Nepohodlné katoličky

Detail obálky knihy
Autor: y-nachten.de

Rozhovory v českém náboženském prostředí frčí, nejen ty drobnější v časopisech a online médiích, ale i ty knižní. Nedávno vyšel rozhovor s arcibiskupem Graubnerem, karmelitánem Petrem Glogarem, Matúšem Kociánem, Jiřím Zajícem nebo psychiatrem Maxem Kašparů. Kdybychom hodnotili jen podle nich, mohlo by se zdát, že římskokatolická církev v Česku jen kvete. Vycházejí ale i jiné knihy rozhovorů. Například ty se ženami. Nedávno v Německu vyšla jedna mimořádně zajímavá.

Církev v ohrožení

Německý knižní rozhovor s dvaceti katoličkami, nazvaný „My zůstáváme"! (Wir bleiben!) s podtitulem „Proč se ženy nenechají vyhnat z katolické církve (Warum sich Frauen nicht aus der Katholischen Kirche vertreiben lassen"), působí poněkud překvapivě a provokativně. Rozhovory ukazují šířku aktivit různých ženských osobností, které se snaží žít svou víru v realitě dnešního světa.

Mezi ženami, se kterými vedla německá novinářka Elisabeth Zoll rozhovory, byly katolické političky, učitelky, diplomatky, básnířky, teoložky, literární vědkyně či právničky. Všechny jsou nebo byly zaměstnané či jinak angažované v církvi a společnosti. Tyto ženy v interview mluví o své osobní historii, kořenech vlastní víry a jejím dnešním prožívání; o pokladech a propastech, se kterými se ve svém náboženském životě setkaly. 

Rozhovory ukazují šířku aktivit různých ženských osobností, které se snaží žít svou víru v realitě dnešního světa. Jejich zkušenosti a oblasti angažovanosti jsou odlišné. Jednotlivé rozhovory spojuje osobní reflexe toho, co pro tyto ženy znamená být katoličkami. 

Protože osobní medailonky obsahují také rok narození, může pozorný/á čtenář/ka vidět i některé generační tendence. Nejstarší z mluvčích Christel Neudeck, speciální pedagožka narozená v roce 1942, je spoluzakladatelkou humanitární organizace Grünhelme. Politička Monika Grütters, narozená v roce 1960, vnímá jako důležitou výzvu žít své náboženství nejen v soukromí, ale i veřejně a politicky. Pro přemýšlení o situaci české církve může být zajímavé, že mezi ženami uvedenými v knize jsou ty narozené od šedesátých do osmdesátých let nejčastěji politicky angažované. Nejmladší, Claudia Danzer, teoložka narozená v roce 1992, působí v církevní politice a patří k zakladatelkám iniciativy “Můj Bůh nediskriminuje. Moje církev ano” (Mein Gott* diskriminiert nicht. Meine Kirche schon).

Uvedené rozhovory vytvářejí mezigenerační dialog a otevírají pestřejší škálu pohledů na ženy, které v české církvi není vidět. Soubor rozhovorů neukazuje ženy primárně jako pečující matky a babičky (jimiž také jsou). Prostředí, kde žijí, zcela přirozeně obohacují svými intelektuálními schopnostmi a profesním zaměřením.

Církev, domov duše

Rozhovory shrnuté v knize “My zůstáváme!” mají ještě jeden společný rys. Jednotlivé mluvčí se nevyhýbají kritice. Zdá se, že ji nevnímají jako něco nepřijatelného, nebo dokonce zrazujícího víru, Boha či církev. Tyto ženy se nebojí jasně formulovat svou příslušnost k církvi, ale i těžkosti s ní spojené.  “Jsem hluboce věřící katolička… Znamená to pro mě krásu, hloubku, nadšení, vášeň. (...) V katolickém systému jsem však také zažila úzkost a strach, jednání z pozice moci a pocit vlastní bezmoci.” 

Obálka knihy Wir bleiben!
Autor: y-nachten.de

Některé z nich pojmenovávají situace žen jako nespravedlivé a ohrožující věrohodnost církve. Mluví o napětí mezi vírou v Boha, který osvobozuje, a nesvobodou i vyloučením, které zažívají v prostoru církve. Pro tyto věřící ženy představuje církev primárně domov. Zároveň je zřejmé, že mají zkušenost s tím, že vyjadřovat se kriticky v náboženské a duchovní oblasti není nijak snadné. Přesto v této knize vytvořily prostor, ve kterém je možné vyslovit nejistoty, obavy a negativní zkušenosti prostě proto, že i tento rozměr patří k jejich náboženské zkušenosti v církvi, kde jsou doma. 

