Čí příběhy v knize najdete? Siegfried Löwy, venkovský lékař, Kafkův strýc, Vítězslav Bondy, vinopalník, přítel Jaroslava Haška, Max Eisler, historik umění, učitel Bohuslava Reynka, Helena Šmolková, hospodská, hrdinka povídek Z.M.Kuděje, Eduard Ohrenstein, otec básníka Jiřího Ortena, manželé Urzidilovi, rodina Mahlerova, Ota Pavel.

Příběhy vyprávěné Milošem Doležalem jsou vždy věcné, tato literatura faktu by ani jiná být neměla. Doležal nechává mluvit především to, co nalezl, co mluví samo za sebe. Sám zůstává skrytým vypravěčem. Jeho přístup je osobní, literární, na pomezí historické studie a sebraného a prochozeného příběhu. Jako si chasidé potřebuje vyprávět, sdělovat příběhy, aby přežili sami sebe, tak i Miloš Doležal sdílí naléhavou potřebu vyprávět příběhy Židů z Vysočiny.

Josef Kroutvor

Ukázka:

Úvodem

V čase pozdního podzimu v mlhavém dopoledni 31. října jsem vyzvedl Jiřího Daníčka v redakci měsíčníku Roš Chodeš, která sídlí v domku na Novém židovském hřbitově. U protější beit tahary stály pojízdné máry a padaly na ně mokré ztěžklé listy z javorů. Kráčeli jsme alejí mezi náhrobky. Jiří od Chaima Kočího, rituálního správce pohřebiště, věděl, že „pan Siegfried Löwy je veden v databázi pohřbených na Novém židovském hřbitově v jeho urnové části, a to v hrobě 902-C00-040. Na jeho hrobě však chybí jakýkoliv kámen. Místo je tedy neoznačené.“ Podařilo se ale dohledat hřbitovní plán, na kterém je vepsáno (v zadní části urnového pohřebiště, na kraji jedné ze spodních řad) Löwyho jméno s otazníkem. Nakonec jsme při důkladném procházení a hledání řady, ohledání hrobového místa a v rozličných konfrontacích s okolními náhrobky a jmény z roku 1942 (poblíž je hrob Jiřího Ortena ze září 1941) došli k přesné identifikaci místa uložení urny s Löwyho popelem. Malé místo, kam by se sotva vešel schoulený pes. Nic než tráva, podzimní listí a hrudky hlíny. Stojíme nad tím vymezeným čtvercem a v mysli se vrací noc z 19. na 20. října 1942. Brzy bude možné místo označit jménem a datem, a venkovskému lékaři Löwymu se tak dostane adresy místa posledního. Navzdory marasmu dvou totalitních režimů je třeba vracet se k pozapomenutým a vyprávět jejich příběhy.

M. D.

Venkovský lékař na létajícím stroji

Příběh Siegfrieda Löwyho, venkovského lékaře z Třešti a Kafkova strýce

V šedomodrém županu

Pohřební zřízenci vynášejí z domu v Bílkově ulici č. 4 (v té době se jmenuje Waldhauserstrasse) na pražském Josefově přikryté mrtvé tělo muže v šedomodrém županu. Z rohového činžovního domu s věží projdou na chodník východem, nad nímž je umístěna secesní kamenná plastika polonahé dívky, a nosítka s tělem zasunou do pohřebního auta. Je pošmourné úterní dopoledne 20. října 1942. Tím mrtvým mužem je pětasedmdesátiletý MUDr. Siegfried Löwy. Dlouholetý a oblíbený lékař na Vysočině, respektovaný strýc spisovatele Franze Kafky. V Praze žil od poloviny dvacátých let v domě, který pro rodinu zakoupil Hermann Kafka.

