Oficiálně dnes vydat nějakou knihu nacisty Hannse Heinze Ewerse (1871-1943) lze.

Ani to nebude provokativní gesto. Ale všechny jeho práce neobstojí: třeba Wesselův životopis (1932), který psal patrně na popud samotného Hitlera. Úplného prachu zapomenutí není ale H. H. Ewers hoden - a věc chápou obzvlášť labužníci hororového žánru (hodně se mezi nimi nyní angažuje badatel Martin Jiroušek).

Alrúna, Ewersův hlavní bestseller a jakási jeho madona, v češtině vyšla poprvé roku 1919 v překladu Jiřího Ščerbinského, s předmluvou Stanislava Przybyszewského, a znovu roku 1921 v Plzni, tentokrát překladem Huga Filly. Neumřela potom na chřipku a nově na trhu straší (míněno v dobrém) od roku 2010. Je to román mnohokrát zfilmovaný a například roku 1952 i pod (Hollywoodem dosazeným) titulem Unnatural, ale my ponechme Alrúnu tentokrát stranou, bylo jí dost, a uchopme do dlaní jinačí Ewersův pokus. Je důvod, protože od konce letošního roku zkouší u čtenářů i díky panu Jirouškovi štěstí próza Nalezené ptáče.

Tu si, prosím, nepleťme s kontroverznějším ještě výtvorem amerického autora Jerzy Kosińského (1933-1991) Nabarvené ptáče, zfilmovaným poměrně nedávno Václavem Marhoulem. A Hanns Heinz Ewers? Zemřel před osmdesáti lety.

V Berlíně a celkovém oslabení podlehl zřejmě tuberkulóze ve věku jedenasedmdesáti let, aby jej po zpopelnění pohřbili 15. října 1943 v rodném Düsseldorfu. V tu chvíli měl za sebou podivuhodný život a zvláštní kariéru.

Vlastně byl právník, ale počátkem 20. století i autor bajek (z nich je sestavena první jeho kniha) a průměrný básník - se specifickými zájmy.

V letech 1906 a 1908 vydal sbírky - na svou dobu - šokujících povídek Hrůza (česky 1911, 1926) a Posedlí, tu druhou s ilustračním doprovodem Gustava Klimta (česky 1925), a roku 1916 vychází česky překlad vybraných povídek Srdce králů a jiné hrůzné příběhy. Znovu se objevil až v roce 1991 s ilustracemi Michaela Rittsteina.

Už roku 1909 přišel Ewers i s románem. Jmenuje se Čarodějův učeň aneb Ďáblovi lovci (česky 1924) a inspirovaný je klasickými Goethovými verši. Obírá se působením hypnózy a možnostmi davové manipulace, jaké měl už brzy pochopit Hitler. To dílo nám poprvé představuje i Franka Brauna alias, ano, pozdějšího stvořitele onoho ženského homunkula Alrúny (1911) - a jsme zase u něj.

Alrúna, dodejme, znamená mandragoru - a zvláštní je, že jde o sto let v čase posunutou novou verzi Frankensteina. Pro dvacáté století. Ale dotvářena je spíš vlivy tehdy populární non fiction Degenerace (1892-1893), což je kniha, kterou napsal Max Simon Nordau (1849-1923) a ve které se vyhranil proti únavě a „nezdravé“ dekadenci akumulované ve finále devatenáctého věku. Pocit splínu je prý na místě tvrdě léčit, tvrdí tento autor, přičemž H. H. Ewers celkem souhlasí. A oba páni se rozhodli a nebáli značkovati různé spisovatele. Nevěděli sami jak, ale pochopili, že ono značkováním prý odhalí, co je morální. Za jejich rozhořčení tak platili Nietzsche i hudební skladatel Wagner a slavní dramatici Ibsen a Oscar Wilde. S Wildem se Ewers, pravda, roku 1898 i osobně seznámil.

