Článek
Čtvrtek 21. 12.
Nějak kolem 15:25 jsem si všimla a sdílela varování před střelcem na sítích od lidí, kteří odtud zrovna vycházeli a zřejmě slyšeli od kolegů. Zjistila jsem, že v 15:15 rozeslala tajemnice fakulty varování před střelcem. Následovaly hektické zprávy na různých skupinách, kolem 4. potvrdila policie jednu z nich, že střelec byl eliminován. V 15:00 jsme měli vánoční setkání na počest návratu našeho kolegy na jiné budově FF, já jsem dorazila po 4. Slavnost se nekonala, kolegové byli na mobilech, snažili se spojit s lidmi z hlavní budovy a pochopit, co se děje, odpovídali na dotazy lidí z Prahy i ze zahraničí, zda jsme ok, a na PC sledovali ČT24.
Ze začátku to byla pouze krize. První konkrétní šok přišel, když policie kolem 16:30 oznámila 3 mrtvé. Kolovala fáma, že vrah je student historie, že útok oznámil, a že se po Praze hledá komplic, kolem naší budovy jezdily houkačky, a i na nás, kilometr od Palacha, dolehlo znejistění. Docházely zprávy o evakuovaných či zabarikádovaných, kteří přežili, někteří lidé dlouho neodpovídali na telefony. Studenti našeho jediného kursu, který se v té době konal na Palachu, byli i s vyučujícím evakuováni, jiní potvrzovali, že byli v tu dobu jinde. Na sítích se objevily dva obrázky: zabarikádované dveře a studenti schovávající se na římse. Někdy po páté došla další šokující zpráva, že mrtvých bylo 11 a mnoho zraněných.
Teprve postupně se z krize stávala tragédie. Naše hektické uklidňování, že snad všichni naši studenti jsou v pořádku, začal pomalu přebíjet pocit, že se stalo něco opravdu strašného. Dlouhých 24 hodin nebylo vůbec jasné, co se přesně stalo, kdo zemřel, kdo je v nemocnici a dodnes nejsou tyto detaily (naštěstí) veřejné. Na skupinách se hledali studentky a studenti, jež neodpovídali na zprávy, a potvrzovala se jejich přítomnost v nemocnici. Rozsah hrůzy na mne začal dopadat až večer a druhého dne, kdy jsem se dozvídala rozmazané střípky detailů od přátel, jejichž kolegové byli nejen v budově, ale i v blízkosti vraha.
S těmi obrazy a se jmény mrtvých se z pocitu tragédie začalo stávat osobní otřesení. Myšlenky na rodiny zabitých studentů svěřených naší fakultě, na děti a rodiče dvou zabitých pedagogů. Přicházel hněv a neodbytné, tupě dopadající otázky směřující na to, zda nebylo možné tragédii předejít: jak to, že policie nevarovala a neevakuovala i Palacha a zasahovala v Celetné, když katedra útočníka sídlí a většinou učí na Palachu? Jak to, že mail dostali jen zaměstnanci a ne studenti? Co řekla policie vedení fakulty? Co mělo dělat vedení a má vůbec nástroje, jak varovat? Nenahnalo by burcování vedení ještě víc lidí do nebezpečí? Jak to, že jsme jako fakulta tak bezbranní? Co se vlastně stalo? Jak je možné, že zemřelo tolik lidí? Jak může policie označit zákrok za velmi úspěšný, když zemřelo 14 lidí? Jak zacházet s takovým násilím a jak se vrátit na fakultu?
Následující shrnutí je osobní, neautoritativní a neúplné shrnutí vzdáleného svědka, které mi umožnilo myslet na něco jiného a být přítomná rodině během vánoc, a paralelně se propracovat se směrem k více emočnímu zpracování a ke smutku.
Úkladný útok
Na základě velmi omezených informací lze zatím vyvodit, že se útok a zásah odehrál v hrubých rysech následovně. Většina střelby zdá se proběhla na 4. poschodí. Budova má tři patra, do kterých se dostanete širokým schodištěm a pak tam je patro čtvrté (a menší páté), kam vedou malá schodiště a výtahy a člověk musí vědět, kudy se tam dostat. Útočník zřejmě vynesl nebo vyvezl větší tašku až nahoru. Na chodbě 4. patra a v jedné či dvou učebnách útočil v 14:59, lidé zřejmě běželi dolů a varovali ostatní. Už kolem 15:00 někdo zřejmě vypnul elektřinu v celé budově, nešly výtahy. Do pěti minut tam měla být prvosledová hlídka policie, které nějakou dobu trvalo, než vyběhla, našla schodiště a útočníka lokalizovala. Je možné, že útočník seběhl do 3. patra a potom byl vyhnán nahoru a vylezl oknem na ochoz. V 15:11 byla budova plná policistů, kteří evakuovali lidi z nižších pater a hledali útočníka nahoře, až ho našli na ochozu, kde se kolem 15:21 zastřelil. Policisté našli třídu se zraněnými a začali poskytovat první pomoc vážně zraněným lidem. Vlamovali se do zabarikádovaných učeben a vyváděli lidi ven, zřejmě zjišťovali, zda tam není komplic. Někde našli velký počet zbraní.
