Foto Alarm
Děláme to znovu? Tuto otázku klade americká autorka Masha Gessen nám, obyvatelům Západu, který postavil svou poválečnou politickou morálku na hesle „Nikdy více“ – což si znovu připomněl v roce 1997 po Srebrenici. Masového zabíjení civilistů v Gaze jako by se to ale netýkalo. Důvodů je více, zde zmíním jen tři: omezené informace o zoufalé situaci obětí bombardování, přesvědčení o absenci alternativ a hlavně přehlížení extremistické povahy izraelské vládní politiky vůči Gaze. Ani jeden z těchto argumentů však neobstojí.
„Ghetto se likviduje“: toto záměrně šokující přirovnání Gazy k židovskému ghettu za druhé světové války vedlo v Německu k velkému rozhořčení. Mashu Gessen málem stálo Cenu Hannah Arendt, kterou ale nakonec přece jen dostala. Je srovnání Gazy s ghettem vhodné? Probíhá tam genocida? Pro první otázku přinesla Gessen dobré argumenty, druhou musí zodpovědět soud. Mnohem důležitější než samotná slova je ale skutečnost, kterou šokující povaha tohoto přirovnání vyjadřuje. V Gaze probíhá zabíjení a mrzačení bezbranných civilistů naprosto bezprecedentních rozměrů a povahy.
V Česku se většinou mluví jen o počtech mrtvých, a téměř vůbec o zoufalé a hluboce traumatizující situaci více než dvou milionů Gazanů. Ve válce proti Gaze chceme vidět oprávněnou „tvrdou“ bezpečnostní operaci proti terorismu a odvracíme zrak před utrpením civilistů. Ve skutečnosti je stále jasnější, že je to spíše pokus Netanjahuovy extremistické vlády o vyřešení „problému s Gazou“.
Nesmíme odvracet zrak
Masivní vzdušný útok izraelské armády (IDF) na hustě obydlené bezstátní území nikoho trvá už bezmála tři měsíce. Mohutné ostřelování a následná pozemní invaze do Gazy přišla jako odpověď na průlom asi tří tisíc palestinských ozbrojenců skrz vojensky zabezpečený plot. Tento útok byl provázen systematickým zabíjením a mučením civilistů v celém okolí Gazy s evidentním cílem Izrael terorizovat. Izraelské armádě se jej podařilo ukončit až po dvou dnech. Bylo zabito asi 840 izraelských civilistů, včetně asi 50 dětí do devatenácti let, 350 izraelských vojáků a 1500 ozbrojenců z Gazy. Do Gazy bylo odvlečeno asi 250 rukojmích. Zatímco Hamásu se po začátku útoku podařilo na Izrael vystřelit odhadem dvě až tři stovky podomácku vyrobených raket, na Gazu dopadlo asi třicet tisíc bomb v rámci útoku, který nemá kromě války ve Vietnamu precedent. Je intenzivnější a více devastující než ničivé útoky na Aleppo a Ghútu v Sýrii, než bombardování Mariupolu v Ukrajině nebo ničení Drážďan a Hirošimy na konci druhé světové války. Na Gazu dopadly mimo jiné i stovky tisícikilových bomb destruujících celé budovy a zanechávajících dvanáctimetrové krátery.
Je nevýslovně tragické, že vláda národa přeživšího genocidu byla sama obviněna z páchání genocidy. Je také pochopitelné, že se zdráháme přičítat zločin takového rozsahu právě Izraeli.
Rozsah destrukce je dechberoucí. Polovina domů v Gaze je zničena, sedmdesát procent bytů z asi 439 tisíc je zničeno či poničeno. Severní Gaza a mnohá místa na jihu se proměnily v rozsáhlé hromady sutin. Bombardovaná Gaza je přitom civilní konglomerace obklopená hlídaným plotem a mořem. Žije tam 2,3 milionu lidí na rozloze asi tří čtvrtin Prahy. Nelze odtud utéct. Když IDF v začátku varovala, aby se asi milion lidí přesunul ze severu na jih, Gazany tím nechránila. „Bezpečná“ místa na jihu totiž bombardovala a bombarduje také. Není se kam schovat. IDF bombarduje nemocnice, školy, kostely i mešity.
