O éře nacistického Německa už i u nás po listopadu 1989 vyšlo tolik titulů, že by se zdálo, jako by již vše bylo řečeno a napsáno... Tedy dokud výběrové pražské nakladatelství Prostor, které mimochodem vydalo i loňskou "knihu roku" o Toyen z pera Andrey Sedláčkové, nepřišlo s pozoruhodnou knihou německého historika Jana Mohnhaupta Zvířata v Hitlerově říši v překladu Michaely Škultéty.
Knižní pulty se v minulých letech prohýbaly pod náporem publikací o německých stíhacích, ponorkových, tankových a odstřelovačských esech – často k velké nelibosti zejména příslušníků starší generace, jež v tom spatřovala neomluvitelnou glorifikaci protagonistů bojujících ve jménu zrůdné, nesnášenlivé ideologie zprvu za konečné vítězství německých zbraní a pak už jen v zoufalé snaze alespoň co nejvíce oddálit nevyhnutelnou porážku.
Obstáli jen psi. A snad koně
Jan Mohnhaupt, čtyřicetiletý autor Zvířat v Hitlerově říši, není žádný nováček. Přispívá do předních německých časopisů, jako například Spiegel Online, Zeit Online a P. M. History. Čtenářskou pozornost na sebe strhl publikací Zoo těch druhých z roku 2017, v níž se věnoval svéráznému souboji mezi západo- a východoberlínskou zoologickou zahradou v průběhu studené války.
Nacisté se otevřeně hlásili k venkovu, ideál představoval pracovitý německý sedlák jako antipól – podle jejich mínění – změkčilého a zdegenerovaného městského člověka. Stejně tak i domácí zvířata pokládali za pouhou zdegenerovanou formu divokých tvorů. Na milost byli ochotni vzít snad jen psa pro jeho příslovečnou věrnost. Nezapomínejme na skutečnost, že za druhé světové války využívali Němci v ozbrojených silách až dvě stě tisíc psů; nejvíce je však zkompromitovala jejich neblahá role hlídačů vězňů v koncentračních táborech... Obstáli ještě také koně, kteří přes stále více se prosazující motorizaci zastávali nezastupitelnou roli v armádě.
Hitlerova Blondi, Göringův Mucki
Nicméně ani tento trend nevytlačil popularitu domácích mazlíčků v širokých vrstvách obyvatelstva třetí říše. Psy si nesmírně oblíbili dokonce i muži z Hitlerova bližšího okruhu. Příkladem jim sloužil sám Führer s fenou německého ovčáka Blondi, kterou dostal v roce 1941 jako dárek od své „hnědé eminence“ – Martina Bormanna.
Kočky se v porovnání se psy zdaleka takové přízni netěšily – ovšem s čestnou výjimkou říšského maršála Hermanna Göringa, jehož „stejně maličký jako roztomiloučký“ mazlíček Mucki, odchovaný na láhvi, jejž tělnatý Göring oslovoval též César, vyrostl z koťátka ve statného lva, jemuž se ukázal být malý i Hermannův prostorově nikoli zrovna stísněný byt, a milovník kočkovitých šelem se s ním nakonec musel rozloučit.
Mohnhauptova kniha představuje příjemné a oddechové čtení, a přitom se věnuje tématu širší čtenářské obci ne právě známému.
