Kypr – ostrov vzrušující historie a významné současnosti

Kypr není jen místem plážových radovánek, jak by se mohlo zdát z prospektů prázdninových cílů. Do ostrova se skvěle otiskla jeho dlouhá a barvitá historie. Po Sardinii a Sicílii třetímu největšímu středozemnímu ostrovu (240 x 100 kilometrů) předurčila jeho strategická poloha význam v minulosti i současnosti.

Na velké části ostrova se v jeho středu rozkládá nádherné zelené pohoří Troodos s nejvyšší horou Olympos (1952 metrů). Podél severního pobřeží ostrova se táhne pohoří Pentadaktylos (pohoří Pěti prstů), zvané někdy také Kyrenejské pohoří, s nejvyšším bodem ve výšce 1024 metrů.

(Všechny fotografie v textu jsou moje vlastní.)

Geopoliticky je ostrov rozdělen na čtyři části. Jsou to: Kyperská republika (60 %), Severokyperská turecká republika (35 %), od sebe je odděluje nárazníková zóna nazývaná Zelená linie spravovaná OSN, a čtvrtým územím jsou britské základny Akrotiri a Dekelia.

Kypr má za sebou hodně bohatou historii, místy až napínavou. První přítomnost člověka dosvědčuje neolitická vesnice Choirokoitia (na seznamu UNESCO) pocházející z doby 7 tisíc let př.n.l. 

O tři tisíce let později byl ostrov již poměrně hustě osídlen a byl křižovatkou námořních cest mezi západem a východem. Vzhledem ke své poloze se stal cílem mnoha civilizací. Během pozdní doby bronzové zažil dvě vlny řeckého osídlení z Mykén. Vývozním artiklem ostrova se již tehdy stala měď.

Kypr pak postupně ovládali Asyřané, Egypťané, Peršané, ptolemaiovský Egypt, západořímská i východořímská (byzantská) říše, arabské chalífáty, francouzská dynastie Lusignanů, Benátská republika, Osmané, Britové.  

Ve 4. století př.n.l. začlenil Kypr do své říše Alexandr Veliký a po jeho smrti se ostrov stal provincií ptolemaiovského Egypta. V tomto období byl plně helenizován (pořečtěn).

Roku 58 př.n.l. ostrov anektovala Římská říše a založila zde svou provincii. Římské období bylo v historii Kypru jedním z nejúspěšnějších. Také Římané využívali bohaté kyperské doly na měď. V této době se název ostrova Kypr (latinsky Cuprum) stál pojmenováním pro měď.

Po rozdělení Římské říše v roce 395 ostrov připadl její východní části Byzanci – pod níž pak patřil osm století. 

Roku 45 Na Kypr zavítal apoštol Pavel v doprovodu svatého Barnabáše, rodilého kyperského žida, který se obrátil ke křesťanství. Společně založili kyperskou církev a zasloužili se o rozšíření tohoto tehdy mladého náboženství. 

Křesťanství definitivně zvítězilo poté, co byzantský císař Theodosius I. roku 391 všechny ostatní kulty zakázal. K těm patřil na Kypru zejména kult Afrodity, jež se měla dle mýtu zrodit z mořských vln právě u břehů Kypru.

Po dobytí arabskými muslimy v 7.století byl Kypr po tři století byzantsko-arabským kondominiem.  Po znovudobytí ostrova byzantským námořnictvem roku 965 se navrátil do vlastnictví Byzance.

Do poloviny 12. století se Kypru křižácké války vyhýbaly. Teprve na jaře roku 1158 se na něm vylodila křižácká armád a po tři týdny ostrov intenzivně pustošila. Kypr se z toho vzpamatovával po desetiletí, jenže roku 1191 jej křižáci dobyli podruhé. Stalo se tak během třetí křížové výpravy pod vedením anglického krále Richarda I. Lví srdce.

Ten ostrov krátce nato prodal templářským rytířům, a ti zase o rok později Guy de Lusignanovi, bývalému králi Jeruzaléma.

