S Jánem Koleníkem jsme se setkali na oslavách narozenin jedné známé čokoládové tyčinky. Jak moc si vy osobně dovolíte hřešit? Určitě si držíte figuru!
Nedržím, nikdy jsem si nedržel. Děkuji mým rodičům za to, že si to nemusím držet. A jaký mám vztah ke sladkému? Hřeším, sladké mám velmi rád, provází mě od dětství a neumím si ho odepřít.
Jak moc ve vašem jídelníčku tedy figuruje sladké? Protože všechny muže, co budou koukat na rozhovor, bude jistě zajímat, jak takto dobře vypadat? Jak se stravovat podle vás?
Já každému říkám, že je to individuální. Nemůžete dávat někomu návrhy, nebo svoje názory a zvyky. Zkrátka moje tělo spaluje celkem dobře cukr. I když samozřejmě vím, že cukr škodí. Ale sladké je u mě ne na denním pořádku, ale možná tak každou třetí hodinu na pořádku! Cukr mi dodává energii a mně sladké zkrátka chutná. Bonbóny, čokolády, oplatky, všechno.
Jak moc u vás funguje psychika? Jak moc vás ovlivňuje, když je vám dobře na duši? Vypadáte potom také nejlépe?
Samozřejmě. Myslím si, že vnitřní stav je na člověku hned vidět. Na jeho očích, v tváři a dokonce i na zdraví. Myslím, že pokud se člověk cítí dobře, tak je to zkrátka vidět i na zevnějšku. Takže dělám všechno pro to, abych se cítil co nejlépe.
V poslední době jste jako herec hodně obsazovaný. Hrajete v seriálech, filmech i v divadle. Těší vás zájem i ze strany české veřejnosti a to, že vaše řemeslo a um přesáhlo slovenské hranice?
Těší mě to. Začnu tím, že jsme byli kdysi jedna země. Přijde mi to celkem přirozené, ale považuji i za privilegium, že potom, co jsme se rozdělili, si můžu zahrát i v Čechách. Můžeme sem, dejme tomu, přivézt slovenskou kulturu, anebo slovenské vnímání nějakých společenských pravd, které se na Slovensku dějí. Dá se to porovnávat s českými souvislostmi.
Podle mě by toto československé partnerství nemělo nikdy vymizet. I když víme, že mladý český divák už možná slovensky nerozumí, tak bych byl rád, kdybychom to zvrátili a těm mladým českým divákům ještě tu slovenštinu připomínali přes naše filmy a divadlo. I když většinou po nás chtějí, abychom mluvili česky, když sem přijedeme účinkovat.
Když jste byl obsazen do jedné prvorepublikové role, diváci se rozplývali nad tím, jak jste důvěryhodný, že jste jak vystřižený z té doby. Připadá vám také, že v sobě máte kus toho prvorepublikového kavalíra?
Přiznám se, že nevím, co je to prvorepublikový kavalír! Ale já si myslím, že seriál První republika byl tak sledovaný a měl u diváků velmi dobré reakce hlavně proto, protože měl zkrátka dobrý příběh. Příběh, který diváky chytil. V dnešní době už těch příběhů je málo. Podle mě je příběh to nejpoutavější, s čím se dokážeme ztotožnit, protože každý z nás nějaký máme. Také atraktivní doba.
Například čeští diváci mají o mnoho radši seriály z období první republiky, než ti slovenští. Nedávno bylo výročí vzniku první Československé republiky, ale my vůči tomu období vůbec nepociťujeme takový sentiment, jako Češi. To je velmi zajímavé porovnání. A jestli jsem českým divákům připadal věrohodný? Pokud ano, tak díky kladné postavě, která měla na sebe nabrat velkou skupinu diváků, kteří by jí fandili. Myslím, že se to podařilo.
Slovenskou verzi StarDance vyhrál herec Ján Koleník |
Rozhovor děláme v Praze. Jak hodnotíte momentální proměnu politické situace na Slovensku?
