Film Atentát: Klenot naší kinematografie málem vůbec nevznikl. Zrádce Čurdu měl hrát Menšík

Český film, který lze bezesporu označit jako kultovní, je vedle Spalovače mrtvol právě Atentát. Černobílý širokoúhlý snímek pod režijní taktovkou Jiřího Sequense st. (1922-2008) je populární dodnes a právem patří mezi opravdové perly české, potažmo československé kinematografie.

Syrový snímek se poměrně věrně drží událostí okolo samotného atentátu na Reinharda Heydricha i dobových reálií. I když v něm určité faktické nesrovnalosti nalezneme, puntičkář Sequens nedovolil, aby se zde cokoliv přikrášlovalo či vymýšlelo. Pouze pokud scéna nešla natočit jinak, udělal to po svém.

Vznik filmu provázel však od samotného začátku velký chaos a zákazy. Na samotné natáčení bylo vzpomínáno herci i štábem jako na velice přísné - vše muselo do puntíku sedět a celý štáb v čele se Sequensem nelitoval ani dalekých cest za pamětníky či pročítání protokolů poválečných výslechů. Cesta ke vzniku mistrovského snímku byla poměrně trnitá a samotné natáčení velice zajímavé. Film Atentát z roku 1964.

Kamil Pixa (1923-2008) a Miloslav Fábera (1912-1988) spolu s Jiřím Sequensem st. nosili v hlavně myšlenku o natočení filmu o atentátu na Reinharda Heydricha dlouhou dobu. Společná spolupráce těchto scénáristů nakonec vynesla ovoce v podobě již hotového literárního scénáře s názvem Operace Kanibal. V roce 1959 námět na film přinesl Sequens na Barrandov. Jenže tehdejší doba filmům skutečně nepřála, navíc filmům na téma anglických parašutistů. Většina anglických letců trávila svůj život v lágrech a kriminálech.

Schvalovací komise na Barrandově po přečtení scénáře Sequensovi doporučila, ba doslova nařídila, aby do děje zakomponoval komunismus. Prostě - ano, my vám to povolíme, ale celým filmem se ponese nosná linka soudruhů, kteří nasazovali svůj život v odboji komunistickém. Jiří Sequens, který byl sám člen KSČ, však toto odmítl.

Byl to proslavený puntičkář a účast jakýchkoliv komunistických odbojářů v samotných událostech před i po atentátu se neshodovala s pravdivou verzí. Komise zavrtěla hlavou a doslova a do písmene smetla celou „Operaci Kanibal“ ze stolu.

Dlouhých pět let byl scénář zapomenutý, ne však pro Sequense. Ten čekal, doplňoval, objížděl pamětníky, studoval veškeré přístupné materiály, až nastal rok 1964. A zkusil to znovu. Poměry ve společnosti se změnily, došlo k jistému uvolnění kdysi pevných komunistických standardů, takže nyní byl scénář schválený.

Ještě před schválením a v době schválení scénáře Jiří Sequens zahájil přípravu skutečně mohutnou. Nelenil vypátrat Ottu Strassera v Mnichově. Tento muž, který osobně znal Hitlera, mu řekl další podrobnosti. Celý tým se doslova ponořil do poválečných výslechových protokolů nejen Karla Čurdy, ale i hasičů, kteří (bohužel z vlastní iniciativy) vyplavili podzemí kostela. Poslal členy štábu do Skotska, aby v archívech vyhledali podrobnosti a záznamy o výcviku parašutistů.

Našel osobní záznamy Gabčíka s Kubišem. Při přepracovávání scénáře kvůli (alespoň na chvíli) uvolněným poměrům ve společnosti mohl spolupracovat s armádou a vyzpovídat i propuštěné anglické letce. Tedy - buďme upřímní - ty, kteří přežili různé uranové lágry a byli již propuštěni. A také ty, kteří byli ochotni spolupracovat, to hlavně. Rozjel se do Panenských Břežan, kde Heydrich sídlil, aby pohovořil s pamětníky, kteří v zámku pracovali.