(Na tomto místě odkazuji na kapitolu o dramatické době křižáckých výprav, vznikajících křižáckých řádů johanitů, templářů a dalších, a všemu, co s tím souvisí, v knize Příběh Arábie. Cesto-faktopisné knihy jsou velmi neziskovým produktem a proto si dovoluji na ně upozornit.) 

Na Kypru pak v letech 1191–1489 existoval křižácký stát Kyperské království (formálně Království Kypru a Jeruzaléma), s římsko-katolickým křesťanstvím vládnoucí vrstvy, jehož prvním králem se stal uvedený příslušník rodu Lusignanů.. 

Éra Lusignanů trvala do roku 1489 a je nazývána Zlatou dobou. Mnoho katedrál a kostelů postavených v této době se dochovalo až do dnešních dní jako špičkových příkladů středověké architektury. Některé byly v pozdějších dobách přeměněny na mešity.

Lusignanskou dobu ukončilo úmrtí teprve ročního pohrobka, syna krále Jakuba II. a jeho manželky Benátčanky Kateřiny z rodu Cornaro. Regentka se po dvojím podivném úmrtí – manžela a syna – stala královnou. V roce 1489 ostrov věnovala svým rodným Benátkám. 

Benátský Kypr existoval sice necelé století, ale stihl po sobě zanechat po sobě mnoho výrazných stop.

Již v prvním roce benátské vlády na Kypr vpadla Osmanská říše. Turci se vylodili se na Karpasu, severovýchodním cípu ostrova, kde plenili, vraždili a unášeli obyvatele do otroctví. Roku 1536 pak turecká flotila zničila Lemesos. Roku 1570 Turci s obrovskou početní převahou postupně dobyli Nikósii a po ní Kyrénii. Obě města zdevastovali, desítky tisíc obyvatel zavraždili a další unesli do otroctví. Město Famagustu pak Turci s extrémními ztrátami dobyli roku 1571.

Téhož roku v říjnu sice Benátčané porazili Turky v námořní bitvě u Lepanta, ale Kypr to již nezachránilo. Ostrov se dostal na několik staletí pod islámskou nadvládu.

Zásadní změnou byl příliv tureckých kolonistů. Většinou šlo o vysloužilé turecké vojáky, jimž Osmanská říše přidělila zdarma půdu. Osmané později na ostrov odesílali také různé nežádoucí osoby a členy některých muslimských sekt.

Státním náboženstvím se stal islám, ale byla povolena i menšinová nemuslimská vyznání. Postupně se kyperský arcibiskup v čele řecké pravoslavné církve stal nejen náboženským, ale také etnickým vůdcem a křesťanská ortodoxní církev se ujala úkolu ochránce řeckého kulturního dědictví.  

V roce 1878 ostrov získali do správy Britové, a to na základě tajné dohody mezi Brity a Osmany, v níž Britové Turkům poskytli záruky, že budou využívat ostrov jako základnu k ochraně Osmanské říše před možnou ruskou agresí.

V roce 1914, na začátku první světové války, ve které Turecko stálo na straně Německa, Británie Kypr anektovala a v roce 1925 pak prohlásila britskou korunní kolonii.

Po druhé světové válce byly na Kypru zřízeny imigrační tábory pro Židy, kteří se po holocaustu snažili dostat do Palestiny a kterým Britové v tom nyní bránili. Ostrov byl stále pod britskou správou.

V roce 1950 se mezi kyperskými Řeky (80 % populace) konal plebiscit ohledně připojení k Řecku. Více než 96 % obyvatel se pro toto připojení vyslovilo. (A v Turecku se objevila nacionalistická hnutí, požadující připojení Kypru zase k Turecku.) Britové výsledky řeckého referenda odmítli.

V roce 1955 se proti britské správě zformovala Národní organizace kyperských bojovníků (EOKA), která zahájila partyzánské útoky proti Britům. Ostrov se začal zmítat v násilí, do kterého se brzy zapojili také kyperští Turci, kteří založili vlastní partyzánské hnutí Turecká organizace odporu (TMT).

