Povídaly jsme si někdy v půlce adventu. Uprostřed času, kdy obvykle ve stresu klikáme na online nákupní košíky a přemýšlíme, jestli vanilkové rohlíčky budou stačit ve dvojité dávce. O to půvabnější bylo zastavit se spolu s Ester Bezděk, trojnásobnou mámou a autorkou knížky Rituály šťastné rodiny, a mluvit o tradicích, zvycích a rituálech – o tom, proč můžeme pouštět ty, které nám nejsou vlastní, i vytvářet nové, které nám dovolí žít více přítomnosti a přinesou nám do života lehkost i laskavost, jichž nikdy není dost.
Zdroj: Magazín
Eduzín 21. 12. 2023
Musím přiznat,
že tenhle rok mám během adventu pocit, že mi někdo doslova ukradl čas. A když
postavím vedle sebe tu naši uspěchanost a rituály i tradice, teď právě ty
předvánoční, tak přesto, že pro mě osobně jsou zásadní, dává to obecně ještě
dneska smysl? Hnát se za nimi?
Vaše otázka, ale i odpověď na ni
mají opravdu hodně poloh. Ta, kterou vnímám jako pro sebe nejdůležitější, se
točí kolem otázky, co chci předávat svým dětem. Je to něco, o čem jsem začala
přemýšlet před sedmi lety, před narozením prvního syna, kdy jsem najednou
cítila obavy, že se právě kvůli téhle uspěchanosti začne něco ze světa
vytrácet. Něco, co pro mě osobně je důležité a co bych si přála, aby si dnes už
všechny tři mé děti pamatovaly z dětství. Protože já mám z toho svého hodně
vzpomínek právě na rituály, na věci, které se opakovaly, které měly – byť to
slovo nemám ráda – nějaký řád. Představovaly něco stabilního v rámci dne,
týdne, měsíce, ročního období i roku jako takového.
Je pravda, že
rituály mají kotvící potenciál…
Přesně tak. Kotví, zastavují nás.
Zvlášť malým dětem také umožňují orientovat se v čase, protože ony si
nedovodí, že za dva týdny, za týden, budou Vánoce. Ale jednotlivé rituály a
tradice jim umožňují začít vnímat nějakou souslednost. Nám dospělým pak dovolují
opravdu zpomalit. Uvědomovat si, že řadu věcí děláme během dne i roku
automaticky. Což si mnohdy vůbec nezvědomujeme, nepátráme po tom, proč co
děláme. Ale ve vztahu k dětem to uvědomění přichází. Přemýšlíme víc nejen
o čase, ale i o tom, čím ho naplňujeme. Čím ho naplňovat nechceme. Čím chceme,
aby ho jednou naplňovaly ony. Alespoň já to tak měla. A chtěla jsem určitě, aby
část jejich času naplňovaly tradice.
Všechny? Nebo
jen ty, které vám dávají smysl?
Vím, že některé věci v životě
děláme nejen automaticky, ale také jen proto, že nám to někdy někdo řekl. O to
důležitější mi přijde znovu připomenout, že u každé tradice a rituálu se můžu
zastavit a zamyslet se nad tím, jestli nám konkrétně doma dává smysl. Jestli ho
chceme, konkrétně právě nějaký jeden, předat dětem. Právě proto, že pak klidně
můžeme dojít k tomu aha momentu: „No jo, to vlastně smysl nedává, pojďme
to nedělat – nebo dělat jinak!“.
Tohle jsem měla
jasné třeba u tradice s Mikulášem. Odmítla jsem ji bez váhání…
Zrovna Mikuláš je krásný příklad
toho, jak se počáteční tradice zvrtla. To, co se s tím datem pojí dnes,
tam v počátku určitě nebylo. Proto ani u nás doma nechodí, ale to
neznamená, že si o něm nepovídáme. Mluvíme o něm s dětmi jako o osobnosti,
o svatém Mikuláši. Postavy Anděla a Čerta využívám k tomu, abych jim
ukázala, že na světě je nejen dobro, ale i zlo. A dokonce, že každý z nás
má své světlé i stinné stránky, že někdy máme dobrý a jindy špatný den. Vzala
jsem tedy tradici, respektuji její původ, o kterém s dětmi mluvím, a dala
jí punc, který mi přijde důležitý v dnešním kontextu i kontextu naší
rodiny.
Tradice tedy
není dogma, ale spíš možnost inspirace?
Přesně tak. Píšu o tom i ve své
knížce, protože tohle je věc, která mi přijde obrovsky důležitá. Není nutné
vzít tradici, do puntíku ji naplnit, a jednu po druhé je odškrtávat
v kalendáři. Nebo se cítit blbě, když něco z tradic minu. Opravdu je
vnímám spíš jako inspiraci – což tradicím znovu dává větší možnost nebýt
součástí našich životů „ze zvyku“, ale vědomě. Poté, co je pochopím, vím, proč
existují, a vím, proč mají smysl právě pro mě. Vědomě držet pár tradic je
opravdu důležitější než automaticky naplňovat všechny. Tím se stávají také
autentičtějšími!
Vlastně mě
baví, že vyprávěním o tradicích se právě v adventu drží kolem nás také
takové mysterium. Pohádkovost. Což mi v tom realitou nadupaném životě
přijde důležité, protože děti nás vidí pořád zatížené povinnostmi… Ale to
mysterium, které jinak přirozeně naplňuje jejich celé dětství, najednou žijeme
společně. Vlastně ani nebájím o Ježíškovi, ani neříkám, že dárky kupujeme. Ale
společně hrajeme určitou hru, abychom si kouzlo Vánoc vědomě doma
zachovali.
