KAREL SÝS
Laudatio na Josefa Gajdu
Už je tomu dávno, kdy se československá armáda, tehdy ještě lidová, nezabývala jen myšlenkami na válku, v níž převálcuje momentálního protivníka. Dnes ministryně národního útoku myslí jen na jediné – jak předvést, že i žena má svalstvo řízené zeleným mozkem. Je typicky české, že v každé historické periodě vůdci a vůdkyně národa přísahají na jiného páníčka. Se… (dosaď podle momentální situace) na věčné časy a nikdy jinak!
Dnes se Armáda České republiky celá vejde do boudy, o to hlasitěji štěká.
Ale já chci hovořit o časech, kdy nejenže něco znamenala, ale neřinčela jen zbraněmi. V Československé lidové armádě se našel dostatek prostoru pro kulturu, a zdálo se, že c. a k. ignoranci a prvorepublikovému zupáctví bude odzvoněno. Třeba přiznat, že z kasáren první republiky byl sice vyhnán Jaroslav Hašek, ale přece jen existovala jakási kulturní zátiší a během předmnichovské agonie dokonce došlo k ostrému kulturnímu zápasu mezi pacifisty, jakými byl například Karel Čapek a spisovateli lačnými metálů, jako byl třeba Jaroslav Durych nebo Eman Moravec.
Dnes už málokdo ví, že po válce armáda dbala o kulturu natolik, že založila i několik časopisů, mezi nimiž zářil federální dvojjazyčný Československý voják. Něco takového se už asi nebude opakovat – jeho úkolem bylo nedopustit, aby se vojáci věnovali jen každodennímu pucování zbraní, nýbrž aby se jejich zbraní stal i smysl pro krásno.
Ač to dnes připadá k nevíře, Československý voják kolem sebe soustředil to nejlepší z české i slovenské prózy i poezie. Na jeho stránkách se samozřejmě bojovalo, útočilo i bránilo, samozřejmě se referovalo o životě našich i spřátelených vojáků, ale – znovu opakuji, že je to k neuvěření – každé číslo přinášelo i to nejzajímavější z našeho kulturního života. Bylo samozřejmostí, že členy redakce, byť třeba jen dopisujícími, se stávali i básnici, spisovatelé i novináři, momentálně podléhající branné službě. K oboustranné spokojenosti armády i umělců.
A právě v této době žil a pracoval Josef Gajda, student bratislavského vojenského gymnázia již od 11 let. Odtud ho životní peripetie přes Vyškov a Jince zavedly až do Prahy a do redakční party Československého vojáka.
Československo ani zdaleka nebylo Biafrou ducha. Naopak. Mladý voják z povolání doslova nasával to nejlepší, co naše kultura v té době přinesla. Český a slovenský film, Trnkovo světoznámé studio Bratři v triku, Činoherní klub, Semafor, Divadlo Otomara Krejči, Fialkova pantomima… Dvacetitisícové a přece vyprodané knihy poezie, divadla malých dramatických forem… Armádní soutěž umělecké tvořivosti, jíž se Josef Gajda účastnil se svými kolegy, inspirován texty Ivana Vyskočila, ale i básněmi z Hessova Divokého vína.
A pak tu byla poetická vinárna Viola. Navštěvoval ji, seznámil se v ní se svou ženou, později tu zahajoval večery poezie dramaturgicky věnované autorům, kteří v Čs. vojáku začínali psát své první verše. S kamarádem Vladimírem Horákem sestavil pásmo Villon pana Brouska, které Pavel Bošek publikoval v Repertoáru malé scény. Vyskočil, Suchařípa, Justl… tvůrci tehdejší svobodné kultury. Jan Procházka, Radovan Selucký, Pavel Kohout… To byl „let těch let“, jak trefně nadepsal jednu z kapitol dnes oceněné knihy. Zlatá šedesátá léta. Škvorecký, Kundera, Hrabal, ale také Marcel Marceau ve Vinohradském divadle a Louis Armstrong v Lucerně.
Sám si v knize posteskne: „Pražská kina byla mým mobilem a internetem. Aperitivem Týdeník anebo Svět ve filmu, k tomu eskymo nebo nanuk. Ta dnešní, pečlivě konstruovaná, pohodlná multikina se řvoucími reklamami, kyblíky popcornů a svítícími smartphony, jejichž prostřednictvím se diváci do posledních chvil baví, navštěvuji už jen občas… Bohužel, s nástupem nových technologií už není míru pod olivami… Jako by už nešlo o to, svět objevit, ale sehnat do houfu a něčím, co rád koupí, ho nakrmit.“
Blíže se seznámil s dr. Vladimírem Justlem ve Viole a ve Slovenském domě kultury. Ano, tehdy se armáda necvičila jen na bleskové obsazení průlivu La Manche, ale také v pěstování kultury slova. Autor poznamenává trochu sarkasticky, že renomovaný ředitel Violy nepohrdl dobře honorovanou prací ve vojenských posádkách i v závěrečných kolech Armádní soutěže tvořivosti.