Není divu, že za pouhé tři měsíce je počet obětí astronomický. Podle posledních údajů bylo vyčísleno přes 22 tisíc zabitých, 57 tisíc zraněných a neznámý počet tisíců až desetitisíců mrtvých lidí leží v sutinách. Jelikož v Gaze dnes funguje v minimálním provozu jen jedenáct nemocnic ze třiceti tří, je každé větší zranění odsouzením k utrpení nebo pomalé smrti. Mezi Gazany je tedy odhadem celkově asi sto tisíc obětí. Každý stý obyvatel je mrtvý a každý pátý se stal obětí útoků. Dvě třetiny zabitých tvoří ženy a děti a jen mrtvých dětí je asi devět tisíc. Počet sirotků bez rodičů a blízkých příbuzných se odhaduje na 23 tisíc. IDF v Gaze za tři měsíce zabila víc civilistů a dětí než Rusko na Ukrajině za skoro dva roky (10 tisíc).
Mnoho z nás sleduje srdcervoucí videa po útocích ruské armády na ukrajinská města. Viděli jsme také záběry útoku ze 7. října na jihu Izraele. Záběry z Gazy ale ne. Málokdo z nás viděl video, jak se těžce zraněná, nehybná maminka snaží přivinout své tříleté dítě na hruď, nebo jiné, v němž tatínek sedí na sutinách domu, pod kterými leží všechny jeho děti. Neviděli jsme malé sourozence, kterým zabili rodiče, sedící na špinavé podlaze v nemocnici a pozorující nehybnýma očima provoz kolem nich, nebo sedmiletého zafačovaného sirotka bez nohou i rukou. Neviděli jsme lidi, kteří za nohu vytahují mrtvou pětiletou holčičku zpod sutin, zatímco na ně z rozbořeného domu křičí rozrušené ženy, gestikulující, kde ještě leží lidé, kteří před chvíli byli jejich sousedy. Neviděli jsme ani desítky těl v modrém igelitu naskládaných do mělkých hromadných hrobů. Ale jak píše dramaturgyně Eve Ensler, my se dívat musíme, nesmíme odvracet pohled. Právě teď, v reálném čase, trpí přeživší, kterým lze ještě pomoci.
Zoufalství přeživších
Druhým bezprecedentním číslem je počet zranitelných vnitřních uprchlíků: 85 procent Gazanů, celkem 1,9 milionu lidí, muselo v řádu dní a týdnů opustit své domovy a nyní přežívají v dešti a chladu ve stanech či v extrémně přeplněných budovách. Nejméně 1,3 milionu z nich žije ve stanech Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA). Pozdní uprchlíci ze severu zažili extrémní brutalitu postupující izraelské armády. Je mnoho zpráv od lidí, kteří dostali jen pár minut na opuštění svých budov a prchali doslova mezi izraelskými bombami dopadajícími kolem nich. Snažili se schovat v přeplněných nemocnicích a utíkali přes mrtvoly pod hlavněmi izraelské armády. Bez možnosti zastavit se za sebou nechávali staré lidi odsouzené na smrt. Doslova apokalyptické zážitky z násilí, které je vnímáno jako genocidní, činí ze statisíců Gazanů hluboce traumatizované lidi.
Tyto dva miliony lidí přišly o svůj dosavadní život, nikdy už se do něj nevrátí. Jsou svědky všudypřítomné smrti a žijí v neustálém pocitu ohrožení. Nemají kam utéct, většina se už přesouvala třikrát či čtyřikrát. Žijí v zoufalství a ve stresu, jak získat vodu, jídlo, ošetření, jak utišit děti. V Gaze není dost potravin ani čisté vody. Zbývající obchody jsou prázdné, přísun humanitární pomoci Izrael omezuje na deset procent předválečného dovozu zboží. Lidé čekají hodiny a dny na chleba a jsou vystaveni pokračujícímu bombardování. Devadesát procent lidí má hlad – podle organizace World Food Programme tito lidé nemají ani jednu celou porci denně a 25 procent rodin trpí extrémním hladem. Mnozí nejedí celé dny a pijí minimální množství vody.