Brašna jako důkaz

V depozitáři malého městského muzea v Třešti se nachází drobný, docela nenápadný předmět. Nevelká kožená lékařská brašna s ohmataným madlem, kovovým zámkem a několika vnitřními přihrádkami. Mnoho se do ní nevejde, sotva pár krabiček léků, injekce, pinzeta a stetoskop. Obnošenost kufříku svědčí o tom, že byl hojně používán. Právě toto pracovní zavazadlo dlouhá léta doprovázelo místního lékaře MUDr. Siegfrieda Löwyho při cestách za pacienty. Strýc-lékař a jeho brašna byly volnou inspirací (v rámci Kafkovy podmanivé literární práce se skutečností) povídky Venkovský lékař, poprvé publikované v roce 1919. Kafka ji rozehrává zimním obrazem bezmocného doktora v chumelenici: „(…) měl jsem před sebou naléhavou cestu; těžce nemocný člověk na mne čekal ve vsi vzdálené deset mil; prudká sněhová vánice vyplňovala daleký prostor mezi mnou a jím; vůz jsem měl, lehký, s velkými koly, zrovna takový, jaký se hodí pro naše venkovské cesty; zabalen do kožichu, s brašnou na nástroje v ruce stál jsem už na dvoře přichystán na cestu.“ Po dramatické peripetii lékař nakonec dorazí se svým kufříkem za pacientem: „Otvírám brašnu a hledám mezi nástroji; chlapec po mně ustavičně z postele hmatá, aby mi připomněl svou prosbu; beru pinzetu, zkoumám ji ve světle svíčky a zase ji odkládám.“

Obecní lékař v Třešti

Nejmladší bratr Kafkovy matky Julie, Siegfried (připomeňme, že francouzské, španělské osudy Kafkových strýců z matčiny strany, Alfreda a Josefa, jsou velice barvité) se narodil 11. března 1867 v Poděbradech do zámožné židovské rodiny. Po absolvování novoměstského německého gymnázia v Praze vystudoval medicínu na německé Karlově univerzitě. Do Třeště přichází roku 1899 po smrti vlasteneckého lékaře Josefa Konárovského a působí tam nepřetržitě až do roku 1924. Velice rychle se Löwymu podaří navázat na Konárovského praxi a zakrátko se vypracuje v respektovanou osobnost města a okolí. V létě roku 1902 Löwy zažádá obecní výbor v Třešti, aby mu bylo uděleno uprázdněné místo obecního lékaře. Osmnáctičlenné zastupitelstvo 21. července 1902 jednohlasně rozhodne mu místo přidělit s tím, že mu bude vyplácet roční služné „per 474 korun, a sice s povinnostmi, které zdravotními zákony a nařízeními předepsané jsou a budou, jakož i se všemi dalšími možnými funkcemi, které mu ve zdravotnickém oboru a léčení chudých obcí přidělené budou“. Mimochodem, zasedání obecního výboru dál pokračovalo v projednávání otázky plemenných býků a změny stanov společenstva řezníků. Třešť je v té době městem se zámkem, fabrikami (textilky, sirkárna, továrna na výrobu dřevěných hodinových skříní) a s necelými pěti tisíci obyvateli, z nichž rakousko-uherští občané německé národnosti jsou v početní menšině. Důležitou součástí třešťské pospolitosti bylo židovské etnikum. V roce 1830 žilo ve městě 750 Židů, v roce 1861 (po migraci do větších měst) 281 a roku 1900 už jen 169 židovských sousedů. Nicméně na začátku 20. století se židovští obyvatelé, především podnikatelé a majitelé fabrik (Stern & Knapp, Münch & syn a Meissner & synové) zasloužili o hospodářský, kulturní i sociální vzestup Třeště. Židovská obec měla v Třešti vlastní školu, synagogu, rituální lázeň a špitál.

Švitorka

Do třešťské paměti se „venkovský lékař“ Löwy zapsal výrazně a nesmazatelně jako svérázná osobnost vzdělance a originála každým coulem. Löwy byl hubený vyšší muž s kulatými kovovými brejličkami, pěstěným širokým knírem a bradkou, s vysokým čelem a řídnoucími vlasy, navenek mírně chladný, ale mezi přáteli schopný si sám ze sebe ztropit legraci. Měl trochu přiškrcený hlas, a synovec mu proto s jemností sobě vlastní říká „švitorka“ (Zwitscherer). V dopise Maxu Brodovi ze září 1917 se o tom Kafka rozepsal: „(…) abych nově ztělesnil svého strýce, venkovského lékaře, jemuž (se vší a s největší účastí) říkám někdy ‚švitorka‘, protože má nelidsky jemnou, staromládeneckou, ze staženého ptačího hrdla vycházející vtipnost, která ho nikdy neopouští. A on tak žije na venkově, nelze ho odtamtud vytrhnout, spokojeně, tak jako může člověka uspokojit tiše šumící bláznovství, které on pokládá za melodii života.“ Jinde, v deníkovém zápisku, si poznamená: „Kozy se podobají: polským Židům, strýci Siegfriedovi (…).“