To už byl Josef Gajda redaktorem Československého vojáka. Těžko si dnes představit, že ve Vojáku celá léta existovala rubrika První verše! A také seriál o výtvarném umění a Chvíle s krásnou literaturou. A také listárna, zodpovědně posuzující plody ducha nejmladší generace.
Na jaře 1982 se podplukovník Josef Gajda stává kandidátem na funkci zástupce šéfredaktora časopisu, který vedl až nevojensky múzický Jiří Pražák, spoluautor Bomby pro Heydricha.
Byla to slavná redakce. Však v ní působili Ota Pavel, Dušan Hamšík nebo Rudolf Kalčík. Redakce si vždy uměla najít perspektivní spolupracovníky, například Petra Hájka nebo Josefa Klímu. Je dnes těžko pochopitelné, že od založení časopisu v roce 1953 s ním spolupracovali například Marie Majerová, Jan Drda, E. F. Burian, Jarmila Glazarová, Bohumil Říha, Josef Lada, Karel Svolinský, Jiří Trnka…
A v 60. letech dosáhl náklad neuvěřitelných 160 000 výtisků!
Gajda podává i zajímavé, ne právě lichotivé svědectví o Pavlu Kohoutovi. Po dlouhé době totiž vyrazila do Číny početná reprezentativní československá kulturní delegace vedená Marií Majerovou. „Tříměsíční putování po Číně absolvoval společně se slovenským básníkem Vojtechem Mihálikem. Slovenský básník, katolík, milovník vína, vychází Kohoutovi ve vzpomínkách jako zmarněný opilecký talent. Já sám a se mnou i autoři tzv. bažantí a mazácké poezie publikující ve Vojáku však Mihálika poznali na seminárních setkáních redakce jako dobrosrdečného rádce a učitele.“ Osobně se k této charakteristice jednoho z největších slovenských básníků rád a s vděčností připojuji. Nikdy nezapomenu, jak jsme s Jiřím Žáčkem soutěžili, kdo líp přeloží Mihálikovu Absolutně kladnou báseň.
Z funkce šéfredaktora v roce 1993 zrušeného časopisu Gajda odchází v hodnosti plukovníka!
Má se za čím ohlédnout. Za ta léta spolupracoval s neuvěřitelným množstvím současných i budoucích českých a slovenských klasiků. Ve své knize každému vyhradil, když ne kapitolu, tak aspoň drobnou vzpomínku, jež sama o sobě představuje dosud neznámý kus historie. Kromě již uvedených umělců defilují Antonín Brousek, Miroslav Florian, Petr Skarlant, Neprakta, Adolf Born, Ladislav Štaidl (přinesl do redakce rukopis o působení Karla Gotta v Las Vegas), Miroslav Plzák, Adolf Hoffmeister, snad smím uvést i moji maličkost.
Obzvlášť silně na Gajdu zapůsobil Ludvík Hess, jehož magazín Divoké víno měl velice rád. Padli si natolik do oka, že mu Hess dal soukromé číslo mobilu, což bylo znamení veliké důvěry. Chystal se psát knížku o zakladateli Violy, tak prý kdyby si na něco vzpomněl.
Gajda však nepůsobil jen v Československém vojákovi. Redigoval rovněž edici Magnet a přeložil pro ni například knihu Rudolfa Schustera Černý notes. Schuster navštěvoval redakci už v době, kdy zastával funkci předsedy košického KNV a později předsedy Slovenské národní rady.
Jistě zajímavý je rozhovor s Michalem Dočolomanským. Sešel se s ním ve zkušebně činohry slovenského Národního divadla. „Ujistil mě, že dává hlas společnému státu Čechů a Slováků, v panu Mečiarovi viděl muže, který snad ví, co chce. Byl to tichý rozhovor, v němž se populární herec nebál přiznat, že uvažoval o dobrovolném odchodu ze života.“
Třešničkou na dortu je poprvé tiskem zveřejněné pásmo Villon pana Brouska. Pro Vojenské divadlo Labyrint je z veršů Francois Villona a Antonína Brouska sestavil Josef Gajda a Vladimír Horák v roce 1969.
Ano, svoboda už byla. A vzdělanost a tolerance rovněž. Jen jsme si je nechali vzít pod falešnou záminkou, že svoboda a vzdělanost a tolerance vypuknou, jen co to na Národní třídě vyhrajeme.
Na sám závěr musím s lítostí konstatovat:
Je velmi smutné, že Gajdova kniha Ohlédnutí a přemítání, zachycující zhusta neznámé, neboť výhradně z vlastní zkušenosti zaznamenané peripetie naší kultury, vyšla vlastním nákladem autora v nákladu pouhých 100, slovy sto výtisků!