„Vytanuly mi zase nostalgické vzpomínky na Zlín, na velké úspěchy, kterých jsme s klubem společně dosáhli. Na trenéry buď nadávají, nebo jim tleskají. Teď jsem měl večer, kdy mi tleskali,“ roztála jindy přísná tvář slovenského kouče, který si do Zlína odskočil ze Žiliny.

Když se řekne Zlín, co se vám vybaví nejdříve?
V první řadě hokej. Pět roků je pět roků. A také lidé, které jsem potkal. Jako v každém klubu, kde jsem působil. To je výhoda trenérského řemesla.

Fotogalerie zobrazit 4 fotografie

Při příležitosti 95 let hokeje ve Zlíně jste byl uveden do jeho síně slávy. Překvapilo vás to?
Velmi si toho vážím. To se často nestává. Mám kancelář se svými trofejemi a tohle ocenění od zlínské organizace si tam dám.

Budete do Zlína jezdit častěji?
Pracuji v Žilině na postupu do extraligy, takže jsem každý den zaměstnaný a moc volného času nemám. Kdybych nedostal takové ocenění, asi bych nepřijel. Ale měl jsem jeden den volna a rád dorazil.

Pořád jste jediný slovenský trenér, který vyhrál českou extraligu. Považujete si toho?
Vladimír Országh má titul s Třincem, ale jako asistent. Hlavním jsem pořád sám. Slovenští trenéři moc šancí v české extralize nedostávají. Když si kliknete na slovenskou extraligu, působí tam sedm, možná osm cizích trenérů. Dnes slovenští trenéři vymírají.

Jak jste se cítil ve Zlíně?
Pracoval jsem na Ostravsku, v Budějovicích, ve Zlíně. Vy to tak možná neberete, všude jsou dobří i zlí lidé, ale Zlín je úplně něco jiného. Tady ve Zlíně mají Slováky rádi.

Čím si to vysvětlujete?
Je to dost propojené. Byli jsme tu tehdy tři – Barinka, Murín a já. Zlín neřeší Slováky jako jinde. Povídal jsem si s hráčem, nebudu ho jmenovat, který se v Čechách necítil dobře. Dávali mu najevo, že je Slovák.

Ve Zlíně jste se cítil vždy příjemně?
Tady byly úspěchy, takže pořád dobře. Lidé se nejvíce poznají, když je zle, když se nedaří. Pak se projeví hráči, trenéři, management, novináři. Byl jsem obdarovaný. Přišel jsem do Zlína a zažil jen krásné období.

Trefil jste se ve Zlíně do ideální doby?
Možná to vyzní chvástavě, ale kam jsem přišel, vždy bylo správné období.

Kam řadíte extraligový titul se Zlínem?
Mezi tři největší úspěchy. Mistr světa se slovenským áčkem (jako asistent), bronz dvacítek a Zlín. Mám i další tituly, stříbra, ale Zlín byl specifický v tom, že byl první. Pamatuji si euforii, kterou jsme spolu zažili, tváře lidí, se kterými jsem se často střetával. Ani v té době si nikdo neuvědomil, čeho jsme dosáhli. Až teď, když se podíváme na nějaký záběr z té doby. Nebo jedu po čtyřech letech do Zlína, uvidím kopce kolem a řeknu si, sem jsem se najezdil.

Výchova hvězd? Samozřejmost, vzpomíná Venera a věří v návrat Zlína mezi elitu

Zůstal jste s někým z vaší zlínské éry v bližším kontaktu?
Je mi líto Oldy Šolce (bývalý vedoucí týmu), který mi od začátku ve Zlíně moc pomáhal, kdykoliv jsem potřeboval. Bohužel má zdravotní problémy. Na lavičce ještě vidím Miloše Sedláka (kustod), ale to je z naší generace všechno.

Byl někdy ve hře váš návrat do Zlína?
Nikdy jsme nejednali. Chvála bohu mám třicet let pořád práci.

Kdyby zlínská nabídka přišla, zvažoval byste ji?
Nevím. Do Zlína jsem přišel po sezoně, ve které skončil předposlední. Měli tehdy cíl. Už nechci trénovat jen tak. Jít někam, kde jen přežívají. Když mám spávat v cizí posteli, ať to dává smysl. Žilina chce do extraligy. Měli domácího trenéra, Kanaďana, nikdo to nedokázal. Řekl jsem si, že to zkusím.

Vnímáte, že zlínská prvoligová současnost je stejně smutná jako v Žilině?
Jediné, co bych Zlínu přál, aby postoupil zpátky. I když to není Zlín, který býval. Teď jsem to mohl poznat.

Na Slovensku nemáte na rozdíl od Česka extraligovou baráž, ale přímý postup. Je to výhoda?
Je, ale šušká se, že by slovenskou extraligu chtěli uzavřít. Nastala panika. Hlavně ve východoslovenských klubech. Prešov do toho neskutečně šlape. Nebude to lehké.