„Vracejí nás - tito dekadenti - až před osvícenství,“ tvrdí Nordau. „Je to chyba.“ Ale nebránil se ani jiné představě. Možná, že společnost degeneruje sama od sebe jakýmsi samospádem a bez viny „prožluklých“ umělců. Něco podobného tvrdíval třeba i spisovatel H. R. Haggard. A názory stejného typu zastávalo tehdy dost lidí, takže psaví muži jako Nordau a Ewers vlastně názory pouze a po svém reflektovali. Ti autoři se stali ozvěnou a ozvučnou plochou jistého dštění na dekadenci, ale hned řekněme, že měli za jeden z projevů oné degenerace i antisemitismus. Oba. Britský mistr science fiction Brian Stableford (*1948) uznává Alrúnu za nejextrémnější (a velice vypjatý) příběh „femme fatale“.

Hanns Heinz Ewers propojil Čarodějova učně a Alrúnu do volné trilogie, když ještě spíchl Vampýra (1921, česky 1926), román, ve kterém se Frank Braun stane, věřte nevěřte, titulním monstrem, aby sál, brr, krev ze žil své židovské milenky. Kniha má velmi působivý začátek a parafrázuje tu klasickou Draculovu plavbu do Anglie. Z Varny. Nicméně Ewersova pouť není poutí krve a líčí úděl prokleté lodě plné komediantů, ale napadené žlutou zimnicí. Navzdory naturalismu nebo právě pro něj výsledek funguje děsivěji než opakované vystupování Draculy z podpalubí, jak si je dejme tomu pamatujeme z daleko pozdějšího Coppolova filmu.

Inspirován německým překladem Wellsova Neviditelného (1911) napsal Ewers už roku 1912 se svým francouzským přítelem Marcem Henrym stejnojmenné hudební drama pro cirkus Schumann - a premiéru mělo 5. října 1912. Roku 1916 Ewers uveřejnil i esej o Edgaru Poeovi, se kterým jej neohrabaně srovnávali, a v sestavené jím antologii Galerie der Phantasten najdeme vedle Poea i Hoffmanna, Balzaca, Kubina či Karla Hanse Strobla, což byl jihlavský rodák a rasista.

H. H. Ewers si mimo to dopisoval s britským mágem Aleisterem Crowleym (1875-1947) a byl pilným filmovým scenáristou své doby. Stojí za prvými verzemi Faustem inspirovaného filmu o zrcadlovém dvojníkovi Pražský student (1913, znovu 1926, 1935) a nakonec realizoval čtrnáct filmů. Ne všechny existují. Jedním byla adaptace hry Sen noci svatojánské, a jak upozorňuje Jiroušek ve své studii Prométheus obraznosti a psycholog hrůzy, dobová cenzura zabavila Ewersův snímek Ledová nevěsta (1913), který námětem, i když náhodou, předjímá pozdější horor Věc.

Slavná je i povídka Pavouk, poprvé zveřejněná ve zmiňované sbírce Posedlí. Námět - o čarodějnici likvidující po řadě nájemníky pařížského bytu - není však původní a podléhá vlivu povídky Neviditelné oko od dvojice francouzských autorů Émila Erckmanna (1822-1899) a Alexandra Chatriana (1826-1890). Fakticky jde ale o volnou městskou legendu, které se později (a po svém) chopil režisér Roman Polańśki ve filmu Nájemník.

Za první světové války žil Ewers jako německý agent v Americe. Když se Spojené státy konečně rozhoupaly a zapojily do evropských bojů, byl zatčen. Skončil v internačním táboře v Georgii a do Němec se dostal teprve roku 1920 nebo 1921. Psal dál, ale hledal se a podepsal dokonce vědeckou studii o chování Mravenců (1925). Ač nesouzněl s antisemitismem, stal se členem NSDAP (1931). Část jeho děl byla stejně roku 1934 nacisty zapovězena.