Vyslechl i běžné občany, kteří pamatovali krátkou dobu přítomnosti Reinharda Heydricha ve svém městečku a mohli o něm něco říct - jak se choval k lidem, jestli je zdravil, jestli chtěl, aby se mu klaněli.

Chtěl získat plnohodnotný obraz celé události. Sequens se s neuvěřitelnou pečlivostí ponořil i do archivu gestapa. Zde si z rozsáhlé fotografické dokumentace udělal naprosto přesný obraz nejen atentátu samotného, ale i závěrečného boje v kostele i před kostelem v Resslově ulici. Rozestavění aut, vojáků, hasičů, vše je přesně tak, jak to tehdy bylo.

Film je tedy doslova a do písmene autentickou dobovou rekonstrukcí, ze které skutečně i dnes mrazí. Scénář se pevně drží hlavní dějové linky a zbytečně neodbíhá k vedlejším motivům, což je jedině dobře. Je vlastně malým zázrakem, že vzhledem k době vzniku byly natočeny a použity i scény výcviku parašutistů. S ohromující pečlivostí Sequens svůj sen realizoval.

Osoby a obsazení, které z filmu známe, vypadá v konečné verzi takto: Radoslav Brzobohatý - nadporučík Král (Adolf Opálka), Rudolf Jelínek - rotmistr Strnad (Jan Kubiš), Luděk Munzar - nadporučík Sedlák (Alfréd Bartoš), Ladislav Mrkvička - rotmistr Vyskočil (Jozef Gabčík), Jiří Kodet - rotmistr Toušek (Josef Valčík), Josef Vinklář - rotný Vrbas (Karel Čurda). Účastníci atentátu vystupují v ději filmu pod krycími jmény, která jim byla určena ve Velké Británii a na něž byly vystaveny jejich osobní doklady nutné k přežití v Protektorátu Čechy a Morava.

Vladimír Hlavatý jako Otradovec, Jiří Holý jako Pavelka, Petr Oliva jako Víťa, Miloš Vavruška jako kaplan Petřek - ti parašutisty doplňují. Velký otazník do poslední chvíle visel nad představitelem samotného Reinharda Heydricha. Nakonec nalezli v Lipsku divadelního herce Siegfrieda Loydu. Při zpovídání pamětníků Sequens zjistil, že Heydrich dělal, že pro něj Češi neexistují, po Břežanech se proháněl vesměs na koni a občas pozdravil zkomoleně „topry ten“.

Z různých dalších výpovědí složil kostru charakteru Heydricha, ale ač byl Loyda Heydrichovi alespoň typově podobný, při natáčení si zoufal. Z jednoduchého důvodu - byl to velice hodný člověk. A hrát kata našeho národa mu prostě nešlo. Na natáčení ho doprovázela manželka i děti, v přestávkách se s nimi mazlil a bavil celou společnost, aby se vzápětí musel „přešaltovat“ do role chladnokrevné bestie. Ale nakonec to zvládl.

Pro zajímavost, stejný problém měli filmaři při natáčení filmu Lidice - představitel Heydricha Detlef Bothe sice jako Heydrich skutečně vypadá (jako doopravdy, je mu neskutečně podobný, to Loyda nebyl, ten byl jen „takový ten typ“), ale Bothe je velice hodným člověkem, nehrálo se mu to dobře. A navíc neuměl na housle, což Heydrich mistrně ovládal. Bothe držel housle jako „prase kost“ a byl doslova zoufalý z toho, že mu to nejde. Ale zpět k Atentátu.

Původní obsazení totiž mělo být zcela jiné. Mladého Víťu měl hrát Jan Tříska. A parašutisty například Zdeněk Řehoř, Vladimír Brabec, Vladimír Ráž, František Peterka nebo Vladimír Pucholt. A místo Josefa Vinkláře, bez kterého si ve filmu zrádce Karla Čurdu neumíme představit, měl být obsazen Vladimír Menšík.