Hlad, extrémní koncentrace lidí, absence základní hygieny a zima tvoří smrtící mix. V Gaze nejsou dostupné toalety a už teď se zde šíří nakažlivé choroby, které podle humanitárních organizací mohou reálně zabít víc lidí než izraelské bomby. V Gaze je padesát tisíc těhotných žen, denně se rodí přes sto dětí bez lékařské asistence a bez čisté vody, bez potravy pro matku či kojence. Tisícům dětí byly amputovány nohy či ruce, často bez anestezie. V prosinci bylo u osmi tisíc dětí diagnostikována podvýživa. Není přehnané tvrdit, že trauma Gazanů, umocněné cynickou lhostejností světa, bude srovnatelné s traumatem přeživších holokaustu.
Jestli se stanete monstrem, s nímž bojujete, jaký má váš boj smysl?
Hlavní důvod naší lhostejnosti je přistoupení na to, že Izrael „nemůže jinak“. Že na teror musí odpovídat nerozlišujícím násilím vůči ozbrojencům schovaným mezi civilisty. Ale neochota odlišit ozbrojence od civilistů je volba, nikoli nutnost. Nikdo neupírá Izraeli právo na tvrdou odvetu vůči ozbrojencům, ale mnozí pochybují o tom, zda plošný útok na celou Gazu může snížit nebezpečí ze strany palestinských povstalců. Bývalý britský ministr pro Blízký východ a také Joe Biden varovali Izrael, aby nezopakoval fatální chyby, kterých se dopustily Spojené státy po roce 2001. Spojené státy tehdy rozpoutaly války, které zabily statisíce lidí a nakonec vedly ke vzniku Islámského státu. Snad všichni vojenští komentátoři tvrdí, že Hamás není možné zničit pouze vojenskou silou a že je nutná politická odpověď.
Tato varování ale v našich debatách o izraelském tažení proti Gaze chybějí. Důvodem je většinou extrémní realismus: alternativy přece nemají šanci. Je ale zvláštní, že se nezmiňuje jedna velmi realistická vojenská disciplína, která opanovala zprávy ze Středního východu mezi lety 2003 a 2017: tzv. counterinsurgency (potlačování povstání). Právě na counterinsurgency odkazuje citát v titulku této sekce. Slova vojenského filosofa Bradley Strawsera vyjadřují aktuální morální dilema Izraele. Musí odpovědět na teror silou, ale nesmí se sám dopouštět teroru. Strawser navrhuje cestu z dilematu. Místo pro „změnu režimu“ či destrukci argumentuje pro strategii counterinsurgency, která násilí omezuje na ozbrojence a dává mu politický smysl.
Counterinsurgency byla hlavní inovací amerických válek na začátku tisíciletí. Po okupaci Iráku v roce 2003 se rozvinulo několik vln povstání. Iráčtí sunnitští povstalci byli bývalí civilisté nerozeznatelní od ostatního obyvatelstva. Používali improvizované nálože, schovávali se ve městech a snažili se teroristickými útoky cíleně provokovat okupační armádu i místní šíity k násilné reakci a časem okupanty z Iráku vyhnat. Kromě toho, že nebyli zcela neúspěšní, donutili západní armády rozvinout speciální taktiku, která nespoléhá jen na brutální sílu. Násilí samotné se ukázalo jako kontraproduktivní.
Funkční counterinsurgency opakuje postupy Velké Británie z války s teroristy z Irské republikánské armády. Britská vláda tehdy musela uznat, že teroristé z IRA nelegitimními prostředky bojují za legitimní politické cíle a jádrem odpovědi bylo politické vyjednávání se severními Iry. Counterinsurgency tedy pracuje s požadavky obyvatelstva. Uznává politickou legitimitu povstání, otevírá možnost politického řešení a vyjednává o něm. Zároveň však tvrdě postihuje násilné skupiny a snaží se obyvatelstvo politicky získat a od násilných skupin je policejními, ale i ekonomickými, infrastrukturními a politickými prostředky izolovat.
Co mohl Izrael dělat?
Izrael měl tuto volbu. Bylo možné postupovat jinak. Mohl svůj úder namířit na útočné složky Hamásu, jak to IDF dříve rutinně dělala. Během tzv. druhé intifády bylo cílenými atentáty zničeno celé vojenské i politické vedení Hamásu, což vedlo ke konci povstání kolem roku 2005. Izrael také mohl chránit civilní obyvatelstvo a vyvarovat se masové destrukce. V případě větší intervence, třeba proti konkrétní budově nebo čtvrti, mohl budovat nemocniční a humanitární zařízení a prchajícím umožnit důstojně přečkat válku. Izolovat civilisty znamená chránit je, ale také oddělit ozbrojence od obyvatelstva.