A to zase souvisí s tím, že nad
tím přemýšlíme, že něco neděláme slepě jen proto, že dělali například naši
rodiče, že se zamýšlíme nad tím, jakou hodnotu to má, co tím předáváme. A
částečně můžeme nechat dítě rozhodnout o tom, jestli to bude naší tradicí, naším
rituálem, nebo ne. Je to určitě lepší než moment, kdy se s okamžikem, kdy
děti zjistí, že Ježíšek neexistuje a z Vánoce se stanou opravdu jen
nákupní hody, vytratí celé jejich kouzlo. Právě to kouzlo je krásné! Dokonce i
když o existenci Ježíška pochybujeme.
Děti
k tomu mají časem rozhodně spoustu zvědavých otázek! My nedávno
s desetiletou dcerou dumaly u pečení cukroví nad tím, proč dárky musel
nosit malý Ježíšek, a ne velký Ježíš. A taky jak mohl být Josef jeho otec, když
ve skutečnosti otec nebyl. Rázem se vám otevře prostor i pro kontexty víry nebo
její absence… A prostě mluvíte. A jste tady a teď – způsobem, jakým jindy
ne.
To je přesně ono! Můžeme
s dětmi mluvit! A klidně i jen o tom, jak se určité věci dodržovaly dříve.
A proč. A proč my si je proměňujeme nejen proto, že doba už je jiná… a vedeme
řekněme velmi sofistikovaný způsob života, který v době vzniku mnoha
tradic byl lidem na hony vzdálený. Nepřemýšleli tolik, neměli informace.
Tradice v sobě měly mnohdy také určitý kontrolní potenciál – všichni
dělali to samé ve stejnou dobu, což bylo z mnoha důvodů vyhovující nejen
pro vrchnost, ale i obyčejné lidi samotné. Bylo to určité bezpečí. O to méně
potřebovali tradice rozporovat nebo zpochybňovat.
My je dneska
často zpochybňujeme, ale na druhé straně je chceme dohnat k nějaké
dokonalosti…
Ano, spousta z nás říká „na
takové hlouposti nemám čas“. Ale také jsou mezi námi tací, kteří chtějí mít co
nejkrásnější strom, co nejbohatší výzdobu a co nejlépe zabalené dárky a dávají
do toho pořád nějaké „musím“… Není tam „chci“, které dává tradicím lehkost. Je
tam „musím, aby děti měly radost“, například. Ale zrovna děti
z dokonalosti mít radost nikdy nebudou. Daleko spíš budou mít radost
z toho, když je pustíme opravdu odmalinka k tomu, že budou péct
perníčky, mouka bude úplně všude, ty perníčky budou vypadat úplně
katastrofálně, ale ony si to budou moct skutečně prožít. Ne se několik týdnů
smutně dívat na krabice maminkou perfektně nazdobených perníčků, kterých se
nikdo nesmí dotknout, protože jsou přece až na Vánoce.
Mimochodem, jak
s dětmi vlastně o Vánocích mluvíte vy? Vysvětlujete něco nějak konkrétně?
Myslím, že bychom se měli zbavit i
vize, že dětem musíme pořád něco encyklopedicky vysvětlovat. Vy jste to přece
už zmínila: když jste pekly cukroví, povídaly jste si. To je mnohem lepší, když
necháme určité věci vzejít přirozeně z určitých situací. Nebudeme pak
smutní, že nás děti neposlouchají, že si nic nepamatují z těch našich
výkladů.
A když budeme znovu u těch tradic,
je přece jednoduché ptát se i jich, jak by je bavilo určité věci uspořádat,
vyzkoušet… Nechat všemu tomu autenticitu a prostor pro „chci“ úplně pro
všechny. Navíc, když do nich „hustíme“ tradice, jak se to kdysi dělalo a tak,
vlastně je připravujeme o onu fantazii a magično, o to, že to nějak cítí. Vůbec
není špatně, že i Vánoce vnímají podle sebe. Je naopak skvělé je do toho
vtáhnout, dovolit jim rozehrát si hru, jak by to mohlo být, co je pro ně
důležité, a nechat je to rozvíjet.
No, dokud
nenarazíme třeba na babičky, které nesmlouvavě trvají na původních tradicích a
změny nepřijímají příliš dobře? Protože přijít se změnou pak také znamená
riziko balancování jiných názorů v rámci rodiny. Pro generace našich
rodičů, potažmo prarodičů, mají tradice skutečně význam především v tom
původním znění.
Tohle vnímám jako možnost mluvit
s dětmi o tom, že se věci v čase mění. A že důležité je, aby nám to,
co děláme, dělalo především radost. Aby nás to sbližovalo. Abychom si ve dnech,
které jsou tak exponované jako Vánoce, ujasnili, proč se scházíme. Klidně i
s babičkami, které vidí věci jinak. Přece i tak s nimi chceme být,
máme je rádi, a ony vyrůstaly v jiném kontextu – dost možná patřily ještě
ke generaci, která nepřemýšlela o tom, co jim v životě radost dělá nebo
nedělá, a prostě žily podle toho, co bylo generace před tím dané.
Tak pojďme tohle pomoct dětem
pochopit. Nemusíme se s babičkou přít o to, kdo má pravdu. Můžeme si žít
určité věci každý po svém. A připomínat si na tom pestrost všeho.
_____________________
Ester Bezděk napsala knihu Rituály šťastné rodiny a nově také dětskou knihu Andělka.
Je mámou tří dětí (7, 4, 2), zastánkyní respektujícího rodičovství a koučkou,
která pomáhá ostatním rodičům k autentické výchově.
Sledovat ji můžete na jejím instagramovém profilu @esterbezdek
0 komentářů:
Okomentovat