Článek
V právě končícím roce uplynulo sto sedmdesát pět let od narození a sto let od úmrtí spisovatele bytostně spjatého s oblastí Šumavy. Těžko byste na Šumavě a možná i v celém Pošumaví našli město, městečko či vesnici, ve kterém by neměli Klostermannovo náměstí, ulici, vyhlídku, chatu, památný Klostermannův smrk či aspoň restauraci nabízející stejnojmenné pivo, a tak byly i události připomínající obě výročí většinou regionálního rázu.
Zájemcům můžeme připomenout nově vzniklou dočasnou expozici na ochozu vyhlídkové věže na Poledníku, pietním aktem si spisovatele připomnělo město Kašperské Hory či Strakonice, kde mu byl v zámeckém parku odhalen pomník.
I když se Karel Klostermann narodil v městečku Haag v Horním Rakousku, jeho rodina se záhy po jeho narození přestěhovala do Čech, do Sušice, kde jeho otec pracoval jako lékař, který svému prvorozenému synovi dopřál volné dětství a chlapectví, nejen v samotné v Sušici, ale později i ve Štěkni, ke které Karel Klostermann přilnul na celý život a kde také v roce 1923 zemřel.
Každý z nás, kdo měl to štěstí prožít krásné dětství v milovaném kraji, ví, že si krajinu domova neseme v srdci po celý život, bez ohledu na to, zda ještě existuje či ji nenávratně pohltila minulost.
Vzpomínky na chlapectví strávené při řece Otavě Klostermann později ztvárnil v povídce Robinson na Otavě, jejíž lehce didaktická nostalgie připomíná, že Karel Klostermann byl povoláním také pedagog.
Okouzlení Šumavou, jejími hlubokými lesy a lesními velikány, studenými horskými bystřinami, temnými nebezpečnými slatěmi a močály, ale také letními loukami plnými vonících květů, ho nejen provázelo celý život, on ho také dokázal předávat dál a svými povídkami ho zprostředkoval mnoha generacím čtenářů.
Karel Klostermann je do dnešních dob těmi, kteří stejně jako on propadli kouzlu Šumavy nejen milován, ale často citován a snad i čten, i když atraktivnost jeho děl muselo zákonitě ovlivnit dlouhé období, které uplynulo od jejich vzniku.
To, co je naopak činí stále aktuálními a blízkými srdci současníků, je prostá lidská laskavost a dodnes patrná upřímná láska ke kraji dětství s jeho divokou přírodou a k jeho rázovitým obyvatelům. Má k jejich slabostem pochopení, rozumí jim a není mu lhostejný jejich těžký úděl a často i smutný osud. Vychází přitom z osudů a příběhů, které se skutečně udály, často pro zachování anonymity mění jména a okolnosti. Touto autentičností jsou jeho povídky silnější a životaschopnější než většina děl jeho současníků.
Klostermannova znalost Šumavy, její přírody i přírodních jevů se prohlubovala při jeho pobytech u příbuzných, u kterých trávil školní prázdniny, nejen jako dítě, ale i později jako student a často jim také vypomáhal. Zde se seznamoval s rozličnými příběhy o místních obyvatelích, které později zúročil ve svých povídkách a románech.
Karel Klostermann začal s psaním a publikováním na svou dobu poměrně pozdě, bylo mu čtyřicet let a jeho první povídky byly psané německy.
I v pozdějších česky psaných povídkách užívá Klostermann při popisu lokalit především jejich německé názvy - například Srní je zásadně Rehberk, Zhúří je Haidl, jeho popisy jsou ovšem geograficky velmi přesné, takže pro současného čtenáře je zajímavé a zábavné popisované trasy lokalizovat a zároveň se může poučit i o historickém místopisu daných lokalit. Ostatně dnes vede právě ze Srní Klostermannova naučná stezka.