Na základě jednání roku 1959 se představitelé Řecka, Turecka a Velké Británie dohodli na nezávislosti ostrova. V roce 1960 byla vyhlášena Kyperská republika (člen Commonwealthu). V té době na Kypru žilo asi 80 % Řeků a asi 18 % Turků. Velká Británie si zde ponechala dvě vojenské základny.  Prvním prezidentem se stal kyperský arcibiskup Makarios III., který se na vzniku samostatného Kypru významně podílel.

Rok po získání nezávislosti se rozhořel konflikt mezi Řeky a Turky. Po vzájemných střetech roku 1963 byla mezi oběma etniky stanovena nárazníková zóna – tzv. Zelená linie, na níž byly od jara 1964 rozmístěny mezinárodní jednotky OSN a která byla po 29 let, až do roku 2003, neprodyšně uzavřena. (Britské vojenské jednotky oddělily na mapě tyto části zelenou barvou – odtud název Zelená linie).

V roce 1974 se k moci dostali řečtí nacionalisté a ve spolupráci s vojenskou juntou v Řecku proběhl v jižní (řecké) části Kypru vojenský puč, který měl vést ke spojení Kypru s Řeckem. Turecká armáda reagovala na tento pokus invazí na severní Kypr – a ostrov se rozdělil na dvě části. Došlo k velkým přesunům obyvatelstva – ze severu se muselo přestěhovat 200 tisíc Řeků, opačně 45 tisíc Turků. 

Roku 1983 pak byla na severní části vyhlášena Severokyperská republika, kterou ovšem uznalo pouze Turecko.

Dne 1. května 2004 vstoupil Kypr spolu s devíti dalšími zeměmi (mj. také s Českem) do Evropské unie. Byl přijat do EU jako celek – legislativa EU je na Severním Kypru pozastavena až do konečného vyřešení kyperského problému. Roku 2008 se Kypr (Kyperská republika) připojil k eurozóně. Na severu se platí tureckou lirou.

Kypr vzhledem ke své geografii hrál významnou roli v souvislosti se vznikem státu Izrael. (Dobře si o tom lze počíst v proslulém románu Leona Urise Exodus.) A aktuálně ji hraje i dnes v souvislosti s probíhajícím konfliktem mezi Izraelem a palestinským teroristickým hnutím Hamás z Gazy. Podobně jako v roce 2006 za války v Libanonu, kdy sloužil jako tranzitní bod pro uprchlíky a centrum pro distribuci humanitární pomoci.

Velkým hospodářským přínosem Kypru je turistický ruch. Před rozdělení ostrova v roce 1974 se turistické aktivity soustřeďovaly převážně na severu, kam do té doby za skvělými památkami a za rekreací u moře mířila většina návštěvníků. Hlavně do Famagusty a jejího okolí. Po rozdělení ostrova turistický ruch na severu na čas téměř ustal.

Turecký sever s mnoha špičkovými destinacemi proto dosud není masovým turismem tak ovlivněn jako tomu je na některých místech řeckého jihu, který vše rychle dohonil. Zejména rekreační turismus se na jihu s krásnými plážemi po rozdělení ostrova raketově rozvinul.  

Po dlouhých letech nastala navíc pro návštěvníky Kypru možnost přecházet Zelenou linii, a poznávat obě části ostrova. To byl i případ našeho poznávacího výletu v malé partě na začátku podzimu letošního roku.

Začali jsme na tureckém severu.

FAMAGUSTA, turecky GAZIMAGUŠA, založená kdysi za Ptolermaiovců, byla později jedním z nejbohatších měst světa. Stala se jím jako následku exodu křižáků a dalších křesťanů ze Svaté země a prosperovala pak i za Janovanů a Benátčanů.  Město je obehnáno benátskými hradbami s příkopy a bastiony, které měří po obvodu 3,5 km.