Izrael mohl jasně říct, že bojuje s konkrétními teroristy, a ne s Gazany jako takovými. Pokud se ve veřejném prostoru objevuje argument, že IDF osvobozuje Gazany od Hamásu, musela by se IDF chovat ke Gazanům diametrálně odlišně. Za stávající situace mají okupovaní právo útočit na okupující armádu; terorismus a násilí proti ženám a dětem legitimní není a tento argument jistě chápou i Gazané. Útok ze 7. října byl válečným zločinem a Izrael mohl postupovat s oprávněnou tvrdostí proti těm několika tisícům ozbrojenců, kteří se ho zúčastnili. Izraelská armáda navíc tyto lidi pravděpodobně umí identifikovat. Izraelská vláda se zkrátka měla k obyvatelstvu chovat výrazně jinak než k ozbrojencům – naplánovat operaci na delší dobu a připravit zázemí pro ochranu civilistů.
Třetí a stěžejní rozměr tzv. counterinsurgency je politická odpověď, tedy vyjednávání a cesta k dohodě s obyvatelstvem, jehož zájmy, požadavky a křivdy ozbrojenci zastupují nebo využívají. Stěžejní je oddělit „radikály“ od „pragmatiků“ a z těch druhých udělat partnera. USA si v jednom relativně úspěšném příkladu masivní counterinsurgency, během operace v Iráku vedené v roce 2008 generálem Petraeusem, získaly respekt a vyjednaly si podporu sunnitských kmenů při potírání tehdejší al-Káidy. Výměnou za politickou reprezentaci v iráckých institucích se jim povedlo al-Káidu delegitimizovat, izolovat a nakonec porazit. Izrael by samozřejmě „pragmatikům“ musel něco dát: bezpečí na Západním břehu, skutečnou autonomii, omezení osad, reálná mírová jednání a podobně.
I v Izraeli samotném je dost lidí, kteří alternativy navrhují, a to i mezi „jestřáby“. Takovým případem je skupina pěti set bývalých vysokých důstojníků organizovaných ve skupině Commanders for Israel’s Security. Již několik let kritizují radikalizaci Netanjahuovy politiky a předkládají návrhy na jinou bezpečnostní politiku cílenou na „separaci“ Izraelců a Palestinců. V prosinci navrhli vládě, ať zopakuje postup s Jásirem Arafatem: přistoupit na požadavek Hamásu na výměnu všech rukojmí v Gaze za zajatce v Izraeli, spojenou s odsunem vedení a ozbrojenců Hamásu do exilu. V roce 1982 takto odešel Arafat do Tuniska, kde opustil terorismus a ozbrojený boj obecně a po čase přistoupil na mírová jednání. Izrael by tak splnil hlavní cíl války, ukončit vládu Hamásu v Gaze, a Hamás by také naplnil svůj hlavní cíl, kterým byla výměna zajatců, a navíc by jeho politická část dál vedla politický boj Palestinců.
Železnými meči
Izraelská vláda ovšem politické řešení nehledá ani náznakem. V operaci nazvané Železné meče od začátku naprosto bezohledně ostřeluje civilní cíle s malou nebo nulovou přítomností Hamásu. Izraelský magazín +972 popsal, jak izraelská „masově vraždící mašinérie“ vědomě cílí na civilisty: „Nic se neděje náhodou… vše je záměrné.“ Zcela jasně cílí na civilisty, decimuje je a demoralizuje, a to nejen zbraněmi, ale také vyháněním, ničením jejich obydlí a masovým omezováním základních prostředků k holému přežití: vody, elektřiny, přísunu potravin. IDF postupuje v Gaze se stále otevřenější brutalitou. Množí se videa, kde vojáci IDF střílejí civilisty nebo se k zabíjení civilistů, včetně dětí, sami hlásí. Na Západním břehu jsou Palestinci vystaveni zvyšujícímu se násilí. Izraelská vláda neudělala ani to minimum, že by chránila Palestince proti „osadnickému terorismu“, jak to nazval novinář Břetislav Tureček. Členové vlády ho naopak rozdmýchávají.
