Jako kluk jsem byl na zimáku Vítkovic pořád a chtěl za ně hrát, říká Marcel Barinka

Boduje i v Lize mistrů (1+1 ve třech utkáních), v níž Ostravany čeká zkraje roku semifinálová bitva proti švédskému týmu Skelleftea. „Není pravidlem vrátit se domů a chytit se od začátku. Hodně si toho cením,“ říká Barinka.

Aktuálně máte s Vítkovicemi šňůru šesti utkání, v nichž jste dokázali bodovat, tři poslední zápasy včetně derby v Třinci jste vyhráli. Vnímáte to v kabině tak, že přestože jste dvanáctí, tak jste z nejhoršího venku?

Tak snad jo. V těch posledních zápasech to herně a vlastně i výsledkově začíná vypadat líp a líp. Myslím, že jsme se trochu nakopli i tou Ligou mistrů, v níž jsme zase postoupili dál. Neřekl bych, že jsme úplně na sto procent spokojení, ale myslím si, že se to zlepšuje víc a víc.

Po listopadovém příchodu do Vítkovic jste v extralize stihl odehrát deset utkání a posbíral v nich deset bodů za šest gólů a čtyři nahrávky. Gól v Třinci byl pátým zápasem za sebou, v němž jste bodoval. Tipuju, že si návrat do Česka docela užíváte, že?

Povedl se mi. Jsem za to moc rád, protože ne vždycky to je tak, že se vrátíte domů a chytnete se hned od začátku. Mně se to povedlo, hodně si toho cením a doufám, že to tak půjde dál. I když důležitější pochopitelně bude, aby se dařilo především týmu. Ale samozřejmě jsem rád, že se mi daří.

Umíte rozklíčovat, čím to je? Sedí vám hra Vítkovic, nebo si tolik rozumíte se spoluhráči?

Asi úplně něčím jiným. Jsem od malička spíše rodinný typ a užívám si toho, že jsem se vrátil domů. To prostředí tady znám, na tomhle zimáku jsem vyrůstal. Když za Vítkovice hrál táta (Michal Barinka), tak jsem tu byl prakticky pořád, chodil jsem do šatny. A stejné to bylo i tehdy, když Vítkovice trénoval děda (Alois Hadamczik). Vítkovice mám díky tomu tak nějak v srdci a jsem moc rád, že tady můžu být.

Měl jste i z důvodů, které jste zmiňoval, v sobě také touhu si za Vítkovice jednou zahrát (táta Michal Barinka působil ve Vítkovicích sedm sezon a děda Alois Hadamczik s nimi získal v letech 2002 a 2010 stříbro a v roce 2001 extraligový bronz)?

Určitě ano, chodil jsem tu jako malý, vnímal jsem, jak se týmu daří nebo nedaří. Pamatuju si to finále s Pardubicemi (v sezoně 2009/10 Vítkovice prohrály 0:4 na zápasy). Byl jsem v hledišti, fandil a přál jsem si, abych na tom ledě taky mohl jednou být. Je super, že se mi to povedlo. A snažím se klubu odvádět co nejlepší výkony.

Nabídka z Vítkovic vás tudíž musela potěšit, že?

Bylo to tak. Já jsem v tu dobu už věděl, že v Německu nebudu chtít pokračovat a že se budu chtít vrátit nejspíš zpátky do Česka. Pár nabídek jsem dostal, ale nad touhle jsem vůbec neváhal. Hned jsem chtěl do Vítkovic.

I když se jim v tu dobu vůbec nedařilo a byly na chvostu extraligy?

I přesto. Věděl jsem to a s tím jsem tady šel. Chtěl jsem pomoct, i když se ode mě asi úplně nečekalo, že bych měl tým táhnout, protože jsem pořád ještě mladý hráč. Na větší osobnosti by byl asi vyvíjen větší tlak, já ho tolik necítím. To mi možná vyhovovalo a chtěl jsem především ukázat, co ve mně je. A teď se snažím splácet důvěru, kterou dostávám.

Se střílením branek a sbíráním gólových nahrávek jste nikdy nemíval problém. V posledních dvou sezonách už vám to v Německu ale tolik nešlo a přiznal jste i psychickou nepohodu. Změnilo se to návratem domů?

Ano, přesně. V Německu se hraje trochu jiný hokej, takový ten kanadský styl. A to mi úplně nesedělo, přestože jsem tam měl i dobré sezony na to, že jsem tam přišel v devatenácti letech. Jenomže pak to bylo vždycky takové nahoru dolů. Za čtyři sezony jsem prošel čtyřmi kluby a cítil jsem, že bych se chtěl už někde usadit. Věřím, že to bude ve Vítkovicích a budu tady moct dlouhodobě dobře pracovat.

V čem je největší rozdíl mezi německým a českým hokejem?

Začíná to už v kabině. Zatímco tam češtinu neslyšíte, tady jsou převážně čeští kluci, se kterými si rozumíme a chápeme i ten náš český humor. Je to úplně jiné, než když se bavíte třeba s Američanem. Takové ty české srandičky, písničky a podobně mi chyběly. Jsou to možná drobnosti, které se mohou zdát pro hru nepodstatné, ale když se to nabalí, tak člověk nemusí být v pohodě. Česká hra byla vždy založená na chytrosti a kombinaci, to mi sedí víc.