(…)

Na koni i na Neckarsulmu

Na několika fotografiích je dr. Löwy zachycen, jak vzpřímeně sedí na koni, ve vysokých kožených jezdeckých holinách, jednou v papaše, podruhé v klobouku nasazeném mírně na stranu. Nepřipomíná vůbec venkovského lékaře, spíš vojevůdce či rovnou prezidenta TGM. Ale existuje ještě jeden snímek, který předcházející důstojnost doslova rozmete. Lékař je zachycen v delším tmavém plášti a ve světlé čepici se štítkem, sedící na motocyklu Neckarsulm. Mírně předkloněný se úporně drží dlouhých řídítek, pokouší se teatrálně nastartovat, rozšlapat a stroj rozjet (všimněte si, že motocykl stojí na stojánku), ale nejde mu to, a tak ho roztláčí a táhnou čtyři mladé dívky, z nichž tři jsou lékařovými neteřemi. První zleva stojí Kafkova milovaná sestra Otilie, oslovovaná jako Ottla, v té době jí je jednadvacet let. Vedle ní do strýcových zad tlačí devatenáctiletá sestřenice Martha Löwyová, žena uhrančivého pohledu, a třetí identifikovaná, s copy a bílou zástěrou, je její sestra, čtrnáctiletá Gertruda. Čtvrtá dívka je pravděpodobně jejich místní kamarádka. Scéna se odehrává na okraji lesa u Třešti. Jde o vyvedenou stylizaci (připomíná vzpomínky Bohumila Hrabala na jeho otčíma Francina), dívky se dívají do aparátu a usmívají se, Löwy však neztrácí poker face a scénu pro fotografa zahraje věrohodně. Píše se červenec 1914 a do vyhlášení všeobecné mobilizace a začátku Velké války zbývá jen pár týdnů.

(…)

Pražská zimatr je mu studená?

Se zhoršujícím se zdravotním stavem, který se u Franze Kafky proměnil v roce 1917 v diagnostikovanou tuberkulózu, mu byl strýc Löwy stále nablízku. Doporučoval mu sanatoria s přírodní léčbou a dietní výživou, pohyb v krajině a práci na čerstvém vzduchu, byl pravidelně žádán o konzultace, občas synovce navštívil a finančně podpořil. Kafka v roce 1921 píše rodičům: „Strýčkův návrh – pobyt v nějakém sanatoriu, zahradničení – se mi samozřejmě zamlouvá.“ Bylo to v čase, kdy se Siegfried Löwy pomalu loučí se svojí dlouholetou lékařskou praxí v Třešti. Na zimu již pobývá v Praze v Bílkově ulici, přímo v synovcově pokoji a Kafka starostlivě píše v listu rodičům: „Svému pokoji dávám za úkol, aby velice vlídně přijal strýčka a aby ho chránil.“ I další rok si Löwy ještě ponechává bydlení v Třešti, ale knihovnu a nábytek už stěhuje do pražského domu. Kafka na konci roku 1923 z Berlína napíše do Prahy: „Strýček už asi přijel, určitě se těžce loučí s Třeští, to si dovedu představit, já bych se po tolika letech už ani nedokázal vyprostit, proto musím tak často měnit místa svého pobytu.“ Hned na začátku nového roku je Kafka v dopise od rodičů informován, že strýc trpí pražskou zimou. Kafka odpovídá: „To je divné, že strýčkovi, který prodělal tolik třešťských zim, je pražská zima moc studená.“