Klostermannovo sepjetí s oblastí dnešní Šumavy ještě posílil jeho česko -německý původ a dvojjazyčnost, neboť Šumava byla od nepaměti domovem obou národů. Začal publikovat v německých časopisech, posléze se sám rozhodl psát a publikovat česky, což bylo nelibě vnímáno nejen německými současníky, ale paradoxně i Čechy, kteří mu pro změnu vyčítali jeho německý původ. Snad právě tato zkušenost, která ho dlouho trápila, ho také přivedla na cestu práce na mírumilovném soužití obou národů.
Kdosi ho jednou nazval andělem česko-německého smíření. Tento anděl se naštěstí nedožil doby, kdy se toto smíření stalo na dlouhá léta takřka nedosažitelným. Můžeme si však být jisti, že pokud by Karel Klostermann žil v našich dobách, byl by neúnavných účastníkem všech setkání obyvatel obcí na obou stranách naší společné hranice a členem všech spolků pracujících na obnově společného soužití.
Klostermannovo zaujetí šumavskými hvozdy přesáhlo dobu svého vzniku i autora samotného. Zánik prastarého šumavského pralesa po ničivé bouři a následnou kalamitu způsobenou lýkožroutem smrkovým, tedy nám nechvalně známým kůrovcem, přiblížil svým čtenářům ve svém prvním románu Ze světa lesních samot. Brouk, brouček , jak dodnes na Šumavě kůrovce nazývají, nejprve paradoxně přinesl obyvatelům Šumavy období hojnosti, neboť výdělky za práci v lese na odstranění kůrovcové kalamity byly nadprůměrné, aby se posléze propadli do ještě větší bídy, poté, co práce na likvidaci „broučkovské“ kalamity skončila.
Klostermann také v románu nechá promlouvat „staré“ šumavské hajné s jejich zkušenostmi zděděnými po předcích. Není bez zajímavosti, že některé z nich, například vliv vysušování šumavských močálů a slatin na nedostatek vody v Pošumaví a přilehlých nížinách, jsou v dnešní době více než aktuální.
Kromě Šumavy zaujaly Klostermanna také jižní Čechy, především milovaná řeka Otava, vždyť v Písku strávil část svých středoškolských let.
Byla to však nakonec oblast tzv. Blat, zbudovská Blata a Zliv, která mu posloužila námětem na jeho další silný román, možná jeho nejznámější - Mlhy na Blatech. Není bez zajímavosti, že oba zmíněné romány byly později také zfilmovány.
Významným počinem pro přiblížení díla Karla Klostermanna dnešním čtenářům byla tetralogie Vzpomínky na Šumavu I-IV postupně vydávaná nakladatelstvím Hrad Strakonice a Antýgl za přispění některých šumavských obcí, ale i fyzických a právnických osob. Jako první je v poděkování uveden Karel Schwarzenberg z Dřevíče, tedy muž, který se po celý život s ironickým humorem jemu vlastním rád nazýval hajným a jehož rod byl se Šumavou spjat po mnoho generací.
Má cesta k dílu Karlu Klostermannovi byla dvojkolejná a vedla jednak přes mou dětskou lásku k lesům a také knihovnu mé babičky, kde Mlhy na Blatech a Ze světa lesních samot nemohly chybět. Tehdy jsem, tak jako kdysi Klostermann propadla lásce k Šumavě, ta však měla být ještě po mnoho let pouze platonická. Poprvé jsem reálně přijela na Šumavu už jako dospělý zralý člověk, a z platonické lásky se stala posedlost, která trvá dodnes.
A tak potkávám každý rok na šumavských cestách a stezkách stejné závislé, kteří si prošli podobným vývojem jako já a mnozí z nich za svou posedlost možná také děkují Karlu Klostermannovi, spisovateli a obdivovateli Šumavy.
Zdroje:
Vzpomínky na Šumavu IV
Po stopách Karla Klostermanna na Blatech
Robinson na Otavě
Ze světa lesních samot
Mlhy na Blatech
