Knih s návodem, jak dosáhnout úspěchu, jsou mraky. Konkrétně úspěch v kariéře spočívá podle většiny z těchto publikací v tom, že budete následovat svou vášeň, a ostatní se pak už dostaví samo, protože když děláte, co milujete, lidé (klienti) to poznají...
Zní to hezky, ale není to celá pravda – je přikrášlená, aby se kniha dobře četla i prodávala a vzbudila iluzi, že na úspěch má každý, kdo překročí svůj stín. Něco na tom sice je, ovšem podstatnější část, která se v těchto návodech objevuje jen mezi řádky, se jmenuje tvrdá práce.
Úspěšní lidé se poznají podle toho, že DĚLAJÍ, a to nejen to, na co mají chuť, ale co je potřeba. Ti, kteří o úspěchu jen mluví, většinou netouží po úspěchu jako takovém, ale po snadném životě. Mají na mysli život bez problémů, kdy toho moc nemusíte a hodně dostanete. Skutečně úspěšní lidé se však vyznačují tím, že dělají přesný opak – kde ostatní se svými plány končí, oni začínají. Jak to dělají?
Víte, co chcete?
Podle koučky Lenky Černé se úspěšní lidé od průměrných liší tím, že mají odvahu a nejsou líní. „Jsou ochotní obětovat večer, víkend či vlastní pohodlí, aby dosáhli svého cíle. Nechybí jim nadšení, což okolí cítí, a jejich plán se jim automaticky rozvíjí pod rukama.“ Ochota něco obětovat a nadšení k vám každopádně nepřijdou samy. Jsou výsledkem motivace.
Musíte prostě vědět, proč danou věc děláte a co vám přinese, když jí dosáhnete. Říkáte si, že cíl by se našel, ale nevíte, jak motivaci udržet po dlouhé týdny či roky? Tuto otázku studovali psychologové ze všech možných úhlů, aby následně celý proces plnění snů rozdělili do šesti fází: 1. nepřemýšlíme o tom, že bychom něco změnili, jen se k nám dostávají signály, že něco není v pořádku; 2. zvažování pro a proti, sbírání sil, čekání na rozhodující impulz; 3. rozhodování (začínáme zkoumat možnosti a plánovat způsoby, jak cíle dosáhnout); 4. samotná akce; 5. udržování změny a 6. tzv. relaps.
Zatímco akce je okamžik, kdy naše motivace graduje a kdy jsme schopni i bez tréninku uběhnout 42 km prostě proto, že chceme, po relativně krátké době přichází kritická fáze udržování změny. „Prvotní nadšení je pryč, ale změna ještě nestihla pevně ‚zakořenit‘. Motivace v této fázi klesá a dodržování plánu začíná stát spoustu sil,“ popisuje psychoterapeut Michal Mynář.
Musíte na to jít prostě jinak
Problém většiny z nás spočívá podle něj v tom, že s touto fází dopředu nepočítáme. Kdyby ano, nezaskočila by nás, a tudíž by byla velká šance, že by se nám povedlo ji zvládnout a změnu udržovat dostatečně dlouho, aby se stala pevnou součástí našeho životního stylu. Jestliže ji však podceníme, dochází k relapsu. To jsou všechny ty chvíle, kdy po čtverečku čokolády dojíte celou tabulku, abyste se ujistili, že dieta nemá smysl, nebo kdy končíte s běháním jen proto, že jste jednou vynechali. Na relapsu není přitom nic špatného. Že k němu došlo, naznačuje, že jste k situaci nepřistoupili realisticky nebo že jste něco podcenili. Musíte na to jít prostě jinak.
Plnění snů jinak a lépe
Nejčastější důvody k selhání jsou podle Michala Mynáře následující: Přeceňujeme své síly a chceme dělat příliš změn najednou, za dosažení cíle považujeme okamžik, v němž se nám podařilo začít věci dělat jinak, a „usneme na vavřínech“, chceme trvalou změnu založit na dočasných krocích (např. měsíční dieta), stanovujeme si kvantitativní místo kvalitativních cílů (např. zhubnout pět kilo) a nepočítáme s překážkami. „Když dojde k uklouznutí, máme často tendenci klást si otázku: ‚Co jsme mohli udělat lépe?‘ Je ale jednodušší měnit podmínky než sebe. Nemá smysl zabývat se tím, jací bychom měli být (víc motivovaní, méně líní). To nikam nevede! Potřebujeme poznat své možnosti a těm přizpůsobit své cíle a postupy,“ říká odborník.
Jinými slovy: Pokud počítáte se svou pohodlností už předtím, než začnete běhat, a následně hledáte cesty, jak se s ní vyrovnat, uspějete s daleko větší pravděpodobností, než když se budete snažit svou pohodlnost porazit vůlí.
Motivaci z toho pochopitelně nelze vynechat. Že její míra přirozeně kolísá, je fakt, s nímž byste měli počítat. „Změna je málokdy příjemný proces, takže motivaci je třeba přiživit. Dá se to udělat například tak, že si pro slabé chvíle napíšete motivační dopis nebo natočíte motivační video. To vám připomene, proč tohle celé podstupujete, jaký byl váš život před změnou, o co se snažíte...,“ říká Michal Mynář a dodává, že navzdory všemu, co jste kde četli nebo slyšeli, příliš nepomáhá motivace zvenčí.
Jestli se shazováním kil či se sportem čekáte na to, až s vámi začne hubnout a sportovat i vaše kamarádka, nebo s byznysem otálíte do doby, až vás namotivuje další chytrá kniha, nikdy ničeho nedosáhnete. Motivační řeči zvenčí jsou jen „olej“, „motor“ musíte mít v sobě. Když ho správně vyberete a budete se o něj dobře starat, aby se nezadřel, není důvod, proč byste neměli uspět.
Zdroj: časopis Glanc, koučka Lenka Černá, psychoterapeut Michal Mynář
