Článek
On sám se ale k němu v dospělosti přihlásil a přijal přídomek ze Lvovic, původně psaný ze Lwowicz.
Ve Ztraceném ráji, výrazně upravené autobiografii, se Karásek zmiňuje o bídě a také o ne zrovna ideálním manželství rodičů. V těchto vzpomínkách se objevují první náznaky jeho orientace: „měl v duši záhadu, o níž ani mamce nikdy neřekl, záhadu, pro niž myslil, že ještě jediný na celém světě, kdo je takový.“
Verše přitom skládal již v osmi letech. Svému literárnímu souputníkovi Arnoštovi Procházkovi svěřil až mnohem pozdější pokusy, které Procházka nepřijal s nadšením. Oba pak zásadně ovlivnil vývoj moderní poezie ve světě. Karásek poznal Verlaina a jeho tvorba ho uchvátila. Šlo o uhranutí celoživotní, protože už nikdy neopustil temné břehy dekadence.
Přestože byl od útlého dětství velmi inteligentní a sečtělý, tak ho místo studia „ubohé existenční poměry zahnaly do služeb pošty“. Na psaní mu mnoho času nezůstalo. Pracoval jako praktikant poštovního úřadu na smíchovském nádraží, až se nakonec dostal jako takzvaný ambulant do služby ve vlakové poště, díky čemuž cestoval pravidelně hlavně do Vídně. Ráno po probdělé noci nechodil spát, nýbrž se vydával do galerií.
Na práci u pošty si jinak nestěžoval. Ačkoliv se ho mnozí literární odpůrci snažili očernit, vzpomínal s vděčností na shovívavost svého zaměstnavatele: „Musím však říci ke chvále rakouské byrokracie, že jsem od ní nikdy nezakusil příkoří za celou úřední službu. Příkoří jsem snášel pouze od svých milých kolegů spisovatelů.“
V roce 1894 nastává zásadní předěl v jeho životě, protože zakládá s Arnoštem Procházkou časopis Moderní revue, který Procházka osobně rediguje úctyhodných třicet let. Časopis zanikne až po jeho smrti.
Karásek v Moderní revue sice publikuje, ale zůstává nezávislým autorem, který se rozhodne si knihy vydávat sám: „Dá dosti práce takové soukromé nakladatelství, ale člověka zase těší, vidí-li, že má přece hodně čtenářů.“
Nejvýrazněji se zapíše do dějin druhou sbírkou s názvem Sodoma, kterou velmi pobouří veřejnost. Cenzura střelhbitě zasáhne a zakáže ji.
Ono se mu vůbec nedaří publikovat spisy v té podobě, v jaké by si je představoval. Stejně tak ho nemůže úplně těšit jeho soukromí, neboť nikdy nenajde trvalého partnera.
Nutno připomenout, že ale do jeho života patřily i ženy, v žádném případě s nimi nezacházel s odporem a opovržením, což se o něm s oblibou tradovalo. Měl hned několik blízkých přítelkyň. Osudovou se mu stala o sedmnáct let starší překladatelka a spisovatelka Marie Kalašová. Spojoval je smysl pro krásu a podobné záliby. U Marie hledal pochopení a východisko ze svého osamění. Totéž pak nacházel u majitelky bývalé vily Zeyerových Anny Lauermannové-Mikschové, v literatuře známé pod pseudonymem Felix Téver. Karásek jí natolik důvěřoval, že se jí svěřoval, otevřeně s ní hovořil o svých vztahových problémech s muži.
Snad právě v těchto neobyčejných ženách Karásek hledal svou matku a potřebné zázemí, které citelně postrádal. Choval se k nim vždy pozorně a mile, a zřejmě proto ne každá ho zvládla vnímat výhradně kamarádsky. Marie Kalašová z této role věrné „vrby“ doslova vypadla. Bájila o jeho půvabných rtech a uchvacoval ji básníkův skvěle upravený zevnějšek.
V tu dobu se ale rodilo intimní pouto mezi Karáskem a hercem Eduardem Tesařem, což věděla Mikschová a nenechala si to úplně pro sebe. Sám Karásek si povzdechl, že dokud jeho pozornost mířila výhradně k Marii Kalašové, bylo vše v pořádku. Když se jeho zrak stočil jinam, žárlila a chovala se podivně. Pravděpodobně i díky tomu jejich pravidelný kontakt ustal, což Karásek těžce nesl.
Herec Tesař však dokonale zaměstnal svého milého Karáska, který mu posléze přímo na tělo napsal roli ve hře Cesare Borgia. Považoval ho totiž za herce-umělce, a ne herce-řemeslníka a chtěl mu poskytnout příležitost ukázat divákům celou šíři nadání. Tesař bohužel nikdy nedostával úlohy odpovídající jeho schopnostem, a proto jeho nadějná hvězda velice předčasně zhasla.
Takzvanému třetímu pohlaví (tehdejší výraz pro neheterosexuálně orientované jedince) Karásek dostatečně posloužil, když redigoval časopis Nový ohlas. Ve třicátých letech dvacátého století v sobě nalezl odvahu vysvětlit veřejnosti, že homosexuálové patří do české společnosti. Tím si vysloužil nejednu jedovatou slinu z tábora odpůrců. Karásek tuto svéráznou českou vlastnost příznačně charakterizoval: „Nesouhlasíš-li s myšlenkou odpůrcovou, nezabývej se myšlenkou, ale osobou.“
Karásek měl ale také zájmy, které směřovaly do oblasti výtvarného umění. Vídeňský přítel, o němž se Karásek zmiňuje dosti tajuplně, básníka přivedl nejen do galerií, ale probudil v něm touhu sbírat vše esteticky hodnotné. Přes omezené finanční možnosti dal básník dohromady unikátní kolekci kreseb, obrazů, soch, knih, medailí, map a dalších předmětů. Rozhodně si tuto unikátní kolekci nechtěl nechat jen pro sebe, z těch důvodů ji daroval Československé obci sokolské. Nově vzniklou galerii (v někdejším paláci Michnů z Vacínova v Tyršově domě na Újezdě) Karásek pojmenoval Kargal, nicméně sokolové ji zcela záslužně nazvali galerií Karáskovou. Dlouhých šestnáct let sloužila návštěvníkům. Za druhé světové války byla zavřená. Znovu se veřejnosti otevřela až v době nastalého míru, to však už doslova zpívala labutí píseň.
Karásek skonal 9. března 1951 téměř nepovšimnut a bez pompy. Do poslední chvíle byl jemným člověkem, který by těžko mohl nosit transparenty na komunistické demonstrace. Zůstal až do konce aristokratem, mužem z jiných časů.
Zdroje:
Bittnerová Martina, Zapomenuté osudy, Praha 2017
Karásek ze Lvovic Jiří, Tři vzpomínkové portréty, Praha 1999
Karásek ze Lvovic Jiří, Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů, Dopisy adresované Marii Kalašové z let 1903 – 1907, Praha 2007 Karásek ze Lvovic Jiří, Vzpomínky, Praha 1994
Karásek ze Lvovic Jiří, Ztracený ráj, Praha 1977
