Zámek Hořovice v objetí knížecích milenek

Nový zámek se zámeckým parkem ve městě Hořovice je původem raně barokní objekt. Zámek nechali postavit na přelomu 17. a 18. století hrabata Bruntálští z Vrbna, kteří zde sídlili šest generací (1690–1852) a na zdejším hřbitově mají svoji hrobku. Za nich vzniká čestný dvůr, který byl od parku oddělen ohradní zdí s kovanými mřížemi a sochařskou výzdobou z dílny Matyáše Bernarda Brauna (Herkulova brána). Braunovy sochy zdobí také Sluneční bránu uzavírající jihovýchodní výjezd z parku. Tato dva díla Brauna patrně patří k nejcennějšímu externímu mobiliáři zámku. Zejména je proslulá Sluneční brána.

Posledním majitelem z rodu Bruntálských byl Dominik (1811–1876), který roku 1852 prodal velmi zadlužené hořovické panství hesenskému kurfiřtu Friedrichu Wilhelmovi, knížeti z Hanau (1802–1875).

Knížecí stav patřil za dob monarchie k aristokratické elitě Rakouska-Uherska i v říšských zemích. Tato hodnost byla v monarchii vyhrazena výlučně příslušníkům nejstarších a nejurozenějších rodin s bezvadným rodokmenem. Rozhodně se s ní neplýtvalo a během celé existence Rakouského císařství byla udělena jen v šestnácti případech. Knížata tvořila velmi uzavřenou a dost málo početnou exklusivní kastu s přístupem k nejvyšším dvorským funkcím a poctám. Postupně se tím dostávali do určité společenské izolace, ale vždy patřili k hlavním oporám trůnu a pilířům loajality k panovníkovi. Zároveň si svoji výlučnost velmi střežili. Zejména tzv. rodovými zákony, kdy podmínkami k získání dědictví titulu nebo fideikomisu byly výlučně rovnorodé sňatky. Sňatek s příslušníkem i z nižšího šlechtického stavu, natožpak nešlechticem (morganatické sňatky), vedl téměř bez výjimky k vyloučení muže i ženy z této první společnosti monarchie, spolu s jejich dětmi, a ke ztrátě knížecího titulu.

Nicméně zejména v druhé polovině 19. století se některá knížata nechtěla nechávat svázat zákony svého stavu a následovala své srdce.

Takovými nerovnými sňatky z lásky proslul rod hesenských knížat kurfiřtů, který byl spojen s Hořovicemi a v 19. století byl rod spojencem Rakouského císařství.[1]  Fridrich Vilém Hesenský se tak 26. června 1831 morganaticky oženil se svou dlouholetou milenkou, rozvedenou Gertrudou Falkensteinovou (1803–1882), dcerou Johana Gottfrieda Falkensteina a Magdalény Schulzové. Gertruda byla bývalou manželkou poručíka hulánů Karla Michaela Lehmanna (1787–1882). Tehdy se jednalo o společenskou senzaci, nejenže zde byla svatba knížete s ženou z nešlechtické rodiny, ale navíc i rozvedenou. Fridrich Vilém Gertrudu jistě velmi hluboce miloval a oženil se s ní ihned poté, co se stal regentem za svého nemocného otce – Viléma II. Hesenského. Zde je třeba říci, že Fridrich Vilém následoval příkladu svého otce, který se po smrti své první manželky v roce 1841 morganaticky oženil se svou milenkou Emilií Ortlöpp (1791–1843), dcerou Johana Kristiána Ortlöppa a jeho manželky Anežky Luisy Žofie Wiessenberské, kterou jmenoval (1821) hraběnkou z Reichenbach-Lessonitz. Jejich děti, které byly legitimizovány, nesly titul hrabě/hraběnka z Reichenbach-Lessonitz.

Fridrich Vilém hned po sňatku upravil postavení své ženy u hesenského dvora. Povýšil ji na hraběnku von Schaumburg  a udělil jí erb starobylé říšské rodiny hrabat von Holstein-Schauenburg, jež vymřela v 15. století. Nedlouho po svém nástupu na kurfiřtský trůn (1847) pak využil svého práva suverénního vladaře a roku 1853 udělil Gertrudě a svým dětem titul hanavských knížat (von Hanau).

