Článek
Narodil se v obci Milavče u Domažlic v malém, nízkém domku na dvoře, jemuž se říkalo „Hu Bartů.“
Vyrůstal mezi hrdými Chody a rád předváděl svým kamarádům herecké etudy. Otec z něj však chtěl mít vzdělaného stavitele. A proto ho poslal do Prahy. Jiří tu nastoupil do první nižší třídy reálného gymnázia v Ječné ulici. Studium považoval za dokonalé utrpení, zvláště mu nesvědčila matematika, deskriptiva a fyzika. Připadalo mu, že ve velkém městě tělesně i duševně chřadne. Začal tedy cvičit v Sokole. Časem také využil příležitosti přivydělávat si kondicemi (doučováním), protože mu finanční podpora z domu sotva stačila.
„Začátkem r. 1863 náhle Evropu a všechen svět překvapila zpráva, že v Kongresovce (ruském Polsku) vypuklo povstání.“ Statečný Bittner se v pouhých sedmnácti letech spolu s kamarádem vydal pomoci Polákům. Mladíci vyrazili směrem do Krakova a celé to dobrodružství se završilo tím, že Bittner byl v boji u vesničky Szklary zraněn: „V tom najednou cítil jsem jako lehký úhoz do své pravé vysoké boty. A hle, bota má na straně v mezinoží pod lýtkem byla prostřelena.“
Po návratu do Čech musel na otcovo přání pokračovat ve studiu. Pan profesor se na gymnáziu ale zběhlému studentovi pomstil, nechal ho propadnout. Bittner poté našel azyl na reálce v Písku, kde se potkal s básníkem Adolfem Heydukem, který učil kreslení. „Neměl jsem sice k předmětu tomu absolutně žádných schopnosti, Heyduk však ujal se mne a opravami, poučováním hleděl i ze stromu na pohled neplodného dostati aspoň sebe mizernější ovoce, třeba jen padavky,“ vzpomínal na vlídného pedagoga. Gymnázium by snad býval dokončil, ovšem ve městě se objevila Kramuelova kočovná divadelní společnost. Nejistý herecký chleba ho velmi vábil. A proto k velkému zklamání otce jednou zaťukal na dveře pana ředitele Kramueleho a vstoupil do jeho služeb.
Vystřídal potom ještě několik kočovných společností, až se konečně dostal na prkna Prozatímního divadla. V jeho malé a neútulné budově se vypracoval v noblesního představitele převážně salónních postav. Sám k tomu ironicky poznamenal: „Smysl pro elegantní zjev měl jsem již jako malý selský kluk v koženkách, když jsem pásal stáda otce svého.“ Byl na svou dobu hercem realistickým, překonal pozdně romantické herectví Jakuba Seiferta a dalších kolegů.
V Prozatímním divadle se Jiří seznámil s krásnou kolegyní Marií Boubínovou, se kterou se oženil. Od té chvíle s ní tvořil nerozlučnou dvojici. „Byla mu nejsvětější umělkyní, nejkrásnější ženou.“ A každý, kdo se o ni jen slovem otřel, měl u Bittnera utrum. Tak mocně, a až nekriticky zbožňoval svou manželku. Na českém jevišti nezůstali natrvalo. K útěku je přivedla hlavně Mariina složitější osobnost a Bittnerova přímá povaha. Těžce snášeli zákulisní intriky, proto s úlevou přijali angažmá v divadle vévody Meiningenského. V jeho souboru se prosazoval zcela jiný způsob tvorby. Hrálo se třeba jen třikrát týdně. O to více času se věnovalo přípravě. „Studovalo se dopoledne, odpoledne a někdy přibrány i hodiny večerní. Tu a tam objevil se i vévoda, naslouchal některé scéně a při odchodu blahosklonně projevil, že se těší na představení, záleželoť mu na něm velice.“
Po úspěšných čtyřech letech manželé přijali nabídku vrátit se zpátky do Prahy a rovnou do Národního divadla. Bittner se zde publiku představil v parádních rolích, zahrál si třeba Vévodu Štěpána v Noci na Karlštejně, Mefistotela ve Faustovi, nebo Jaga v Othellovi. „Jago poskytne herci více radosti při studování než vděku od obecenstva,“ komentuje tuto úlohu dobový tisk.
Marie se ale nakonec stala obětí aféry, jež ji obvinila z nevlasteneckého smýšlení. Z divadla odešla a později zemřela po porodu druhého dítěte.
Zdrcený Jiří se nemohl s předčasnou smrtí manželky smířit. Na nějaký čas odjel k přátelům do Berlína. Po návratu se rozhodl více soustředit na spisovatelskou činnost.
Začal s ní už před lety, když nemohl večer po náročném představení usnout. Přeložil tak několik divadelních her jako Bankrot norského dramatika Bjørnstjerne Bjørnsona či veselohru Před sňatkem Kazimíra Zalevského. Sepsal rovněž zmíněné velice upřímné vzpomínky a zároveň příležitostně přispíval i články do různých tiskovin.
Ačkoli to vypadalo, že se divadla zřekl, nebyla to úplná pravda, protože se ještě vrátil do Zlaté kapličky pod režijní taktovku přítele Jaroslava Kvapila, který si vážil jeho vyzrálého herectví. Na jevišti totiž Bittner vždy odvedl skvělý výkon. Za staženou oponou se ovšem měnil ve smutného muže. Ti, kdož ho na jeho procházkách městem potkávali, citlivě vnímali, že odchodem Marie mu ze života odešla veškerá radost.
I když trpěl neurózou a kornatěním cév, všichni doufali, že ještě pár let bude divadlu věrně sloužit. 5. května 1903 se ale v novinách objevila nečekaná zpráva: „Jiří Bittner mrtev. V noci z úterka na středu dokonal svůj život český herec a spisovatel…“ Bylo mu pouhých sedmapadesát let.
Zdroje:
Bittner Jiří, Z mých pamětí, Praha 1894
Bittnerová Martina, Čas motýlích křídel, Praha 2019
Novák Ladislav, Stará garda Národního divadla, Praha 1944
Štolba Josef Dr., Z mých pamětí, Praha 1906 - 1907
Máj ze dne 8. 5. 1903