Úpadek přišel s Osmany. Město dobyli roku 1571 během ročního obléhání, při kterém na něj vystříleli přes sto tisíc dělových koulí. Dodnes tu stojí pozůstatky jejich počínání v podobě poničených, kdysi impozantních středověkých objektů – kostelů, guvernérského paláce, lázní, nemocnice, a dalších. 

Ohromná gotická katedrála z přelomu 13. a 14.století byla po dobytí města přestavěna na mešitu a dostala nový název mešita Laly Mustafy Paši.

Dobře zachovalá zůstala tzv. Othellova věž, která získala toto jméno díky Williamu Shakespearovi (má tu taky pomník). Sem totiž zasadil děj své tragédie Othello. Ve skutečnosti se však jedná o benátskou pevnost postavenou na ochranu přístavu.

Jižní předměstí Famagusty VAROŠA obývané etnickými Řeky a zdejší luxusní rezort byly za občanské války v roce 1974 v jednu chvíli urychleně vyklizeny, uzavřeny a prohlášeny za vojenskou zónu. Vše zůstalo tak, jak to obyvatelé a hosté museli kvapně opustit. 

Od té doby jej hlídají jednotky OSN. Dnes je Varoša, kam v minulosti jezdila odpočívat hollywoodská smetánka, městem duchů. Táhne se podél dlouhé pláže, u které stojí chátrající budovy obehnané plotem s ostnatými dráty a s výstražnými cedulemi. V roce 2020 se z něj stala na můj vkus poněkud morbidní turistická atrakce, kdy na ty rozpadávající se domy se lze blíž podívat.

Dala jsem přednost vykoupání na začátku oné krásné pláže, u jediného fungujícího hotelu s výhledem na dlouhý plážový oblouk s budovami, které z dálky působí jako by se nic nestalo.

SALAMIS nedaleko Famagusty je obrovské archeologické naleziště – komplex vykopávek starověkého řeckého města, které po 1,5 tisíce let bylo centrem politického a hospodářského života ostrova.

Několikrát bylo poničeno válkami a jednou ještě zemětřesením. Vždy obnoveno. K neodvratnému úpadku města vedlo až zanášení přístavu. Definitivně bylo opuštěno po arabských invazích v 7. století.

Jeho pozůstatky byly znovu objeveny roku 1882. Archeologické práce, probíhající od roku 1974 a dosud odkryly jen menší část nesmírně rozsáhlého antického města.

Ruiny římských lázní zdobí antické sloupy a sochy římských bohů, ze kterých se ale dochovala pouze těla. Kromě pozůstatků dalších kdysi výstavných staveb se tu nachází také dodnes občas využívané antické divadlo.

KLÁŠTER SV.BARNABÁŠE a muzeum ikon. Na nejjižnějším okraji archeologického naleziště Salamis stojí pravoslavný kostel s klášterem sv.Barnabáše, uctívaného jako zakladatele křesťanství na Kypru. Zaplatil za to životem – v roce 61 byl ukamenován.

Bývalý klášter, který nese jeho jméno, byl do současné podoby přestavěn v roce 1756. Dnes je muzeem. V zahradě areálu se nachází hrobka sv.Barnabáše. 

KYRENEIA (GIRNE) na severním pobřeží Kypru je město se starým přístavem, pozůstatky hradeb a řadou historických budov, z nichž nejvýraznější je mohutná hradní pevnost.

Město podle řecké mytologie založili okolo roku 1300 př. n. l dva achájští bojovníci z trójské války. Římané v 1. století položili základy hradu, přístav opevnili  Byzantici a významnou roli město hrálo zejména za vlády Lusignanů a Benátčanů. Dnešní Kyrenia je kulturní a ekonomické centrum se třemi univerzitami a kypícím cestovním ruchem.

BELLAPAIS. Okolí města Kyrenia je obklopeno půvabnou a zatím neporušenou přírodou a také spoustou historických a architektonických památek. Jednou z nich jsou vysoko v horách Pentadaktylos ukryté malebné ruiny gotického opatství Bellapais ze 12.století, mistrovská ukázka francouzské gotiky, s pravoslavným augustiniánským klášterem.

