Článek
Musím hned přiznat, že jsem včerejší večer strávila v baru jednoho hotelu. Stálo to ale za to, protože jsem tam vyslechla zvláštní příběh. Rozhodla jsem se jej, se souhlasem vypravěče, pod cizím jménem a s patřičnou úpravou skutečností, krátce odvyprávět. Budu ale psát i o tělesných trestech - zvažte, prosím, čtení tohoto článku, v tento smuteční, černý den! Přesto věřím v jeho možný užitek, a proto děkuji všem za pochopení mého - nevím, snad vzkazu! Ráda bych vyjádřila soucit s pozůstalými obětí, je mi to moc líto! Brzké uzdravení raněným! Moc bych si přála, aby k podobné události již nedošlo. To byl hlavní důvod ke vzniku tohoto článku.
Marcel sledoval film v televizi a v něm se najednou objevil známý umělec, v roli zvláštního a ne moc sympatického chlapíka. „To nevymyslíš, to musíš nacvičit,“ blesklo Marcelovi hlavou známé rčení. Věděl, že herec je zároveň známý i jako bavič, jako dobrý zpěvák a muzikant, a tak se mladík rozhodl, že až se bude v životě cítit hodně špatně, navštíví jeho koncert.
Samozřejmě, že na ten den D došlo! Tak se stalo, že Marcel objevil muzikantského srdcaře, jehož vystoupení mu rozhodně nestačila. Vydal se raději i na nákup cédéček s umělcovými písničkami.
Jak tak poslouchá, jedna píseň se mu nezdá. Melodie je podivná a text? Ačkoliv…, melodii už Marcel někde slyšel! Zní, jako by se někdo rozhodl vytlouct ze zajatce informace. Pan vyšetřovatel dění nějak nemá pod kontrolou, vyloženě se neovládá! „Slova mi nesedí, dal bych tam svá,“ míní Marcel. Co tahle, „Přestaň řvát, přestaň řvát, přestaň řvát…?“ „Blbost,“ říká si, „řvaní by přece nevyvolalo takovou emocionální bouři! Měl bych něco jiného“:
„Dej tu ruku dolů, dej tu ruku dolů, dej tu ruku dolů, dej tu ruku dolů, dolů, dolů, dej tu ruku dolů!“
Když se člověk proviní, musí být schopen přijmout trest. Stojí zpříma, nemluví, neuhýbá. Jenomže, „Reflex je reflex,“ povídá Marcel! Prý, „… kus dětství s předloktím před ksichtem, jako idiot! Někdy ruka vystřelila před obličej i tehdy, když se nic nedělo. Táta se natáhl pro máslo a já už jsem vykrýval! Pak sedíš u stolu, všichni na tebe koukají jako na divé zvíře, a ty se stydíš!“ „Vzpomínáš si na seriál, kde se stal tenhle trapas jedné malé holce?“ ptá se Marcel. Ta malá ale k tomu řekla, jak víme, „Prosím, ne!“ U téhle prosby se Marcel pozdržel: „Na nějaké zbabělé a vyč…é prosím, ne, by byl určitě někdo zvědav! To bych si rozmyslel!“
Marcelovi mohlo být snad dvanáct, když si při výprasku konečně uvědomil, že tu ruku dolů dá. Pomalu ji stáhl a přitáhl ji k tělu. Tak tam stál v pozoru a samozřejmě, že ji dostal! Marcel se dmul pýchou! Prý to v jeho nitru řvalo „Táto, dokázali jsme to! Dokázali jsme to! Nejsem zbabělec! Konečně je ze mně něco pořádného!“ Táta si toho ale nevšiml. On si nevšiml chlapcova vítězství! Jako by najednou tátu ztratil. Před ním stál nějaký cizí ubožák, kterému snad ani často o nic pořádného nešlo. Jen se neuměl ovládat nebo si potřeboval zchladit žáhu! Tohle zklamání ale přineslo ovoce!
Od té doby již Marcel nebyl tělesně trestán. Zmizel strach z jeho očí a místo něj nastoupilo sebevědomí a možnost pohrdání v pohledu. Stalo se, že táta rozčileně „nastartoval“, ale pak se jen nejistě usmál a pronesl: „Jak to koukáš?“
Trochu jednoduchá a nepravdivá může být představa, že když někdo napíše článek či povídku, případně se jinak umělecky projeví, dělá to zřejmě s cílem se prosadit a žít si životem úspěšných lidí. Bývá to ale úplně jinak! Existuje dokonce teorie, že šťastný člověk nikdy umělecky netvoří! Občas někdo píše proto, že prožívá hlubokou bolest či starosti a neumí si říct o pomoc. U někoho to může být i znamení, že se jeho psychický stav zhoršuje. Pak nemá smysl jitřit rány ještě konstatováním, že nemá dostatek talentu a pořád píše, nesmyslně, třeba o čímsi násilném jednání. Problém je tu jiný a závažnější, než touha se proslavit! To jsem si jen vzpomněla na článek, který jsem četla po jisté dávné šokující události. Potřebujeme víc komunikovat, víc si všímat, víc spolupracovat a víc přemýšlet! Hodně štěstí, všem!
25.prosince 2023
Vypadá to, že to nikdo nečte, alespoň si sem můžu psát, co chci:
Marcel měl svého tátu rád. Táta stmeloval rodinu, ať už tím, co v něm bylo dobrého, tak tím, co v něm bylo pokaženého. Jednou napsal Marcel své mámě, že tráví Silvestra sám. Máma odpověděla, že ona ho tráví s pitbulem! Tak jí synek poradil, ať zasype pitbula žrádlem, a ona na to, „Co si myslíš, že dělám?“ Dnes si Marcel říká, co by asi bylo nastalo, kdyby byl napsal pitbulovi? Nevím, proč prý kdysi řekl otec Marcelově mámě, že je lepší rodič, než ona, a že mu to Marcel jednou řekne! To byl asi vtip - musel přece vědět, že to Marcel nikdy neudělá, i kdyby si to snad myslel, natož, když si to nemyslí!
Máme Vánoce, Marcel stuhami omotal další papouščí věneček. U hrobu tráví čím dál tím víc času. „O mrtvých jen dobře!“, to se říká, ale Marcel si uvědomuje, jak by to mohlo také vypadat, kdyby se z hrobu něco ozvalo:
„To sem nedávej, jak budu před nebožtíky vypadat!“
Po tátově smrti vybrečel Marcel potoky slz. Půl života si nepřál být, jako on. Dnes se klidně uculí, když si uvědomí, že osudu neujdeš! Začíná být čím dál tím větší krasavec - obtloustlý, žravý… Kdyby ho mohl táta slyšet, řekl by mu,„ Mně chybíš, táto!“
