Předvánoční Madeira - Údolí jeptišek

Údolí jeptišek se v portugalštině řekne Curral das Freiras. Curral znamená salaš nebo ohradu pro dobytek, který se zde pásl již v 15. století. Tato osada byla panstvím objevitele Joao Gocalvese Zarca. Později kapitán Câmara, syn kapitána Zarca, předal pozemky svým dcerám Elvíře a Joaně, které byly jeptiškami v klášteře Santa Clara.

V roce 1566 ostrov napadl francouzský pirát Bertrand de Montluc, který se vylodil ve Funchalu. Některé jeptišky z kláštera Santa Clara začaly přemýšlet, kam utéct. Rozhodly se najít úkryt v tomto údolí, kterému se proto říká Údolí jeptišek. Na tomto místě našly nový domov a také přinesly nějaké poklady, které pomohly při růstu tohoto odlehlého místa. Protože to byl chudý kraj, začaly vyrábět z toho, co jim příroda nabízela, pochutiny nejen z jedlých kaštanů, ale také z višní.

Do Údolí jeptišek jsme se vydaly hned druhý den po příjezdu, protože předpověď počasí slibovala krásný den, a navíc se nemělo jednat o náročnou túru. Prvním autobusem č. 81 jsme vyjely z autobusového nádraží Teleferico nedaleko lanovky, která vede do čtvrti Monte. Jely jsme klikatými cestami stále do kopce a v závěru jsme zase několik minut jely z kopce. Dostaly jsme se do hlubokého údolí Vale das Freiras, sevřeného vysokými skalními stěnami hor. Nejvyšším vrcholem je Pico de Serradinho s výškou 1 443 m n. m.

Toto údolí připomíná svým téměř kruhovým tvarem sopečný kráter. Jedná se však o dílo eroze způsobené říčkou Ribeiro do Carral das Freiras. Silnice do vesnice byla vystavena až v roce 1959, elektřinu zavedli do obce o několik let později. Od té doby začínají objevovat tuto oblast turisté. Curral das Freiras leží na obou březích říčky Ribeiro do Carral asi 300 m nad mořem, ale centrum obce se nachází asi o 300 m výše nad řekou a vede k němu klikatící asfaltka.

V Currral das Freiras jsme vystoupily samy. Malinké centrum obce není moc zajímavé. Naproti autobusové zastávky stojí obchod s potravinami, bar, kousek dál několik obchůdků se suvenýry, restaurace a kostelík. Nejprve jsme se rozhlížely, zda uvidíme nějakou směrovku. Tu jsme nenašly, a tak jsem se zeptala řidiče autubusu, kde je Eira do Serrado, cíl naší cesty. Ukázal jen prstem nahoru, na kolmou stinnou skálu za námi, na jejímž vršku vykukovala malá plochá budova.

Vydaly jsme se tedy po asfaltové cestě za kostelem asi 800 m ke kamenným schodům, kde byla i šipka na vyhlídku Eira do Serrado. Cesta se později klikatila po úbočí kolem potůčku, zajímavých květin a keřů. V některých místech je cesta nezpevněná, a kde je stoupání strmější, jsou i malé schody. Asi v polovině cesty jsme došly na vyhlídku s lavičkou, ale už byla zabraná. Udělaly jsme tedy pár snímků a šly dál. Později jsme šlapaly po suchém listí z kaštanovníků, které rostou až do výšky vyhlídky.

Eira do Serrado se nachází ve výšce 1 006 m n. m. Je tam parkoviště, prodejna suvenýrů a jednopatrový podlouhlý hotel. Cesta dál vede za hotelem na nádhernou asfaltovou vyhlídku, z které je vidět do celého údolí. Někteří turisté pak nasedli do aut a sjeli klikatými cestami do Câmara de Lobos. My jsme se vydali po tzv. Oslí stezce zpět. Do vesničky jsme sešly asi po hodině. Vyhledaly jsme autobusovou zastávku, ze které jsme chtěly jet zpět do Funchalu.

Naproti zastávky je pěkná restaurace s vyhlídkou, do které nás lákal na místní speciality sympatický zaměstnanec. Nemohly jsme odolat. Na verandě s výhledem na okolní strmé skály jsme si za pár minut pochutnávaly na kuřecí roládě s kaštanovou nádivkou, kaštanovým maffinem a koláčkem, které jsme zapíjely madeirou. Dlouho mi nebylo tak dobře. Jeptišky si vybraly skvělé místo, kde i já jsem cítila bezpečí a po delší době i vnitřní klid.