Hrad sv. HILARIONA – nádherný výhled na okolní krajinu poskytuje také romantická zřícenina rozsáhlého křižáckého hradu sv.Hilariona  na skále vysoko v pohoří Pentadaktylos nad městem Kyreneia.

Hrad nese jméno po sv.Hilarionovi ze 4.století, původem z Gazy v Palestině. Poté, co přijal křesťanství, rozdal svůj majetek a po vzoru sv. Antonína na různých místech v jeskyních poustevničil.  Zde v úctě prožil své poslední roky.  

Hradu se během třetí křížové výpravy zmocnil král Richard Lví srdce a pak jej zanechal rodu Lusignanů jako letní sídlo. S Lusignany skončilo zlaté období také hradu. Počátkem 16. století zpustl a byl částečně rozebrán. I tak se dochovalo mnoho jeho rozsáhlých částí.

Poloostrov KARPAS (turecky KARPAZ) na severovýchodě ostrova, dlouhý asi 80 km a široký okolo 10 km, je nejméně lidnatou částí Kypru – kvůli odlehlosti, nedostatku vody a také kvůli odchodu většiny řeckého obyvatelstva po turecké okupaci.

Zdejší pobřeží je lemováno nádhernými písčitými plážemi,včetně tzv.Zlaté pláže – na které jsme se samozřejmě také vykoupali. Téměř sami.

Zachovala se tu ve velké míře původní příroda. Na pobřeží kladou vejce mořské želvy karety. Jinak zdejší faunu tvoří hlavně ptáci, včetně tažných.

Nelze ovšem zapomenout ještě na jedny zdejší živočichy: vstup do přírodní rezervace na nejvýchodnější části poloostrova kontrolují zdivočelí osli, kteří se tu před lety rozmnožili. Poplatkem pro ně je mrkev a tou je třeba se předem vybavit, protože ji neoblomně vyžadují.

Špici poloostrova tvoří mys Apostolos Andreas, turecky Zafer Burnu, česky Mys apoštola Ondřeje. Dál už je jen shluk skalnatých ostrůvků a do Sýrie po moři jen necelých 100 km.

Na vyhlídce na skále vlají obrovské vlajky Severního Kypru a Turecka. Vlajka Severního Kypru je prakticky reverzní verzí vlajky turecké.

Nachází se tu klášter sv.Ondřeje,  který dvakrát do roka vítá poutníky. Byl postaven na místě, kde podle pověsti loď se svatým Ondřejem na palubě při pobřeží narazila do skal. Když se Ondřej dostal na břeh, udeřil svou holí do země. Vytryskl pramen s údajně léčivými účinky.

Na poloostrově lze nalézt pozůstatky starých kostelů, nekropolí či přístavů. Některé památky se rekonstruují, např. kostel Agios Philon z 10.století, zasvěcený sv.Philonovi, biskupovi ze 4.století, který obyvatele Karpasu přivedl ke křesťanství. Z původně fénického přístavu, u kterého byl kostel postaven, už ale nezbylo nic.

Největší obcí poloostrova je RIZOKARPASO (turecky DIPKARPAZ). Je důkazem toho, že i přes pohnutou minulost Kypru spolu Turci a Řekové umějí žít pokojně a s respektem. Vedle sebe tu žijí ortodoxní křesťané a muslimové, a pravoslavný kostel stojí vedle mešity. Mají tu tureckou i řeckou školu.

Hrad KANTARA na začátku poloostrova Karpas, který jsme navštívili cestou zpět z výletu po něm,  je další ze tří křižáckých hradů v pohoří Pentadaktylos. Postaven byl na ochranu měst před arabskými útoky a jako pozorovatelna hlavních obchodních lodních tras. Za vlády Benátčanů byl opuštěn.

NIKÓSIE (česky), LEFKÓSIE (řecky), LEFKOSA (turecky) je hlavní a také největší město ostrova Kypru. Historie města se datuje minimálně od 4.století. Po většinu doby bylo sídlem moci na ostrově – v 10.století byzantského guvernéra, ve 12.století lusignanských králů, v 15.století benátského Kypru, od roku 1570 osmanského paši, arcibiskupa, dragomana a kádího (hlavního soudce).