Jsem z ní trochu rozpačitý. Nechci používat velká slova ani velké emoce, protože se to nikdy nevyplácí. Takže raději to povím diplomaticky. Jsem z naší situace, společenské i politické, velmi rozpačitý. Nad Slovenskem by se dala zlomit hůl a říct, že s tímto národem už to lepší asi nebude, když si volí ty, kteří pokazili tolik věcí a jsou z tolika věcí obviněni. A my si je znovu zvolili… Je to opravdu otázka na to, co jsme my za národ a jak vnímáme některé věci.
Velmi rychle zapomínáme, na spoustě věcí nám nezáleží. Se spoustou věcí se učíme žít a akceptujeme je. Korupce? Našim lidem vůbec nevadí, což je velmi zvláštní. Špatné zdravotnictví? Našim lidem nevadí. To samé špatné školství. Takový rozpačitý pocit, když jsem opravdu diplomat, mám z naší země. Protože ti, kteří se dostali opět k moci, jsou reprezentanti naší země. Co víc dodat?
Jan Koleník a Veronika Arichteva v seriálu První republika (2018)
Cítíte se vy osobně na Slovensku svobodně, nebo když odletíte do jiné, liberálnější země, je to pro vás trochu jako svléknout si těžký kabát?
Víte, co? Jde o to, jaký způsob života žijete. U nás mají lidé takový zvyk, jsou zvyklí na svoje chodníčky, na svoji ulitu, na své bezpečí. A když jim to někdo naruší, tak jsou nesví. A toto jsou přesně ty věci zvenku, se kterými politici tak rádi nakládají. Ať jsou to migranti, LGBT+ a takové věci, kterých se lidé bojí. Já si myslím, že já osobně jsem zvyklý na Slovensku žít nějakým svým způsobem. My si tak trochu sami zvětšujeme problém naší země. Ale celá Evropa se trošku radikalizuje. Takže si neříkejme, že u nás je to teď takto a jinde by to bylo o mnoho lepší. Já si myslím, že celá Evropa je v zvláštním stavu, zvláštním přemíchávání energií a nálad. Doma je doma, jsme tam zvyklí a naučení být. A třeba jen věřit, že zas přijde nějaká vlna jiné nálady, než je teď.
Myslíte si, že slovenští umělci by se měli více otevřít veřejnosti, více hlásat a dělat osvětu, aby občané dali na to, co říkáte a otevřely se jim trochu obzory a oči?
My, jako Slovensko, si neseme z historie velmi, jak to nazvat diplomaticky, (smích) velkou spoustu nánosů. Jsme země, která byla dlouhodobě potlačována, vždy jsme byli pod něčí nadvládou a měli jsme pocit, že generačně se to může vyměnit. Ale to se dědí. A já si myslím, že se to bude v naší zemi dědit nadále. Ten pocit, že jsme někým utlačováni. A tím pádem nebudeme nikdy otevření, nebudeme se nikdy volně cítit ani nadechovat. Ale já si myslím, že našemu národu to vyhovuje takto. Být pod někým.
Žijete jakožto známá osobnost v pohodě, ve srovnání s tím, co vidíte ve světě: Můžete si v klidu jít nakoupit bez toho, aby na vás vtrhli paparazzi a fanoušci?
Vždy říkám, že nejsem anglická královna nebo David Beckham. Žiji na malinkém Slovensku. Jak jsem hovořil o malosti naší krajiny, tak tu malost si velmi uvědomujeme. My herci žijeme na malém trhu, v malém filmovém světě, v malém divadelním světě. A když se nám něco podaří, co přesahuje kvalitou svět, nebo Evropu, tak je to krásná reklama. Je to úžasné snažení, ale vždy budeme malí. Že bych trpěl nějakým pocitem důležitosti, tak to vůbec nemám. Nestává se to, že by mě pronásledovali paparazzi, ani fanoušci.
