RECENZE: My kluci, co jsme spolu zestárli

Článek

Antonín Bejval, Eda Kemlink a Čeněk Jirsák žijí v domově pro seniory, kam je chodí navštěvovat i Pepek Zilvar. Společně se vrací do let, kdy sváděli líté boje s Habrováky. Ti ostatně bydlí jen o pár pokojů dál.

Zestárlá čtveřice neztratila klukovskou duši, smysl pro alotria i zájem o sexy sestřičky, takže jejich pobyt v seniorském domově není snadný.

Autor dramatizace a režisér inscenace Petr Vacek převedl Poláčkovu knížku na jeviště s citlivým pochopením pro její jazyk i styl vyprávění. A našel i ideální obsazení. Herce sice oblékl do krátkých kalhot, nenutí je ale k napodobování dětského projevu, zato k postižení způsobu, jak se věční kluci dívají na svět kolem.

RECENZE: Co všechno si nestačíme říci

Kultura

Antonína Bejvala ztvárňuje Petr Čtvrtníček jako neodolatelného věčného rošťáka a vynálezce nejabsurdnějších způsobů, jak nepropadnout stáří. Eda Kemlink Jana Hrušínského trousí italské věty ve vzpomínce na otce, italského legionáře, i jako nostalgický povzdech nad svým celoživotním nesplněným snem navštívit slunný jih.

Čeněk Jirsák Václava Tobrmana si uchoval sběratelskou vášeň pro hromadění hříchů ke zpovědi. A Pepka Zilvara hraje Jan Čenský jako zestárlého romantika s hořkou životní zkušeností války i následného vstupu do komunistické strany.

Zleva Pepek Zilvar (Jan Čenský), Eda Kemlink (Jan Hrušínský), Čeněk Jirsák (Václav Tobrman) a Antonín Bejval (Petr Čtvrtníček) tráví své chvíle v domově pro seniory.

Petr Vacek provádí diváky i „dospělými“ osudy svých hrdinů, poskládanými z velké části ze skutečných příběhů. Nepůsobí to nikterak násilně, jen do Poláčkova idylického dětství vstoupily temnější barvy reality 20. století.

Péťa Bajza se svou rodinou skončil ve vyhlazovacích táborech druhé světové války, stejně jako invalidní starý Zilvar. Na scéně ale Bajza neschází a je v logice děje, že ho představuje generačně mladší Martin Leták. A je tu i Soumarovic Otakárek, byť v podobě velké loutky.

Vynálezy Antonína Bejvala (Petr Čtvrtníček, v pozadí) jsou pro obyvatele domova poněkud riskantní.

O řadu dalších postav se dělí Jan Řezníček (alternuje Ondřej Kavan), Patricie Pagáčová a Johana Jedličková ve svižném a nápaditém jevištním řešení. A v řadě hudebních scén Vacek dobře využívá i svou letitou zkušenost ze Studia Ypsilon.

Bylo nás pět (tenkrát) je příjemné retro, v němž si herci láskyplně pohrávají s Poláčkovými postavami i osobitým jazykem.

Viditelná radost ze hry i souhry s kolegy a společný smysl pro humor sympaticky koření dvouhodinovou inscenaci. Pro Divadlo Na Jezerce je to další repertoárová položka s předpokládaným dlouhým jevištním životem.