Centrem moci bylo i v době britské koloniální moci. Roku 1960 se stalo hlavním městem nezávislého Kypru. Od roku 1963 je město rozdělené na jižní řeckou a severní tureckou část. Obě části města jsou sídly svých vlád.

Staré město je obehnané mohutnými středověkými hradbami – tzv. Benátskou zdí – o délce 4,5 km, s 11 bastiony a 3 vstupními branami. Jednou z nich je brána Famagusta na snímku.

Hradby vytvářejí téměř pravidelný dvanáctiúhelník, uvnitř kterého se nachází historické jádro města se spletitým systémem křivolakých uliček.

Přes demilitarizovanou zónu s oběma pasovými kontrolami lze na dvou místech pěšky přecházet přes z jedné strany na druhou.

Nejvýznamnější stavbou starého města v turecké části, kde jsme po příjezdu ze severu zahájili prohlídku, je mešita Selimiye. Postavena byla ve 13. století jako katedrála sv. Sofie, Osmany přebudována na mešitu a doplněna o dva minarety. V době naší návštěvy byla její velká část pod lešením, jak ukazuje záběr z vyhlídkové věže.

Ceněnou stavbou turecké architektury je také Büyük Han z roku 1572, největší karavanseráj (zájezdní hostinec) na Kypru, postavený pro význačné návštěvy. Dnes plný obchůdků se suvenýry a kaváren.

Na turecké straně Nikósie se nachází řada dalších významných objektů, jako např.Benátský sloup a za ním stojící budova Nejvyššího soudu. Krásné byly i mnohé staré obytné domy.

Na řecké straně stojí několik kostelů, včetně katedrály v komplexu Nového arcibiskupského paláce, věnovaného památce prezidenta arcibiskupa Makaria.

Významným objektem je dům Hadžigeorgakise Kornesia, dragomana tohoto jména z přelomu 18. a 19.století. (Dragoman, překládaný jako „tlumočník“, byl důležitý úřad s řadou funkcí prostředníka mezi řecky mluvícím lidem a turecky mluvící vládou, udělovaný vysoce vzdělaným jedincům ovládajícím řecký i turecký jazyk.. Tento dragoman měl velmi dramatický osud, ale to by bylo delší povídání.)

Z řecké části hlavního města jsme dále pokračovali v cestě Kyprem po řecky mluvící Kyperské republice.

Pohoří TROODOS v centrální a jihozápadní části ostrova Kypr pokrývá velkou část ostrova. Název Troodos vznikl z řeckého tris odoi a znamená spojení tří hlavních dopravních tepen.

Území bylo známo už ve starověku pro své měděné doly. Měď se tu těžila zejména v dobách Římské říše.

Díky své odlehlosti a obtížnějšímu přístupu tu zůstala příroda a místní vesničky v poměrně nedotčeném stavu. Část pohoří byla prohlášena přírodní rezervaci a národním parkem.

Pro celý ostrov Kypr je Troodos zásobárnou vody. Pramení v něm většina řek. Je hojně pokrytý lesy. Převládá borovice kalábrijská, nad 1200 metrů pak borovice černá. Roste zde kyperský endemit dub olšolistý, zvaný také dub zlatý, cedr a cypřiš.

V době, kdy Kypr patřil francouzskému rodu Lusignanů, kteří příslušníky řecké ortodoxní církve utlačovali a nepovolovali jim stavbu svatostánků v centrech ostrova, stala se odlehlá místa v horách, vzájemně i od sebe vzdálená, centrem jejich víry a umění. Dodnes se lze ke každému z nich dostat pomalejší jízdou po klikatých horských silničkách.

