Článek
Co pár bot, co kufr, co brýle… to člověk. Co pár titěrných bačkůrek, které kdysi hřály drobné nožky, to mrně, které se ještě v životě nestihlo rozkoukat, dohrát své hry, těšit se z mámina pohlazení. Při pohledu na všechny ty haldy věcí každodenní potřeby mrazí a z ledového chladu trčí bodec neodbytné otázky: Je vůbec možné, aby TOHLE člověk udělal člověku?! Mozek se vzpírá. Odmítá přijmout jednoznačnou odpověď: ANO!
Svědek musí být živým svědkem
„Přežití je privilegium, které zavazuje. Vždy jsem se ptával sám sebe, co mohu učinit pro ty, kteří nepřežili. Odpověď, kterou jsem si dal, zní: Stanu se jejich hlásnou troubou, zachovám vzpomínku na ně živou, aby ti mrtví v ní žili.
My, kteří jsme přežili, nemáme povinnost jen vůči mrtvým, nýbrž i vůči generacím, které po nás přijdou. Musíme jim předávat své zkušenosti, aby se z nich poučily. Informace je obrana. Nestačí, že o tom už všechno stojí v knihách, protože knize nelze klást otázky, člověku ano. Svědek musí být živým svědkem. … vždy znovu upozorňuji – máte děti, vnoučata, vaši sousedé mají děti, mluvte s nimi. Vypravujte jim co jste prožili a provokujte jejich dotazy, aby mohly vyprávět samy dál. Pouze v ústním podání jsou vzpomínky živé.“
Tato slova Simona Wiesenthala se pro mnohé přeživší, Adolfa Burgra nevyjímaje, stala zákonem.
„Tady jsem přestal věřit.“
Kráčíme Osvětimí-Březinkou. Před námi se objeví skupinka chlapců a dívek mezi dvaceti pětadvaceti lety. Náhle se jeden z mladíků zastaví.
„Sind Sie Adolf Burger, nicht wahr?“ a pokračuje.
„Já vás znám. Četl jsem vaši knihu Ďáblova dílna.“
Adolf Burger se usměje a táže se.
„Odkud jste a co v Birkenau děláte?“
Odpověď je dost překvapivá. Německá továrna, v níž mladí pracují, je sem poslala na podzimní úklidové práce. Z výchovných důvodů právě do míst, kde nacisté - Němci - napáchali tolik zločinů. Cíl: uvědomit si, čeho se jejich předci dopustili a nedovolit opakování historie.
Jejich vedoucí se na A. Burgra obrací s prosbou, zda by mohli táborem projít s naší skupinou. Souhlasil. Od té chvíle se jeho výklad nesl v češtině i v němčině.
Z Březinky se na pár chvil vyprávěním vrátil do Osvětimi I, kde se z něj stal häftling, vězeň číslo 64 401, a k 14. lednu 1943, kdy přišel rozkaz o přemístění části vězňů do Březinky. Z ní dokonce i zkušení osvětimští vězni měli obrovský strach.
„Cesta do Birkenau, ležícího v nezdravé, bažinaté krajině, se v té době pro nás rovnala rozsudku smrti. To bylo peklo, hrůza!“
Až tady v těch místech, když hledíte do očí těm, kteří měli to štěstí a přežili, vám začnou docházet souvislosti a sami se začnete ptát, jak je možné, že se to stalo?
„Tady jsem přestal věřit. Tady jsem se ptal a ptám se pořád: Kde byl Bůh, když všechny ty zločiny připustil? Kde byl, když dovolil, aby Mengele dělal na lidech pokusy? I na dětech!“
Adolf Burger vypráví, jak stál vedle „anděla smrti“, jak se Mengelemu přezdívalo, když si vybíral děti na pokusy.
„Hladil je po hlavičce, konejšil laskavými slovy, dokonce dal i lízátko či bonbon… Než si z nich udělal ˛laboratorní myšiʼ, dokázal se na ně přátelsky usmívat.“
Nejubožejšími tvory v Březince byly ženy
Dne 15. ledna 1943 se z lágru, vzdáleného od Březinky asi čtyři kilometry, na pochod vydalo 150 häflingů. Když vstoupili, zděsili se. Místo zděných baráků tu stály jen dřevěné. Připomínaly stáje pro koně. Bez oken. Denní světlo se do nich prodíralo uzoučkými vikýři. Napravo tábor pro muže, nalevo pro ženy. Odděleny plotem z ostnatého drátu.
Ve chvíli, kdy muži do tábora vcházeli, stála na dvoře ženské části dlouhá řada nahých vězeňkyň. Příchozích si vůbec nevšímaly. Byli jim lhostejní. Lidský cit v nich docela umřel. Apaticky čekaly, co s nimi bude dál.
„Ženy na tom byly nejhůře. Spoře oblečené, slabé jako mouchy – 300 gramů chleba a k tomu kousek sýra nebo salámu. Zima… Bez možnosti dodržet hygienu. Neměly mýdlo, neměly vodu. Na to se nedá zapomenout,“ vykresloval obraz hrůzy A. Burger.
„Dohola ostříhané, ve špinavých hadrech. Nejubožejší z ubohých. Dozor nad nimi držely německé prostitutky, označené černými trojúhelníky coby asociální živly. Ženy týraly, tloukly, aniž by k tomu měly důvod. Prostě jen tak, pro vlastní potěšení, pro ukojení vlastních sadistických choutek.“
Zdroj: Zpravodaj Historických skupin Osvětim a Sachsenhausen při ČSBS, č. 1/březen 2006; Adolf Burger, Ďáblova dílna, nakladatelství Svoboda, Praha, 1991
