Článek
Není třeba zde rozepisovat, co se stalo. Přesně tohle totiž pachatel chtěl. Tak se dočkal - vstoupil do dějin, bude mít vlastní stránku na wikipedii, dostane se do encyklopedie masových vrahů a jeho jméno a motivace se bude probírat možná ještě dlouhé roky.
Dosáhl svého. Jaké pohnutky mohou člověka přivést k takovému činu - navíc pokud se potvrdí policejní verze, která napadla snad každého - že je pachatelem děsivé vraždy v Klánovicích, nevíme.
Snad frustrace, nenávist, osamělost, inteligence, možnosti, msta, šikana, přístup ke zbraním -tohle vše se mohlo postupem doby nabalovat jedno na druhé, až z toho vznikla třaskavá směs. Jen si říkám - takový mladý, poměrně prý nadějný a chytrý student.
Kde se tohle mohlo zlomit a vybouchlo to v tak šílenou nenávist, že prostě…šel? Třeba se to někdy dozvíme, třeba ne. Nicméně si nemyslím, že by se o Davidovi K. mělo mluvit, psát, rozebírat jeho osobnost, dělat nějaké posudky a ptát se PROČ?
Ani si nemyslím, že by byl nějaký psychopat nebo sociopat. Jednoduše mu lidově řečeno „přeskočilo.“ Při pročítání diskusí lze narazit velice moudrá slova:
Nemluvte o něm, neříkejte nic, přesně tohoto chtěl docílit, i když je mu to teď už jedno, dosáhl svého. A chtěl, aby jeho jméno neustále každý probíral. Sláva převrácená naruby. Navíc, pokud udělal ty Klánovice, tak si nezaslouží vlastně vůbec nic. Zamknout myšlenky na něj, zahodit klíč. A soustředit se na přeživší. A oběti. A jejich rodiny.
Zlatá slova, tesat do kamene. Ten člověk si nezaslouží být nazýván člověkem, natož, aby se o něm psaly ještě články. Přesto se normální, racionálně uvažující osoba neubrání té palčivé otázce - „Šlo tomu nějak zabránit?“ Osobně si myslím, že nešlo. Když už se jednou rozhodl, tak bylo pozdě na cokoliv.
Reakce obyčejných lidí jsou samozřejmě osoby vraha plné. Plné otazníků, nadávek, bezmoci, beznaděje. Můj kamarád, chlap jako hora, brečel. Myslela jsem si, že tedy „tam někoho měl“. Ne, on brečel, protože: „Zaplaťpánbůh, že se tam holka nedostala…a když si představím, jak jsme jí vloni ještě sice utěšovali, ale zároveň jsme byli s mámou naštvaní, rozumíš… Že jako nebudeme ti, co mají holku v Praze na FF!“ (podotýkám, že pokud by tam ta holka studovala, byla by přímo v té budově).
Když si myslí tohle člověk, jehož dcera se tam nedostala a brečí štěstím, co ti, kteří tam děti měli. A kterým po šíleném čekání, které si absolutně neumím (a ani nechci) představovat, konečně zazvonil telefon se jménem Majka, Lucka, Honza - a ozvalo se: „Maminko, jsem v pořádku.“ Nebo přišla prostá SMS - „Žiju.“ Ještě včera tato situace byla pro každého nepředstavitelná.
Prostá věta: „Ozvi se, až dorazíš domů,“ dostala v kontextu s bezprecedentním útokem ze včerejška (spojitost s odporností v Klánovicích připomínám také, protože tam je také zničena celá rodina) naprosto jiný význam. Většinou byla otravná, jasný mami, no jooo furt, ozvu se, co by se mi mohlo stát, proč bych nedorazila domů?
A vidíte. Stala se věc, o které si každý myslel, že „u nás“ se stát nemůže. A třinácti rodinám už nikdo neodpoví. Jejich dítě už nedorazí domů. Nikdy.
Od včerejška to už nikdo nebude brát jako samozřejmost. Odpověď už nemusí nikdy přijít. Stačí tak málo. David K. za sebou zanechal spoušť, která nemá v dějinách naší republiky obdoby. Zničené rodiny navždy. A vlastně - zničena je i jeho rodina. A pokud se potvrdí verze policistů, má na kontě další rodinu.
Nemysleme na něj. Mysleme na rodiny přeživších dětí, na rodiny mrtvých dětí. Na to, kolikrát jsme mámě nebo tátovi takhle odsekli - já se ozvu, no jooo, ty s tím naděláš… A na to, jaké nesmírné štěstí měli, když jsme se jim ozvali. Nebo když se naše děti ozvali nám.
Vyjadřuji hlubokou soustrast všem pozůstalým. A děkuji policii, záchrance a hasičům. To jsou ti praví hrdinové, stejně jako studenti a jejich profesoři. Neobyčejní hrdinové obyčejného dne, který se nesmazatelně vryje příšernou rýhou do historie samostatné ČR.
A děkuji všem lidem, kteří zapomenou jméno vraha.