Ne/bezpečná církev

Jednotlivé rozhovory se střídají s básněmi Nory-Eugenie Gomringer. Také ty zprostředkovávají zkušenost víry žité v dnešním světě. Postoje a reflexe uvedených žen se v mnohém podobají svědectví spisovatelky Kateřiny Tučkové. Právě ona u nás představuje typ ženské osobnosti západoevropského střihu. Tato vzdělaná, úspěšná žena a známá autorka v posledních letech hledala místo, kde by mohla žít a kultivovat svou víru. Ve svém posledním románu Bílá Voda systematicky zkoumala situaci žen v katolické církvi. V řadě rozhovorů opakovaně uvedla, že psaní textu úzce souviselo s jejím osobním hledáním. Také pojmenovala svou zkušenost z dětství, se kterou se musela vyrovnat. Její otec se jako věřící dopouštěl násilí na její matce. A katolická rodina a okolí nečinně přihlíželo rodinné tragédii. Autorka Bílé Vody pojmenovala svou osobní zkušenost, s níž souviselo důkladné zkoumání katolického prostředí. To vedlo mj. ke vzniku díla, které vyvolalo obrovskou vlnu zájmu. Přesto se mezi věřícími opakovaně setkáváme s postojem, který redukuje svědectví Tučkové na její negativní zkušenost s rodiči. Podněty pro společenskou diskuzi jako by pro řadu z nich nebyly legitimní, protože jedním z východisek byla osobní zkušenost autorky, v níž byla sekundární obětí násilí a lhostejnosti prostředí, které se hlásilo ke Kristu. Je skličující vidět, že nejsme ochotní naslouchat ani tak výraznému sdělení, jakým je svědectví Tučkové. 

Milovaná církev

Za rozhovor svého druhu můžeme považovat i knihu dávné korespondence dnešní docentky KTF Mireii Ryškové se známým knězem Josefem Zvěřinou. I když je Ryšková pro široké čtenářské vrstvy méně známá, patří  k nejvýraznějším osobnostem českého teologického prostředí. Zásadní téma knihy odhaluje už její název: Ke kněžství ženy. 

Detail obálky knihy
Autor: www.databazeknih.cz

Před třemi lety zase rozčeřil hladinu českých náboženských kruhů knižní rozhovor s Ludmilou Javorovou, vysvěcenou na kněze biskupem podzemní církve Felixem Maria Davídkem (Ty jsi kněz navěky). Ludmile Javorové se po desetiletích odmítání církevními hierarchy dostalo alespoň částečného přijetí v prostoru katolické veřejnosti právě díky knižnímu rozhovoru, který s ní vedl Zdeněk Jančařík - muž a kněz. Tato solidární mužsko-ženská podpora však v prostoru české církve není nijak samozřejmá.

Jakkoli obdivuhodná jsou svědectví Ludmily Javorové a Mireii Ryškové, měly obě oproti autorce Bílé Vody zásadní výhodu nejen v partnerském dialogu s knězem, ale především v prvotní pozitivní zkušenosti s církví a zakotvenost v ní. Tu Tučková mít nemohla a její veřejné svědectví zřejmě nevzbudilo uvnitř církve širší viditelnou podporu.

Milující kritičky

Ani mužští kritici to u nás nemají nijak snadné. Česká církev si na pluralitu názorů příliš nepotrpí. Kriticky se ptát a vyjadřovat ke stavu církve jako žena je ale ještě nebezpečnější. Zvlášť když jste v pozici toho, kdo do církve teprve vstupuje a hledá. Duch sice vane, kam chce, ale kulturní propast mezi realitou výrazně hierarchizované církve a očekáváním jisté míry rovnosti bratrů a sester v Kristu může být duchovně smrtelná. Právě v tom jsou rozhovory německých katoliček silné. Nejde jen o jednotlivé osobnosti, ale o širší zkušenost řady žen, které se k církvi hlásí. Palčivým místem tak není pouze téma svěcení žen a s ním spojená moc a bezmoc těch, které k němu z principu přístup nemají. Kniha otevírá také téma ochoty vyjádřit veřejně svůj názor, i když nekonvenuje většinovému mínění společenství. Nemusí jít nutně o skupinu řeholnic, jak s ním pracuje román Bílá Voda.

Mnohem zásadnější se zdá být kvalita vztahů žen mezi sebou. V tomto ohledu můžeme německým katoličkám závidět. Vydání rozhovorů můžeme číst jako projev společného hledání, reflexe a podpory nejen pro ty, které v knize hovoří, ale také pro všechny, kdo sdílejí podobné názory a zkušenosti, ale z nějakých důvodů mlčí. Možná proto v Česku chybí víc viditelných, silných ženských osobností zevnitř církve. Nemyslím si, že by tu vůbec nebyly, jen se většinou pohybují v šedé zóně církevních institucí. Česká církev je mnohem víc církví tichých pracovnic bez možnosti či ochoty promluvit. Německé katoličky našly způsob, jak se nenechat vystrnadit z církve těmi, kdo trvají na představě o správnosti a bezchybnosti věřícího prostředí, protože církev potřebuje ženy, které vyjadřují svůj názor, třeba i kritický. Současně je hranice toho, co je u nás dovoleno říct veřejně a co už je považováno za nevhodné, velmi ostrá. Pro ty, kdo nevyrostli v církevním prostředí, je však nesrozumitelná. Přitom je zřejmé, že dokud nedokáže společenství církve naslouchat perspektivě hledajících, které vytěsnila na svůj okraj nebo za něj, a zůstane jen institucí oddaných asistentek a sekretářek kněží, poslanců či biskupů, nebude její věrohodnost v současné společnosti nijak valná.

Autorka vystudovala bakalářský obor teologie na KTF