Se strýcem v Berlíně

Když se však Kafkův zdravotní stav na přelomu roku 1923/1924 rapidně zhoršil a přítel Max Brod o tom podal rodině zprávu, rozjel se strýc do Berlína za nemocným synovcem. Kafku tato nečekaná návštěva překvapí. Nerozumí tomu, proč za ním strýc váží tak rychlou cestu a navíc v zimním čase. Kafka sdělí do Prahy: „Nejmilejší rodiče, pokud jde o mé obavy, strýček mě trochu uklidnil, chodí do divadla, baví se v Berlíně, zlobí se kvůli cenám jako každý z nás, ale podezření, které se týká jeho cesty, přece jen zůstává.“ A Löwy na samostatné pohlednici z Berlína napíše Kafkově matce, tedy své sestře: „Milá Julie! Jsem už od čtvrtka večer tady, protože jsem se v Drážďanech zdržel jen několik hodin. Měl jsem na cestě příznivé počasí, jen mi to tu připadá trochu zasmušilé – a trochu drahé, jinak bych byl s Berlínem spokojený. Píšu Ti u Franze v Zehlendorfu, je tu o něho velmi dobře postaráno. Ostatní Ti sdělí sám. Se srdečnými pozdravy Siegfried.“

Synovcovo umírání

Strýc synovci navrhuje, aby se z Berlína přestěhoval a využil rakouské sanatorium Wienerwald, neboť tam pracuje (a je spoluvlastníkem) bývalý kolega z Vysočiny MUDr. Hugo Kraus, rodák z Čáslavi, se kterým se Löwy poznal v Jihlavě. Nakonec v tomto sanatoriu stráví Kafka jen krátký čas, aby se po několika peripetiích ocitl v sanatoriu v Kierlingu, vzdáleném patnáct kilometrů od Vídně. Právě tam strávil na jaře 1924 poslední měsíc a půl života. Strýc je v té době na cestě po Itálii, a tak do Kierlingu přijíždí až ve druhé polovině května. Kafkovi v té době zbývají poslední dva týdny života. Umírá 3. června. Den poté přijíždí z Prahy strýc Löwy s Karlem Hermannem (Kafkův švagr) a vyřizují poslední věci po mrtvém. Strýc zaplatí veškeré náklady spojené s léčením a převoz mrtvého. Další den je Kafkovo tělo v zaletované kovové rakvi dopraveno vlakem z Vídně do Prahy. V osobním vagoně jej doprovází strýc, švagr Karl Hermann, Robert Klopstock (Kafkův přítel, student medicíny, tuberkulózní pacient a později specialista v oboru plicní tuberkulózy) a Kafkova poslední láska Dora Diamantová.

Vypravěč na penzi

V srpnu 1925 je třešťský městský lékař Siegfried Löwy přeložen na trvalý odpočinek. Definitivně se usazuje v Praze. Obklopen knihami, příbuzenstvem, rád cestuje po Evropě, především za rodinami bratrů. Prošedivěl, zhubl, jiskru však neztratil. Praneteř Věra Saudková, která s ním bydlela ve stejném domě v Bílkově ulici, o něm prohlásila: „Když jsem se chtěla ulejt ze školy, šla jsem za ním a on mě poslal mimo školu do parku na vzduch. Měl velikou knihovnu a uměl hezky vyprávět.“

Předvolání k deportaci

Dle svědectví Věry Saudkové se měl strýc Löwy dostavit 20. října 1942 na seřadiště v Radiotrhu u Veletržního paláce a byl určen k deportaci směr Terezín. Část jeho příbuzných již byla v německých táborech a on sám si realisticky dokázal představit, co jej může „na daleké cestě“ čekat. „Večer jsme za ním se sestrou Helenkou přišly,“ vzpomínala později Věra Saudková, „a všimly si, že nemá sbaleno. Na nic jsme se ho neptaly a on nám nic nevysvětloval. Řekl jen, že je unavený a půjde spát. Nechaly jsme ho samotného.“