Celkem je v Troodosu více než 25 kostelů s dochovanými nástěnnými malbami.  Deset z nich je zapsáno na seznam UNESCO. Přesněji – jedná se o devět kostelů a jeden klášter. Zapsány byly pro svou mimořádnou architekturu a pestrobarevné fresky zobrazující výjevy z bible o životě svatých. Cílem bylo poučit místní negramotné rolníky o základech evangelií.

Odborně se nazývají kostely se stodolovými střechami. Mají dolů protáhlé sedlové střechy, pod kterými probíhá dobrá cirkulace vzduchu uvnitř kostela. Proto se fresky dobře zachovaly.

Vzhledem i ke vzájemné vzdálenosti nelze v rozumném čase více kostelíků navštívit. V našem případě výběr padl na klášter Agios Ioannis Lambaditis ve vesnici Kalopanayiotis, ležící v prudkém svahu. Z výšky se dalo ke klášteru dojet samoobslužným výtahem, a pak k němu dojít okolo léčivého sirného pramene přes benátský mostek. Klášter představuje komplex tři kostelů, muzea byzantských památek a zázemí pro mnichy. 

Dlouho jsme se nemohli dovnitř objektu kláštera dostat, a když už konečně otevřeli hlavní vchod, nebyly odemčeny vnitřní objekty. Až pak jeden, ovšem fotografovat se tam nesmělo, ani bez blesku. (A znáte to – co není vyfotografováno, jako by nebylo.)

Klášterní komplex KYKKOS uprostřed pohoří Troodos v nadmořské výšce přes 1300 metrů, nejznámější a nejbohatší kyperský klášter, fotografování nebrání. Sice nepůsobí tak romanticky jako malé kostelíky, ale zato návštěvníkům poskytuje důkladnou představu o řeckém náboženském ortodoxním umění. Založen byl na konci 11.století, jeho dnešní podoba pochází z přelomu 19. a 20. století.

Je jedním z nejdůležitějších míst ortodoxní církve na Kypru. Přispívá k tomu i fakt, že nedaleko odtud uprostřed nádherného pohoří se nachází místo posledního odpočinku prvního kyperského prezidenta arcibiskupa Makaria. Tam jsme zajeli po prohlídce kláštera.

HROBKA prvního kyperského prezidenta. Arcibiskup Makarios III. sehrál zásadní roli v boji Kypru za nezávislost a byl proto zvolen prvním kyperským prezidentem. Po smrti pohřben na místě, které si sám vybral a kam je třeba vystoupat cestou s výhledem na nádhernou přírodu Troodosu.

PAFOS, největší město západního Kypru, patří mezi historicky nejvýznamnější místa celého ostrova. Podle archeologických nálezů bylo osídleno již v době kamenné a kult bohyně Afrodity zde byl znám už v době mykénské. Pafos byl jejím nejznámějším kultovním místem.

Za Ptolemaiovců a pak Římanů zde bylo centrum jednoho z nejbohatších kyperských království, jehož pozůstatky (na seznamu UNESCO) lze obdivovat zejména v Archeologického parku.

Ve 4.století blahobytné město s výstavnými domy zdobenými nádhernými mozaikami zničilo zemětřesení. Novým hlavním městem se stala Salamis na východním pobřeží a Pafos bezvýznamnou vesnicí. Kvůli pozdějším útokům z moře se z ní lidé přestěhovali o kousek dál do nové osady Ktima.

Po staletích se zase vraceli zpět k moři a tak postupně vznikl Pafos v dnešní podobě – se dvěma hlavními částmi : rezidenční Ktimou a dolním Kato Pafosem, ve kterém se kromě jiného nalézají ony senzační pozůstatky po slavné antické době. 

Po obsazení severní části ostrova Turky se do Pafosu přestěhovalo mnoho Řeků a s nimi přišel i turistický ruch. Pafos je i významným plážovým letoviskem.

Výjimečný je ale svými památkami. K prohlížení je toho tu hodně. Kromě hlavní lokality jsou to také mj. Hrobky králů z antického období, které získaly název kvůli svému honosnému vzhledu. Byli tu pohřbíváni příslušníci vyšší společenské třídy. Pozornost budí zejména hrobka s mohutnými dórskými sloupy v atriu, která působí dojmem obytného domu. Těla se ukládala do výklenků ve zdi.