Je samozřejmě těžké očekávat politické řešení od radikálně pravicové vlády, která během patnácti let prohlubující se sekuritizace odsouvala palestinskou existenci doslova za zeď. Ale ani Američané neměli žádné sympatie k Iráčanům, natož k sunnitům, které chtěla americká vláda oficiálně „debaasifikovat“. Dlouho se k nim chovali jako k podlidem. Tento způsob „potírání“ povstání byl ponižující, agresivní, násilný a vystihují jej skandální fotografie z vězení Abú Ghraíb. Časem si ale Američané spočítali, že pokud nezačnou brát Iráčany vážně, nikdy se z cyklu násilí nedostanou a okupovat Irák budou muset do nekonečna. Dokonce i dobývání Mosulu, dvoumilionového města ovládaného mezi lety 2014 a 2017 nihilistickými džihádisty z Islámského státu, proběhlo jako counterinsurgency operace.
Mosul je většinově sunnitské dvoumiliónové město, které se nechalo ovládnout sunnitskými džihádisty i kvůli nepřátelství a nedůvěře vůči šíitské vládě v Bagdádu. Nakonec je dobývaly desetitisíce iráckých šíitských vojáků s podporou zahraničních jednotek. Takzvaná bitva o Mosul trvala osmnáct měsíců, město bylo obklíčeno, milion obyvatel muselo uprchnout. Válka sice nebyla vedená nijak zvlášť humánně, ale stále výrazně „šetrněji“ než ta aktuálně probíhající v Gaze. Kolem města byly zřízeny polní nemocnice a uprchlické tábory, irácká vláda poskytovala humanitární a zdravotnickou pomoc a nedovolila takovou humanitární katastrofu, jakou Izrael aktivně vytváří v Gaze.
Je tedy zvláštní, že argument „nemůžeme jinak“ je u nás stále nekriticky přijímán. Současná izraelská vláda se navíc ukázala jako neschopná řídit armádu a zajistit své zemi bezpečnost. Úplně zbytečně dopustila teroristický útok přes těžce militarizovanou hranici a nebyla schopná jej zastavit. Vláda extremistů v posledním roce stupňovala fyzické a symbolické násilí na Západním břehu a v Jeruzalémě do té míry, že někteří Izraelci výbuch čekali. Tato vláda je ta nejméně povolaná k tomu, aby racionálně a s rozvahou řešila největší krizi od roku 1973. O politické řešení ostatně ani neusiluje, naopak ho znemožňuje naprostým nezájmem o životy Gazanů a Palestince dehumanizuje. Vojenské řešení se přitom zatím jeví jako neúspěšné. Po třech měsících brutality drží Hamás polovinu rukojmích a stále na daném území operuje. Je načase se ptát, jaký cíl Netanjahuova vláda sleduje. Netanjahu samotný používá otevřeně genocidní jazyk a vláda stále otevřeněji zmiňuje jako cíl operace masové etnické čištění. Zdroje ve vládě potvrzují, že se jedná o vysídlení Gazanů do Konga a jinam.
Druhá Nakba?
Je nevýslovně tragické, že vláda národa přeživšího genocidu byla sama obviněna z páchání genocidy. Je také pochopitelné, že se zdráháme přičítat zločin takového rozsahu právě Izraeli. Ať už soud rozhodne jakkoli – protože otázku genocidy musí rozhodnout soud, a ne publicistika –, je stále zřejmější, že operace Železné meče není skutečnou bezpečnostní operací. Je doprovázena nejen „necitlivostí“, ale otevřeným nepřátelstvím a brutalitou vůči Gazanům, holým nezájmem o jejich přežití v podmínkách extrémního stresu a hladu a projevuje se systematickým ničením jejich národního bytí.