Vyhrnutý levý rukáv

Doktor Löwy patrně nemohl usnout, vypil hodně kávy a do svítání ležel na zastlané posteli. Do plechové dózy, stojící hned vedle na stolku, si připravil dvě injekční stříkačky. Na sobě měl černobílou pruhovanou pyžamovou košili, šedý svetr a šedomodrý proužkovaný župan, dlouhé spodní kalhoty a na nohou šedé ponožky. Před půl sedmou ráno si sedl na okraj postele, vyhrnul levý rukáv svetru a košile. Několikrát zapumpoval levou rukou a do mírně naběhlé žíly na předloktí si vpíchl celý obsah první injekční stříkačky. Účinek dávky rychle zaplavil celé tělo. Ještě stačí druhou injekční stříkačku vbodnout do stehna a vstříknout obsah. Padne bezvládně na záda. Neteř Věra se ke „strýci Löwymu“ vrátí brzy ráno. Uvidí ho, jak leží na posteli v rozhaleném županu a ve stehně má zabodnutou injekční stříkačku. Už nedýchá, ale ruce má ještě teplé. Rychle upozorní příbuzné v domě. Maxmilian Löwy přivolá známého, doktora Friedla, který bydlí nedaleko v Kaprově ulici. Ten kolem sedmé hodiny ranní poskytuje první pomoc, ale bezvýsledně. Následně je povolán městský lékař Barták, který konstatuje smrt. Jako třetí je přivolán policejní lékař Petrov, který mrtvolu prohlédne, potvrdí smrt a nařídí soudní pitvu. Do ohledacího protokolu ke jménu Löwy vepíše čas smrti: „6:30 hod.“, a k příčině smrti uvede: „Myodegeneratio cordis, vergiftung?“ (selhání srdce, otrava?). Místnost poté prohledávají dva četničtí inspektoři protektorátní policie Josef Obdržálek a Karl Fischer, kteří vylučují cizí zavinění a konstatují: „Jako důvod sebevraždy byl strach z transportu, protože v jeho věcech byl nalezen povolávací lístek.“

Srdce jako pěst a SS-Obersturmführer

Tělo Siegfrieda Löwyho je převezeno do Ústavu soudní medicíny a kriminalistky německé Karlovy univerzity v Studničkově ulici na Albertově v Praze. Druhý den pitvu jeho těla vede MUDr. Günther Weyrich (1898–1998), rakouský nacista s hodností SS-Obersturmführera, v té době přednosta onoho Ústavu soudního lékařství a kriminalistiky na Albertově, který před pár měsíci pitval Heydrichovo tělo i sedm těl československých parašutistů z Resslovy ulice. Weyrich pitvou zjistí, že mrtvý lékař měl zánět v průduškách a počínající zápal plic v obou plicních lalocích, oslabený srdeční sval, ve žlučníku a žlučových cestách asi padesát drobných kamenů a „srdce volné v perikardu, velké jako pěst mrtvoly“.

Morfium a myš

Weyrich nechá bezprostředně po pitvě provést toxikologickou analýzu několika vyjmutých orgánů. Nepodepsaný toxikolog poté do krátké zprávy vepíše: „Ze vzorků mrtvoly Dr. Siegfrieda Loewyho mohl být izolován alkaloid, jenž svým chemickým složením a podle barevných reakcí vykázal naprostou shodu s morfiem. Biologický pokus na myši, jenž byl proveden izolovaným zbytkem substance, poskytl obraz typické otravy morfiem.“ Přednosta ústavu Weyrich v závěrečné zprávě konstatuje:

„I. Anatomický nález je v souladu s domněnkou, že se Dr. Siegfried Löwy v sebevražedném záměru otrávil morfiem.

II. Morfium je jak známo jedovatý alkaloid, jenž se v medicíně používá na tišení bolestí a je dostupný pouze na lékařský předpis. Ze zkušenosti víme, že se mezi lékaři a osobami činnými ve zdravotnictví využívá jako sebevražedný prostředek.

III. Ani včasná a cílená lékařská pomoc by v tomto případě nebyla schopna zabránit nástupu smrti.“

Löwyho tělo je odvezeno ke kremaci a jeho popel je 26. října 1942 uložen na Novém židovském hřbitově do urnového oddělení.

Kožich visí za vozem

Než mrtvého „strýce Löwyho“ odnesli pohřební zřízenci onoho rána 20. října, dlouhou chvíli nad ním Věra zůstala stát. Dívala se mu do skleněných otevřených očí. Pak ho dva pohřební „havrani“ naložili na nosítka a vynášeli z pokoje na domovní chodbu. Všimla si, jak z nosítek visící šos županu plandá o schody. Také povídka Venkovský lékař synovce Franze končí podobně přízračně: „Nahý, vydán na pospas mrazu tohoto obzvlášť neblahého období, s pozemským vozem, nepozemskými koňmi, potloukám se tu, já stařec. Můj kožich visí vzadu za vozem, nedosáhnu však na něj a nikdo z té čilé sebranky pacientů nehne ani prstem. Podveden! Podveden! Jednou poslechneš na klamné zazvonění nočního zvonku – nikdy to nenapravíš.“

(Revolver Revue, 2023)