Útok byl zřejmě úkladný: útočník si našel vzdálené a špatně dostupné místo v budově, která tlumí a rozvádí zvuky, neútočil všem na očích. To mu dalo čas, než lidem ve spodních patrech došlo, co se děje, než mohli reagovat, zavolat policii a dosáhnout jej. Vtrhl zřejmě do třídy plné nic netušících lidí a začal střílet, tam i na chodbě, a zřejmě se pokusil dobýt i do jiných učeben. Těžko si představit, že bylo možné útoku zabránit či zásadně omezit v momentě, kdy už začal. I kdyby fungoval nějaký nespecifický výstražný systém – siréna – víc lidí na chodbách a chaos by možná vedl k ještě větší tragédii. Specificky reagovat na střelbu mohla fakulta jen dřívějším pokynem skrze smsky, ale lidé se sami zabarikádovali i bez pokynů.
Šlo mu zabránit?
Jak se tedy útočník dostal na fakultu? Pronést věci do budovy bylo nápadné, ale asi ne zcela alarmující v době, kdy studenti odjížděli na vánoce, a kdy se nečekalo nebezpečí. Jak je to ale možné? Podle různých střípků policie fakultu kontaktovala, na chodbě se pohybovali dva policisté kolem 14:15. Není jasné, jak je možné, že silně ozbrojená policie zasahovala na Celetné, kde měl útočník podle rozvrhu výuku, a na Palacha, kde měl katedru a většinu výuky, poslala jen dva zřejmě pasivní policisty. Vedení fakulty zřejmě jasněji neinstruovala, a to ani mezi 14:20 a 14:59, když už zasahovala v Celetné, na Palachu se chystal vánoční koncert a celou dobu tam proudili lidi.
Policie zřejmě špatně vyhodnotila cíl ozbrojeného vraha a nezorientovala se za krátkou hodinu v provozu fakulty, nebo možná útočníka vyplašila, to se nedozvíme. V každém případě nebyly ostatní budovy jasně varované. Není ale jasné, v čem mohly instrukce spočívat, Pokud už jinde na fakultě byl, nemělo asi cenu vzbuzovat chaos, ten by se mohl jen vymstít. Pouze plná a masivní operace s určitým počtem policistů může omezit násilí v budově s držitelem zbraně. Jak ale vědět, zda tam už není? Proč policie stejně neposlala více lidí? Posílá snad jen speciálně vycvičené jednotky? Nemá postupy jak systematicky varovat a instruovat podobné „měkké“ cíle?
Zde zůstávají otevřené otázky. Není jasné, zda policie mohla jednat lépe. I kdyby policie všechny postupy dodržela, nemůže veřejně tvrdit, že zákrok byl úspěšný, když při něm zemřelo tolik lidí. Taková opakovaná prezentace ze strany minstra vnitra je velmi necitelná a urážlivá. Není ale nepochopitelná.
Čí je to „vina“?
V rozhovorech s kolegou kriminalistou jsem musela přistoupit na myšlenku, že orgán, na který se v těchto situacích nejvíce spoléháme a možná teď i nejvíce hněváme, není primárně určen ke krizové intervenci, ale pro provádění justičně-právních úkonů, pro zajišťování běžné bezpečnosti, pro represi. Je tedy v zásadě reaktivní a ne preventivní. Aktivní úloha při kontrole násilí funguje tam, kde je běžné a předvídatelné: protiteroristické jednotky ve Francii a Belgii monitorují a předcházejí dobře popsaným hrozbám a ani tam nezvládají tvz. lone wolves. U nás není policie na toto určená a asi ani cvičená, přinejmenším její vedení a analýza, která poslala policii jen do Celetné.
Druhá skutečnost, která vyvstala den po útoku je ta, že nešlo o šílence nebo nehodu, ale o cílevědomý masový násilný útok člověka, který vědomě páchal největší možné rány: zastřelil kojence s otcem, svého vlastního otce, a potom mladé, nic netušící studenty. Měl arsenál zbraní a zřejmě neplánoval přežít. V Praze se útok udál během asi půl hodiny. Byl natolik neuchopitelný a násilný, že nemá smysl ptát se, zda mu šlo zcela zabránit.
Zatímco čekáme na podrobné zhodnocení a další informace, je nutné jasně říct jednu věc. Lidé na fakultě se určitě trápí otázkou, co mohli udělat jinak a lépe, aby své studenty a zaměstnance ochránili, a je to pochopitelné. Podle toho, co víme nebylo v jejich moci jednat jinak a útoku zabránit. Nebyl to incident, ale útok na civilní instituci.
Vinu nemá smysl v této situaci řešit. Má smysl řešit zodpovědnost ve dvou úrovních: evidentně nedostačují a všechny ohrožující stav regulace zbraní, a celkovou společenskou autorizaci násilí.
Než se k jednomu a druhému dostaneme, máme bezprostřední úkol: pomoci lidem vypořádat se s traumatem, se ztrátou blízkých a pocitu bezpečí, najít společný způsob uctění obětí a zpracování násilí, které se nás všech přímo a nepřímo dotklo, a obnovit život na fakultě. Nemůže asi pokračovat tak, jak dosud. Budou se vněm odrážet zranění ale i velká solidarita, kterou z velké části nesli sami studenti. Musí se v něm odrážet pokusy o odpovědi na to, jak spolu dál snad lépe žít otřeseni v otřásajícím se světě.
.