Bombardování Gazy bez pochyb míří na zničení Gazy jako místa k životu. IDF systematicky bombarduje tzv. power targets, tedy veřejné budovy: výškové stavby, univerzity, správní centra, banky, školy, kostely i celé čtvrti, jako např. prestižní Garden City, kde bydlely kádry Fatahu. Těchto nevojenských cílů bombardování je podle magazínu +972 většina. Bylo zničeno 150 škol OSN a 132 lokálních škol, dohromady 70 procent školní infrastruktury. Z pěti univerzit byly čtyři zničeny nebo poškozeny. V nejstarší Islámské univerzitě bylo zničeno devět ze čtrnácti budov. Zničeno bylo také na sto správních budov, včetně hlavního soudu, parlamentu, archivů. Za poslední měsíce bylo rozbombardováno asi sto historických a kulturních památek, mezi nimi cenná Omarova mešita, starobylý kostel sv. Porfyria, římský hřbitov, muzea a katolické i pravoslavné kostely, ve kterých se schovávali lidé. Zabito bylo nejméně třináct palestinských básníků a básnířek, z nichž např. Refaat Alareer byl světově uznávaný, a alespoň 77 novinářů. Alareerova poslední báseň If I must die obletěla svět.
Už se běžně mluví o domicidě, tedy o masovém ničení obydlí s cílem učinit území neobyvatelným. Právě zřejmá domicida a systematické ničení národní infrastruktury ukazují na to, že válka proti Gaze je vedena stále otevřeněji za účelem vytvořit slovy ministra Smotriče „hotovou věc“ („changing facts on the ground“). Ministr financí Becal’el Smotrič navrhl podle Times of Izrael nedávno způsob, jak „vyřešit problém s Gazou“: „Potřebujeme podnítit emigraci. Kdyby bylo v pásmu 100 až 200 tisíc Arabů, a ne dva miliony, celá konverzace o tom, co se bude dít po válce, by byla úplně jiná,“ říká Smotrič pro armádní rozhlas. „Chtějí odejít. Už 75 let žijí v ghettu a jsou v nouzi.“
Ministr současné vlády tak zbořil tabu kolem srovnání Gazy s ghettem, jakož i představu války vedené jako bezpečnostní operaci. V perspektivě extremistů z Netanjahuovy vlády je tato válka bezpochyby pokusem o násilné řešení palestinského problému v Gaze jako takového. Otázkou je, nakolik postoj extremistického ministra, který není členem rady bezpečnosti, vypovídá o vládní politice. Tento směr myšlení zatím otevřeně podporují další ministři. Ministryně zpravodajských služeb Gila Gamliel řekla v Knessetu: „Na konci války se vláda Hamásu zhroutí, nebude tam žádná správa, civilní obyvatelstvo bude zcela závislé na humanitární pomoci. Nebude tam žádná práce a 60 procent zemědělské půdy v Gaze se stane bezpečnostní nárazníkovou zónou.“ I premiér Netanjahu podle Haaretzu potvrdil, že se zvažuje scénář „kapitulace a deportace“ obyvatel pásma Gazy. Osmdesátistránková jihoafrická žaloba cituje množství výroků cílících na úplné zničení Gazy.
Teprve následující týdny ukážou, zda izraelská vláda opravdu plánuje donutit k odsunu velký počet Gazanů, případně nechá další desetitisíce zemřít hladem a nemocemi, anebo zda se bude proti obžalobě z genocidy bránit i konkrétním jednáním. Už teď nelze nevidět paralely s Nakbou, tedy s násilným vyhnáním Arabů z území vznikajícího Izraele v letech 1947 a 1948. Tehdy bylo zabito několik tisíc Palestinců a do uprchlictví vyhnáno tři čtvrtě milionu lidí, mnoho z nich právě do Gazy. Počet letos zabitých i vysídlených tato čísla už víc než dvakrát přesáhl. Systematické ničení obydlí, fyzické i společenské infrastruktury a kulturního dědictví činí Gazu nejen neobyvatelnou, ale také plošně traumatizuje a připravuje o budoucnost civilní populaci, tedy celou třetinu palestinského národa v hranicích Izraele.
Nemůžeme se divit, když pastor Muntaz Isaac o Vánocích z Betléma vzkázal „našim evropským přátelům“: „Už nikdy, nikdy nechci slyšet, jak nás poučujete o lidských právech nebo mezinárodním právu. A myslím to vážně. Nejsme bílí. Podle vaší vlastní logiky pro nás právo neplatí.“ Musíme si ale klást onu úvodní otázku Mashi Gessen. Když naše vláda nejenže odmítá vidět nelidskou povahu izraelského tažení proti Gaze, ale navíc ji slovy Tomáše Pojara chápe středověce jako „nutnost vymýtit zlo“, musíme se ptát: Neděláme to znovu?
Autorka je politoložka. Působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.