„Přišla k nám s hodně vážnou závislostí, ve stavu, kdy se nedokázala ani usmát. Mobil skrývala před rodiči, trávila s ním celé noci,“ vypráví ředitelka Rodinného centra v Kroměříži Eliška Petruchová.

Pravé jméno, věk ani nic jiného, co by dítě mohlo pomoci identifikovat, prozrazovat nebudeme. Proto jí říkejme Anička.

Nevyspání a nutkavá potřeba neustále kontrolovat sociální sítě se brzy začaly projevovat ve škole, změny v chování si všímali i doma. Spirála neúspěchů, výtek i fyzické únavy začala dívku pohlcovat. Bez telefonu v ruce prožívala peklo abstinenčních příznaků.

Teprve díky pomoci odborníků ze Střediska výchovné péče (SVP), které je součástí Rodinného centra Kroměříž, začala znovu objevovat svět kolem sebe. Přestala být zamlklá a nervózní. Dohnala učivo, získala zpět ztracenou sebedůvěru. K původnímu sportu už se nevrátila, vyzkoušela si však jiné a našla, co by ji mohlo bavit.

Zdejšími službami pro rodiny s dětmi, které letos oslavily čtvrt století své existence, už prošlo zhruba deset tisíc dětí. Posledních pět let je jejich součástí i zmíněné SVP.

Původně se v domě na Kollárově ulici specializovali na děti v nouzi, řešili těžko popsatelné a vskutku krizové situace. Pracovníci centra pomáhali jak jim, tak i jejich rodinám. Cílem totiž je stabilizovat situaci natolik, aby se děti mohly vrátit domů nebo, ideálně, z domova vůbec neodcházet. „Je důležité, aby pomoc přišla za dítětem, aby nemuselo opouštět svoje prostředí domácí ani školní,“ vysvětluje Petruchová.

Sociálně aktivizační pracovníci mohou rodinu naučit třeba to, jak vycházet s penězi, pomáhají v jednání s úřady, při domáhání se práva, řešení bydlení či zaměstnání. Mladší ze služeb, Středisko výchovné péče, je ambulantní. To znamená, že sem děti docházejí každý den, ale bydlí přitom doma. Určené je školákům od první do deváté třídy a právě sem chodila i Anička.

Cílem je vrátit dítě do života

Dopoledne se učila s pomocí speciálního pedagoga, který má ve třídě nanejvýš osm žáků a k dispozici je jim i asistent pedagoga. Odpoledne ji další odborníci, včetně psychologa, vedli k tomu, aby uměla naložit se svým volným časem, naučila se lépe vycházet s lidmi, získala sebejistotu a odvahu najít svou cestu.

Jde o školské zařízení, proto podléhá kontrolám České školní inspekce. V letošní inspekční zprávě mimo jiné stojí: „Systém řízení je založen na jasné vizi a perspektivě s účelným zapojením všech zaměstnanců. Kvalitní systémové a provázané předávání informací o klientech mezi zaměstnanci se pozitivně projevuje ve výchově a vzdělávání, a tedy i jejich následném zpětném začlenění do běžného života.“

Kroměřížský Klokánek přežil, o děti se postará dál i díky prodeji budovy

Laicky řečeno, specialisté, kteří s dětmi tráví odpoledne, vědí, jak se jim dařilo při výuce a naopak. Cíl je pro obě části dne stejný. Vrátit dítě do života, najít jeho silné stránky, probudit v něm aktivitu a radost.

Péče SVP je nastavená zpravidla na dva měsíce, tedy čtyřicet školních dnů. To obvykle stačí k tomu, aby se nastartovaly změny a také k tomu, aby se zklidnilo prostředí, ze kterého dítě přišlo. Třeba školní třída, v níž docházelo k šikaně. To je případ dalšího dítěte, které péčí SVP prošlo. Pojmenujme jej Honza. Do podrobností zabíhat nebudeme, bez jakékoliv nadsázky však můžeme říct, že mu šlo o život.

Většina dětí je z běžných rodin

Kdo by si představoval, že jde o děti z okraje společnosti, byl by hodně daleko od pravdy. V převážné většině jsou z běžných rodin. Mohou být přetížené množstvím kroužků nebo tlakem na výkon. Často se potýkají s různými typy diagnóz, jako je porucha pozornosti, poruchy autistického spektra či učení. Mohou být obětí šikany, ať už fyzické nebo na sociálních sítích.

Situace, z nichž nevidí východisko, je vedou do depresí, k sebepoškozování a roste i počet dětí se sebevražednými sklony. „Počty dětí s různými obtížemi narůstají celorepublikově,“ souhlasí psycholožka centra Anna Raková.

Nejdřív se píchala špendlíkem, pak řezala. Přes 30 procent žáků myslelo na sebevraždu

Odborníky navíc zaráží, jak dlouho se u některých dětí projevovaly potíže, než je jejich okolí začalo brát vážně. Jenomže neřešené problémy nemizejí, naopak mají tendenci narůstat „Rozeznat potíže včas je zásadní. A to je především na rodičích a učitelích, není dobré dělat, že se nic neděje,“ zmiňuje Petruchová.

Individuální a dobře zacílená péče dokáže pomoci, není však všespásná. Musí na ni navázat změna přístupu doma i ve škole. „Někdy stačí málo, pozměnit styl výuky, aby dítě zažívalo při učení radost, neplést si rychlost s chytrostí. A pracovat na vztazích,“ míní Petruchová.

Rodičům pak radí, aby si udělali sami pro sebe časový snímek dne. Jak dítěte, tak celé rodiny. Z něj zjistí třeba to, jestli není dítě přetížené, jak jí nebo jestli neutíká do virtuální reality. Sami o sobě se pak dozvědí, zda si doma povídají, co společně prožívají a jak se k sobě chovají. „Taky jestli doma zažívají humor a radost, jak dlouho jsou v práci a jak často se vracejí natolik vyčerpaní, že už jim nezbývají síly na to nejdůležitější v životě.“

Když se takový snímek udělá poctivě, skoro jistě dokáže překvapit.