Navíc jste ve vítkovické kabině potkal kamaráda z dětství Jonáše Peterka, kterého Vítkovice získaly ve stejné době jako vás, že?

My si hned psali, když jsme sem měli jít. Známe se od mala, jezdili jsme společně na turnaje, reprezentovali jsme i Moravskoslezský kraj na Olympiádě dětí a mládeže. Oba naši tátové hráli hokej, takže i v létě jsme občas spolu bruslili a jsme dobří kamarádi. Byl jsem jenom rád, že tady bude.

Z Česka jste odešel v dorosteneckém věku, kdy jste ze Sparty zamířil do hokejové akademie v rakouském Salzburku. Čeští fanoušci si vás pak spojovali především s tím, že jste vnuk Aloise Hadamczika a také ten, kdo dal klubovému angažmá v Německu přednost před pozvánkou na kemp reprezentace do 20 let, za což vás kritizoval tehdejší šéftrenér českého hokeje Filip Pešán. Bylo těžké se s tím vyrovnat?

Moc články nečtu, ale ta kritika mě samozřejmě mrzela. Musel jsem si tehdy vybrat. V Kolíně nad Rýnem mi tehdy řekli, že pro mě mají místo, ale pokud pojedu na kemp reprezentace, tak podepíšou nějakého jiného cizince. Vyhodnotil jsem to tenkrát tak, že světový šampionát nemám vůbec jistý, a kdybych přesto odjel, tak bych ztratil místo v klubu. Probírali jsme to tehdy celá rodina a myslím, že jsem se rozhodl správně.

Asi bylo pro vás v tu chvíli jednodušší, že jste v Německu, kde vám to nikdo nepředhazoval, že?

Tam to nikdo nesledoval. Soustředili jsme se na hokej. Bylo jim jedno, čí jsem syn nebo vnuk. V Česku by to bylo složitější. Vždycky se najdou lidé, kteří vám předhodí, že jste něčí syn, vnuk nebo cokoliv, co se jim nelíbí. S tím se ale každý musí vypořádat a já s tím nemám problém.

Nejlepší odpovědí škarohlídům a kritikům byl váš nástup do Vítkovic, že?

Přesně tak. Pokud budu hrát pořád takhle, tak by mi nikdo neměl předhazovat nějaké hlouposti, že se něco děje kvůli někomu nebo něčemu.

Bylo vaší motivací k tomu, vrátit se domů, i to, být více na očích, než jste byl v Německu? A třeba se znovu podívat do reprezentace, jejíž jste byl v mládeži pravidelným členem?

Jo, jo, určitě to tak vnímám, že v Německu jsem byl trochu v ústraní. Pro něco, o čem jsme mluvili před chvílí, to bylo samozřejmě dobré, ale v něčem taky ne. Třeba když se daří, tak je fajn, když se o něm ví. Tady budu určitě více na očích, více sledovaný, každý hokej je v televizi. Fanoušci si můžou vybrat a sledovat každý zápas. To je lepší.

Věříte, že si vás všimne i trenér reprezentace Radim Rulík?

Tak na tohle zatím vůbec nemyslím. Uvidíme, co přinese budoucnost. (úsměv)

Po prarodičích máte i německé občanství. Co kdyby přišla nabídka reprezentovat odtamtud?

Asi by teoreticky přijít mohla, ale já bych určitě nechtěl reprezentovat jinou zemi než Česko. Takže kdybych si měl vybrat, tak je volba jednoznačná.

Je těsně po Vánocích, kde jste je prožil?

Přítelkyně odjela domů do Prahy, tudíž jsem byl s rodinou. Máme už takovou tradici, že jsme vždycky všichni pohromadě, takže jsme si udělali hezký večer.

Našel jste pod stromečkem, co jste si přál?

Přál jsem si jedinou věc, telefon, a ten jsem dostal. Tak jsem rád.

Máte nějaké přání i do roku 2024?

Asi uhrát co nejlepší výsledek tady ve Vítkovicích. A ať se už trochu zvedneme v té tabulce. Herně to nahoru jde, tak snad to tak bude pokračovat. A pokud se bude dařit i mně, tak budu jedině rád.

Zkraje roku vás čeká semifinále Ligy mistrů proti švédské Skelleftea (9. 1. v Ostravě, 16. 1. ve Švédsku), je motivace dostat se do finále velká?

Je, a jak jsme k tomu poháru blíž a blíž, tak se zvětšuje. Chtěli bychom to dokázat, ale je před námi ještě kus práce. Dostali jsme se daleko a Skelleftea nebude žádný lehký soupeř. Necháme tam na tom ledě všechno, i když i semifinále je taky dobrý úspěch pro klub i pro město. Musíme podat co nejlepší výkon a snad to třeba dopadne. Mám nějaké tituly z mladšího dorostu, ale to se s mužským hokejem nedá srovnat. Dospělý titul mi zatím chybí.