Snažil se je také majetkově zajistit. Proto roku 1852 koupil od Dominika hraběte Bruntálského z Vrbna česká panství Hořovice, Jince a Komárov, ze kterých se souhlasem rakouského císaře vytvořil rodový fideikomis. Pro budoucnost rodu v habsburské monarchii bylo důležité i rakouské potvrzení knížecího stavu, jež bylo jeho ženě a potomkům uděleno spolu s novým predikátem z Hanau a Hořovic (von Hanau und zu Horzowitz) 6.3. roku 1855.  V letech 1856–1868 hořovický zámek prošel radikální přestavbou podle kurfiřtových představ. Autorem projektu byl hesenský dvorní architekt Gottlob Engelhardt. Nové sídlo mělo odpovídat reprezentaci nových knížat z Hanau. Kurfiřt také uzákonil, že pouze ten, kdo se ožení podle svého stavu může nosit titul knížete (hlava rodu) resp. prince (ostatní členové) z Hanau, v opačném případě bude hrabětem ze Schaumburgu (von Schaumburg) bez nároku na rodový fideikomis. Patrně se tím snažil upevnit do budoucna postavení rodu. Rodinným zákonem byl ovšem postižen hned nejstarší syn kurfiřta, princ Friedrich Wilhelm (1832–1889), který se roku 1856 v Anglii morganaticky oženil s Augustou (1837–1862), dcerou herce dvorního divadla v Kasselu Carla Birnbauma, a vyvolal rodinný skandál. I když se s ní později rozvedl, ani hrozba vyobcování z rodiny jej nepřinutila ke sňatku podle otcových představ. Jeho druhou manželkou se tak stala dcera luteránského pastora Ludovika Gloede, matka jeho jediného syna Friedricha Augusta (1864–1940). Friedrich Wilhelm se tak vyloučil z následnictví a dědictví hořovického fideikomisu a odešel do Bavorska, kde mu byl potvrzen titul hraběte von Schaumburg (1887).

Prvním knížetem z Hanau se tak stal druhorozený syn kurfiřta Moritz (1834–1889). Nikdy se ale neoženil a titul zdědil třetí syn kurfiřta Wilhelm (1836–1902), který byl sice ženat dvakrát, děti však neměl. Za něj došlo v letech 1889–1896 k posledním významným úpravám hořovického zámku v duchu novobaroka a novoklasicismu – mj. prostoru zámecké kaple. Pro pražskou Jubilejní výstavu roku 1891 pak nechal ve svých komárovských železárnách podle projektu vídeňského architekta Karla von Hasenauer vyrobit Hanavský pavilon, který dodnes zdobí Letenské sady.

V držení knížecího titulu pokračovali jeho bratři Karl (1840–1905) a Heinrich (1842–1917), jediný kurfiřtův syn, který přestoupil od luteránství ke katolické víře. Ale také on porušil otcovo nařízení, když se necelý měsíc před svou smrtí oženil s neurozenou Martou Riegelovou. Oba však byli bezdětní. Hanavské statky osiřely, protože de iure nebyl nikdo, kdo by po čtvrtém knížeti mohl dědit. Také nejmladší z bratrů Philipp (1844–1914) totiž uzavřel nerovný sňatek s Albertinou Hubatschek-Stauberovou a dědictví se na jeho potomky nevztahovalo.

Když proto roku 1917 kníže Heinrich zemřel,  hanavský majetek připadl státu a na zámku byl umístěn zajatecký tábor pro zajatce z řad italské armády. Jednalo se o nejtemnější dobu na zámku, protože tábor proslul krutým a bezohledným zacházením se zajatci.[2]

Rok 1918 znamenal také zrušení fideikomisů (1924). Hrabě Heinrich (1900–1971), vnuk kurfiřtova nejstaršího syna Friedricha Wilhelma, se proto krátce po vzniku ČSR přihlásil o své dědictví a po dlouhém soudním sporu mu byl roku 1921 rozhodnutím československého soudu rodový majetek vrácen. O devět let později mu bavorský soud přiznal i právo na jméno von Hanau.[3] Vznik republiky tak rodu von Hanau přinesl pozitivní změnu.

Ale to je již jiný příběh ve zcela jiné době, kdy již neplatily žádné rodinné ani šlechtické zákony, které by jakkoliv svazovaly potomky hesenských kurfiřtů.

[1] Hesensko-Kasselsko (německy Hessen-Kassel) byl německý stát, který existoval od roku 1567 do roku 1866.

[2] Zajatecký tábor pro italské vojáky, zajaté během ofenzívy u Caporetta v říjnu a listopadu roku 1917, byl v hořovickém zámku zřízen v únoru 1918. Bylo zde umístěno 220 důstojníků a 80 vojáků. Právě kvůli hrubému zacházení a urážkám důstojnosti zajatců ze strany věznitelů se stal nechvalně proslulým.

[3] ŽUPANIČ, Jan, Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století, Praha, 2023, st. 74-76