Článek
Kým budeš, až vyrosteš?
Tuhle otázku jsme jako malé děti dostali snad stokrát. A většinou jsme rychle našli jasnou odpověď. Někdo křičel: „Popelářem!“, druhý jásal: „Kosmonautem! Učitelkou! Zpěvačkou!“ a něčí duše zase toužila po čemkoliv jiném. Teď už ale není důležité, po čem naše dětská duše toužila. Důležitější je otázka, kam se naše tužby vytratily? Kdo nám nahrál do hlavy, co možné je a co možné není? Proč nás vlastní mysl začala v životě brzdit?
Strach vs. láska
Občas není snadné odstranit zbytečné bloky v hlavě v podobě obav a strachů. Možná si také uvědomujete nějaké nezdravé vzorce, které si neseme z dětství. Tyto vzorce nám však nejsou přirozené. Byly nám uměle vytvořeny. Dětskou přirozeností je touha poznávat svět a víra ve vše, co si dětská duše umane. Když člověk vyrůstá, je poháněn nejsilnější energií, která mu pomáhá růst – láskou. Jenže když vyroste, nahradí lásku energií, která jej drží zkrátka – strachem. Jak se nám to přihodilo, že jsme se rozhodli pro strach a zapomněli na lásku? A je možné toto rozhodnutí zvrátit?
Možná, že někdo nyní namítá – „Jaképak rozhodnutí! Copak se člověk může jen tak rozhodnout pro lásku, nebo pro strach?“ Věřte, že může, a dělá tak každý den. Možná tuto volbu neděláme vědomě, ale o to větší dopady má na kvalitu našich životů. Lidé, se kterými trávíte svůj čas, aktivity, kterým věnujete svou energii, informace, na které soustředíte svou mysl, stravu, kterou jíte, zážitky, které prožíváte. To vše lze vnímat jako rozhodnutí, která děláte každý den. Rozdíl je pouze v tom, že někteří lidé dělají většinu těchto rozhodnutí zcela vědomě, a druzí většinu dne proplují v reakčním režimu autopilota.
Vybavuji si nyní pasáž ze skvělé knihy Atomové návyky, kde James Clear vysvětluje návyky jako každodenní automatické chování, kterým člověk každým dnem potvrzuje svou volbu, jakou osobností se chce v životě stát. Pokud jste již knihu četli, jistě si také uvědomujete, jakou moc mají návyky nad lidským životem, a jakým způsobem informují naše okolí, zda jsme si zvolili život v lásce, anebo ve strachu. Pokud o knize slyšíte poprvé, dovolte mi vás odkázat na nedávný článek zde na Seznam Médium, kde se dozvíte jak kniha pomáhá se životní změnou.
Dětská víra
V seberozvojových knihách můžete přečíst stovky životních příběhů lidí, kteří se rozhodli změnit svůj život. A tyto příběhy mají jedno společné. Napadlo vás někdy, podle čeho můžeme poznat, pro jaký život se člověk rozhodl? Podle čeho zjistíte, zda žijete život ovládaný strachem, anebo láskou? Položte si otázku, kterou dáváme malým dětem – Kým budeš, až vyrosteš?
Díky této otázce si můžeme uvědomit, že náš růst nekončí dovršením plnoletosti, ani ukončením studia. Růst můžeme neustále, a to, jediné co k tomu potřebujeme, je naučit se pracovat se svým vnitřním světem a rozhodnout se pro život v lásce, nikoli ve strachu. Podobně jako malé děti, které nezajímá, co je možné a co možné není. Ony věří, že možné je vše a že se mohou stát kýmkoliv. Jen se bohužel během dospívání naučí věřit, že tomu tak není. Naučí se pochybovat a nedůvěřovat. Naučí se dávat přednost strachu před láskou.
Vzpomněl jsem si nyní na jednu příhodu s mým pětiletým synovcem, kterého jsem měl o víkendu na hlídání. Jeho obrovskou vášní jsou snad všechna auta na světě. Má snad největší sbírku angličáků, jakou jsem kdy viděl, a vydrží si s nimi hrát celé hodiny. Stavěli jsme spolu pro jeho autíčka garáž ze dřeva, a když si s ní večer před spaním hrál, řekl mi: „Strejdo, tohle je ta nejlepší garáž na celém světě. Až budu velký, budu mít přesně takovou a budu v ní parkovat všechny svoje auta.“ Na to jsem se ho zeptal, kolik těch aut plánuje mít, a dostal jsem přesvědčivou odpověď bez náznaku pochyb: „Budu mít všechny auta na světě.“
Spousta jiných rodičů a dospělých by se možná snažila dětskou dušičku umravnit a vysvětlit jí, že není možné mít všechna auta na světě. Jenže, jak to můžeme vědět? Co když to možné je? Kdo nám dává právo zpochybňovat touhu a víru druhých lidí? Často jsme během dospívání začali místo hlasu našeho srdce naslouchat hlasům rodičů a jiných dospělých. Začali jsme věřit tomu, že něco není možné, a přestali jsme věřit ve své sny jen proto, že nás někdo vystrašil.
Pokud máte v sobě pochyby, jestli už neumíte sami sobě naslouchat a věříte bludům, které Vám do hlavy naprogramovalo okolí, zkuste probudit dítě, které spí někde ve Vašem nitru, a položte mu otázku – Kým se chceš stát? Neřešte, co je možné a co možné není. Malé děti to také neřeší. Prostě si napište odpověď, a pokud ucítíte, že to je směr, kam Vás srdce táhne, tak se rozhodněte tímto směrem vydat. V nejhorším případě možná zjistíte, že jste se vydali špatným směrem. I tak ale dojdete mnohem dál než ten, kdo se nechal vyděsit radami druhých a stojí na místě. Navíc kdo ví, třeba cestou objevíte nějakou novou vášeň a změníte tak celý svůj život. Přeji šťastnou cestu…
Zdroje a doporučená literatura:
Kniha Atomové návyky od Jamese Cleara
Kniha Jak si správně přát od Pierre Franckh