Nejcennější památky se nacházejí soustředěné do velice rozsáhlého Archeologického parku. Zahrnuje především nejvýznamnější část antického města, kterou jsou pozůstatky čtyř rozsáhlých římských vil s úchvatnými mozaikovými podlahami s motivy starověkých mýtů.

První vila byla objevena v roce 1942, slavný „Dionýsův dům“ s nejrozsáhlejší skupinou mozaik v roce 1962,  a od roku 1982 tu začal hlavní systematický výzkum.

Některé mozaiky byly ponechány na původních místech, ale mnoho bylo přemístěno do budovy, kde si je lze shora dobře prohlédnout. Pro antické mozaiky mám velkou slabost, a tak s těžkým srdcem vybírám jen pár z nich.

V Archeologickém parku se nachází řada dalších objektů z antiky či jiných období. Také britský maják s vyhlídkou na město.

Na konci turistického korza podél přístavu stojí Pafoská pevnost, původně byzantská, přestavěná Benátčany a pak i Osmany.

Samozřejmě jsme zajeli také ke slavné Afroditině pláži, kde se bohyně měla zrodit u malé skály nedaleko břehu z mořské pěny. Oblázková pláž jménem Petra Tou Romiou, nás ve srovnání s tím, jak se o ní píše, zas tak neuchvátila. Možná k tomu přispělo zdejší vykoupání, které bez bot do vody nebylo úplnou slastí.

Zato tu bylo něco, co jsme na Kypru zahlédli i na jiných místech – lidé věří, že pověšením kusu látky z vlastního oblečení na strom či keř na nějakém význačném místě se jim splní všechna přání.

Hrad KOLOSSI byl naší poslední zastávkou na Kypru před ranním odletem domů. Zachovalý středověký hrad na jižním pobřeží Kypru byl kolem roku 1210 založen rodem Lusignanů, ale ti jej pak brzy darovali rytířům špitálního řádu sv. Jana z Jeruzaléma (johanitům).

Johanité zde měli své hlavní sídlo a po přemístění na ostrov Rhodos odtud stále spravovali své kyperské pozemky. (Poté, co je Osmané vyhnali i ze Rhodosu, jim byl věnován ostrov Malta – ale to bylo zase jiné, a skvělé vyprávěni. Až jindy.)

Jen nakrátko na začátku 14. století byl hrad Kolossi majetkem templářů. Po jejich dramatickém konci jej opět získali johanitů, stejně jako mnoho jiného templářského majetku.

(Opět odkazuji na příslušnou kapitolu v knize Příběh Arábie, která je stejně jako všechny ostatní cesto-faktopisné knihy psána v souvislostech. Proto je v ní i povídání o johanitech u nás, a zejména v Praze na Malé Straně poblíž Karlova mostu a kostela Panny Marie pod řetězem – to je ten, ve kterém se mj. nedávno veřejnost mohla přijít rozloučit se zesnulým Karlem Schwarzenbergem.)

Z Kolossi se stala commandaria (velitelství) rytířů Řádu svatého Jana. Pěstovali zde zejména cukrovou třtinu a hrozny, ze kterých se vyrábělo těžké sladké víno (dnes se jménem Commandaria). Díky obrovským příjmům z výroby vína a výroby cukru byl hrad s okolím tehdy nejbohatším sídlem řádu. Vývoz cukru byl v tu dobu hlavním vývozním artiklem ostrova.

U hradu končí středověký akvadukt, který sem přiváděl vodu z úpatí pohoří Troodos pro mlýn na cukrovou třtinu. Mohutné pozůstatky mlýna a torza akvaduktu (nad bránou) se nacházejí v bezprostřední blízkosti hradu.

Co dodat na konec? Celý ostrov Kypr na severu i na jihu je plný přívětivých micin, které v otázce komu Kypr patří, mají naprosto jasno – ostrov je náš!