Připomeňme, že to byl právě on, kdo dle všeho seznámil Hitlera s dvorním jeho jasnovidcem Janem Erikem Hanussenem, a že se Ewers přátelil i s malířem secese Gustavem Klimtem.

Což má zvláštní konotaci. Když spisovatel bezohledně a na dálku zrušil zasnoubení s mladou židovskou dívkou jménem Ria Munk, spáchala sebevraždu (zastřelila se) a rodina Klimta oslovila, ať vygeneruje posmrtný portrét. S úkolem se až překvapivě potýkal!

První a ještě druhá verze nebyly přijaty, třetí zůstává dodnes nedokončena. Klimta v ateliéru skolil infarkt. Pak plynul čas a roku 2010 byla v aukci v Británii tato nedokončená Rita Munk III vydražena za 19 milionů liber. - Nebude bez zajímavosti ani zjištění, že Ewers napsal Alrúnu právě v roce nešťastné sebevraždy…

Sám udržoval, to netajme, celý život homosexuální vztahy a měl se za androgynního. Věřil, že to podporuje kreativitu. Byl dvakrát ženatý a první chotí se stala malířka Ilna Wunderwald. Zdobila řadu jeho knih působivými ilustracemi ve stylu art-deco. Obě manželství se rozpadla.

V Čechách vyšlo Ewersovo dílo ve dvacátých letech za dozoru výtvarníka Jana Konůpka a v pěti svazcích: díky nakladateli Aloisi Hynkovi, v nádherně upravených vazbách, s obálkami. Zároveň ale v sešitech a levněji, i ty sešity se prodaly.

A co Narozené ptáče (1928) neboli Fundvogel. Die Geschichte einer Wandlung? Jde o příběh o nalezenci, kterého s autorem sledujeme od dětství. Má pocit, že je ženou uvězněnou ve vlastním těle, a chce se chirurgicky transformovat. Jazykem dneška vyřčeno: prahne po genderové proměně.

Román vznikal v Brixenu, když tam už dávno nevegetoval Havlíček Borovský, a dokončen byl v Bad Homburgu. Hrdinou sice už není Frank Braun, ale jako by se stalo. Je to stále autorovo ego a Jan Olieslagers je i věrnou kopií Brauna. Trilogie se stala tetralogií. Možná. A filmové studio Jofa, kde vznikl (1921) Upír Nosferatu, román adaptovalo. Vznikla mládeži nepřístupná záležitost a premiéra proběhla 20. května 1930 v berlínském Primus-Palast. Kulisy filmu navrhl sám slavný architekt Hermann Warm (Kabinet doktora Caligariho, 1920) a v titulní roli excelovala Camilla Hornová. Ta strhla na sebe pozornost už v Murnauově adaptaci Fausta (1926).

Démonického lékaře-profesora Reutlingera hrál „specialista na monstra“ Paul Wegener, který se objevil už v první verzi Pražského studenta a byl Ewersovým přítelem. A v roli Jana zářil mladý František Lederer, pražský rodák, který se později, za války, etabloval v Hollywoodu a nakonec hrál titulní roli Draculova návratu (1958). Film bohužel úplně propadl a publikum se mu vysmálo. V čase nástupu zvuku se stal anachronismem přetíženým popisností. Je považován za ztracený. Zato předlohu přeložili do řady jazyků a například v Maďarsku vedli brzy proti překladateli proces pro ohrožení mravopočestnosti. Nu, pozor.

Hanns Heinz Ewers: Nalezené ptáče. Fundvogel. Z německého originálu přeložila Ingeborg Fialová-Fürstová. Obrazovou přílohu koncipoval a předmluvu Prométheus obraznosti a psycholog hrůzy psal Martin Jiroušek. V redakci Markéty Kročilové vydal Protimluv. 2023. 288 stran.
Nalezené ptáče Fundvogel - Hanns Heinz Ewers | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví