skoro tou nejtěžší disciplínou. Jistě, v prvním plánu běžný divák zaznamená a všímá si výpovědí/vyprávění person světové popkultury jako třeba Eric Burdon: „Těžko vyjádřit, jak moc mě ten člověk ovlivnil… Dežo byl jako otec, po kterém jsem vždycky toužil. – Vy chcete jet do Španělska? Tam chci s vámi, ale musím si dávat pozor! – Divil jsem se, to jako fakt?, proč?, vždyť válka už skončila. – Ne, pořád tam jsou agenti, co hledají lidi jako já. (to bylo v 60. letech za fašistického diktátora Franca, pozn. autora) – Chtěl jsem být jako Dežo. Válečným reportérem. Ne střílet do lidí. Cvak cvak cvak přinášet lidem pravdu.“ A k tomu ve filmu jede píseň The Animals When I Was Young z roku 1967. V jednom Hoffmanově 8mm filmovém unikátu navlíknul kluky Beatles do červenobílých celotělových viktoriánských plavek a nechal je blbnout. I tato raritní prdlá scénka je v Lančaričově filmu.
Dežova dcera Dolores: „Vnímal citlivě. A silně. Jako jeden z nemnoha běžných lidí už před válkou věděl od zachránivších se kolegů reportérů o Stalinových hrůzách cíleného hladomoru na Ukrajině, válečné hrůzy si sám odžil na více polích, poválečné drancování také, takže měl velmi vyhraněné politické názory. Kdysi býval idealistou, nikdy komunistickým idealistou, protože věděl, co ty ideje dokážou za zvěrstva. Když Koněvovy rudosovětské tanky brutálně rozmasakrovaly maďarskou touhu po nezávislosti v roce 1956, pomáhal Dežo prchajícím Maďarům do Anglie.“ To už fakt není o popové fotografii a šoubyznysu, to jsou sakramentsky vážné věci. Když před koncem 60. let trochu tály ledy v sociálkomunistické pasti Československa, tak zásadně, a aniž by jeho jméno zmínila tehdejší místní média, pomáhal dohodit, ba přímo svou osobou zajistit účinkování pro festival Zlatá lýra takové popfenomény jako The Beach Boys, Shadows, Sandie Shaw nebo Tremeloes. Po srpnové okupaci půlmilionovou armádou spojených sovětských a dalších přátelských zemí nemohl jinak než před dvanácti lety Maďarům, nyní Čechům a Slovákům pomáhat sám za sebe i svými kontakty dostat se z pekla. Pacifismus vnímal jako slabost. Pacifismus dával těm válečným hrůzám volný průběh. Když my nikoho nepraštíme, tak on nepraští nás, jenže tak to nefunguje, to je idealismus mimo realitu. V tomto byl outsiderem. Vždy ale cítil svým svědomím. Bez ohledu na systém.
Vražda Johna Lennona
John byl samostatná kapitola. Dle mnohých svých přátel prý býval protivný a nepochopitelně bezohledný. Dežo se Lennona pokoušel zachytit za tou jeho neustálou maskou. Vyfotil ho na Floridě na vodních lyžích, kdy měl přirozeně proudem vlasy zplihlé dozadu z čela. Neudělal nic špatného, jen z povětšinou vážně zachmuřeného filozofa, a proto vůdce, ukázal normálního chlapíka s trochou pleše, no a co. To ale Johnovi bytostně vadilo a vzniklo mezi nimi nepěkné napětí. Pak ho zachytil v brýlích, tlustých obroučkách, což si předtím nikdo netroufl. Ostatně John se vůbec nerad fotil. Říkal: „Vždycky jsem chtěl, abychom měli čistou image.“ Už tahle konstatace dosti poodkrývá podivné sebezbožštění. Dežo se mu pokoušel snímek/záměr vysvělit: „Jistě, ale podívej se, na žádné jiné fotce nemáš ve tváři tolik lidskosti.“ Vyslovený pojem lidskost s Johnem pohnul natolik, že se oddělil od svéhlavého postoje mesiáše a snad na čas začal být normálním člověkem Johnem Lennonem. Přesto se to jeho ega silně dotklo, aby při natáčení filmu Perný den odmítl Hoffmannovu přítomnost na place. Dežo se cítil ponížený a jednoduše odešel. Vůbec žádné spory s Paulem nebo Georgem nebo Ringem. Jen s Johnem. Ač nám historiografie vysvětluje cokoli o přirozeném dvojvládí Paul – John, tak pokud jste se nepohodli s Johnem, jako byste si znepřátelili celou kapelu.
Merchandising tenkrát neexistoval. Žádné licence nebo ochranné známky. Dežovy fotky kolovaly po celém světě ve statisících kopií, aniž by mu za to kdo zaplatil. John si ale myslel, že Hoffmann dostává miliony liber! Protože ty fotky byly všude. Obořil se na něj jako na zloděje. Lidé si běžně dělali bez povolení přetisky z časopisů na trička. John nevěřil, nechápal, neuvědomoval si. To byl konec. Všechno se rozsypalo. V roce 1967 pak došlo k soudnímu sporu, kde Beatles (v zastoupení právní kanceláří) blahosklonně vyhlásili, že „S Hoffmannem se soudit nebudeme. Nikdy“. Potom Dežovi zavolal Paul McCartney domů: „Promiň, nevěděl jsem o tom.“ Smutný příběh.
V 60. letech snad nebylo hudebního magazínu, kde by se neobjevily Hoffmannovy fotky. Jeho ženu Lilly celý život trápilo, že manžel nedělá komerční fotografie, ale že vždycky „chtěl dělat umění“ bez ohledu na honorář. Nebyl obchodník a o malichernosti jako peníze se nezajímal, takže musela rodinu živit ona. Měl svým unikátním dynamicky pohybovým pojetím fotografie takový vliv, že se ho plno nových dravců samozřejmě pokoušelo napodobovat. Když pak svěřil veškerá práva ke svým fotografiím společnosti Rex Features Franka Selbyho, bylo to pro Hoffmanna jako spása. Nemusel se starat o peníze, a poprvé o autorská práva jeho archivu pečoval někdo jiný. Říkával: „Peníze není proč shromažďovat na někdy příště, je třeba si jich užívat, cestovat po světě…“
- prosince 1980 pomatenec zavraždil Johna Lennona, což Deža Hoffmanna opravdu těžce zasáhlo. Koho ne. Okamžitě mohl neuvěřitelně zbohatnout, protože měl tisíce unikátních fotografií, které nikdo nikdy neviděl. Dežo je samozřejmě odmítl prodat: „Vydělávat na smrti člověka není správné,“ říkal. Trval na tom, že až jednou umře, všechny negativy s fotkami Batles se vrátí k Beatles. Idealistické a bláhově iluzorní? V tom byl ale neoblomný. Nikdo jiný nesměl ty negativy dostat. Měl vzácné filmy s Beatles. Když Paul McCartney zjistil, že je Dežo v nemocnici, že se už chystá na druhý břeh, nabídl rodině, že je od nich odkoupí, aby mohli pokrýt náklady na léčbu. Potom zaplatil Hoffmannův pohřeb…
Celovečerní dokument Patrika Lančariče se díky svým nelineárním (pře)skokům v čase i místě, zapojených i propojených výpovědí/vyprávění hlavních či vedlejších postav, mikrovsuvek promluvy režiséra u notebooku a nečekaně náhle vložených dramatických akcentů-zlomů v příběhu klidně může vřadit mezi hrané filmy. Z celovečerního filmu primárně pro kina autoři vytvořili i jeho televizní verzi s malými změnami, jichž si všimne jen velmi pozorný divák. Televize jako médium má oproti filmovému plátnu některé zásadní odlišnosti. Je zapotřebí jiného temporytmu střihu obrazu a zvuku. V příkladu – televize takřka nesnese minutu dlouhý statický záběr bez zvuku, v kině tatáž scéna po dramatickém momentu, třeba po monologické výpovědi tváře, rtů, očí, obličejové mikromimiky nebo i pouhé fotografie přes celé plátno s následným tichem, zasadí divákovi velkou emoční ránu. Je až neuvěřitelné, jakým způsobem se podařilo režisérovi a jeho štábu jednak najít všemožné, dosud neznámé (nejen) obrazové materiály, a jednak se pak tím obřím množstvím spolu se střihačem a producentem Patrikem Paššem prokousat a vytvořit svébytný filmový tvar, který drží a nenechá vydechnout. Ryzí dokument. A velký příběh.
Douška závěrem: Proč tady nejsou fotky Beatles? Ani ona slavná „skákací“ z Twist and Shout? A proč ve filmu nejsou jejich písničky v originále? Producent a střihač Patrik Pašš: „Získat několik skladeb Beatles je naprosto vyloučené. Stopáž do jedné minuty se v platbě za užití autorských práv rovná výrobě dvou dokumentárních filmů v RTVS (Slovenská televize, pozn. autora). Dokonce ani fotografie Beatles se nám přes veškeré možné úsilí nepodařilo vykoupit.“ Během dvanácti let přípravy a sedmi let natáčení se svět dramaticky proměnil. Smlouvy na dobré slovo přestaly platit, vzácné kontaktní persony žel zemřely, původní správce archivu tisíců unikátních fotek Rex Features odkoupil obří Shutterstock. „Licenční práva na hudbu, fotografie a archívy máme aktuálně zaplacené jen pro šíření na území Slovenska a Česka.“