Osobně nevím, jestli by to byla šťastná volba, protože obsazení mají diváci prostě již zafixováno v hlavách jako dané. Ale dovedeme si docela dobře představit všechny zmíněné pány včetně Vladimíra Menšíka. Bylo by to nesporně zajímavé, ale bylo by to jedno - hráli by to prostě tito herci a my bychom jiné obsazení neznali.

Natáčení se rozjelo a děly se věci na tu dobu nevídané. Aby bylo vše skutečně naprosto přesné, scény seskoku natáčeli skuteční parašutisté, kteří vyskakovali z balónu ve výšce 600 metrů. Jako poradci, zejména pro scény výcviku v Anglii, působili Rudolf Pernický a Rudolf Krzák, bývalí skuteční parašutisté a instruktoři.

Známý odborník na veškeré okolnosti atentátu na Heydricha, historik Jaroslav Čvančara, vytkl Sequensovi nepřesnost - Kubiš před Heydrichovým autem neproběhl, ale čekal v ohbí zatáčky. Režisér mu na to odvětil, že musel scénu atentátu rozpohybovat. Aby to nebylo statické. V barrandovských ateliérech byla postavena naprosto přesná replika interiéru kostela. Jiří Sequens osobně dohlížel na to, aby ani jeden detail nechyběl. Kameraman Rudolf Milič spolu s režisérem měli jakousi mapku podrobného rozložení děr po kulkách a prakem a tyčí vytvářeli falešné díry ve falešném interiéru.

Při natáčení exteriérů se dbalo na každičký detail. Každý německý voják stál na místě, které určila dobová fotografie, každý vůz naprosto přesně tam, kde dle dochovaných zdrojů byl. Štáb uzavřel celou Resslovu ulici od Karláku až k Vltavě a rozestavil kompars a historická vozidla s puntičkářskou přesností. Architekt Karel Lier vyrobil deset centimetrů tlustou falešnou zeď, která byla připevněna vně kostela na zeď pravou. Takto mohly být natočeny zcela autentické záběry palby z protějších domů na kostel. A nepoškodil se ani centimetr zdi.

Puntičkářství Jiřího Sequense došlo tak daleko, že kvůli jedné jediné nahrávce pravoslavného chrámového chorálu poslal zvukaře až do Moskvy, kde byl zpěv nahrán a zvukař se zase promptně vrátil zpět do Prahy.

Jiří Sequens nijak nešetřil ani herce. Při natáčení zatopení krypty kostela si „užil“ celý štáb. Jelikož barrandovské ateliéry jsou podsklepené, zaplavení vodou nepřicházelo v úvahu, tíha vody by mohla způsobit propad sklepů. Takže se všichni přesunuli do Hostivaře, kde bylo natočení zatopení možné.

Herci vyfasovali rybářské gumové obleky, ve kterých stáli ve vodě až po krk. Voda byla ledová, měla okolo šesti stupňů. Herci se museli vždy vysvléknout z obleků, ponořit se do vody, točit, vylézt, navléknout gumové obleky, nešlo se nijakým způsobem usušit a je div, že nikdo nedostal zápal plic.

A film vstoupil do kin a zaznamenal obrovský úspěch nejen u nás, ale doslova po celém světě. Ohlasy na Atentát slýchali herci ještě po dlouhých letech po natočení a uvedení do kin. Při prvních promítáních v zahraničí, které se konalo na českých ambasádách, se objevil nejeden významný host. V Anglii například jeden vysoký důstojník RAF kvitoval s povděkem, že scény z výcviku v Anglii i celé anglické „intermezzo“ je uděláno a natočeno s precizností a „hlubokým vděkem nejen k parašutistům, ale i k anglickým vojákům v zázemí“.

Velké překvapení nastalo při promítání filmu v Norsku. Na ambasádu zavítala Lina Heydrichová, vdova po Reinhardovi. Josef Vinklář později vzpomínal, že seděla stranou v černém, nehnula ani brvou a pak řekla, že se jí nelíbí hrubé vykreslení jejího manžela. Prý to absolutně neodpovídá Reinhardově povaze, který byl dle jejího mínění „skromný, jemný a neuvěřitelně kultivovaný člověk.“ Když řekla, co měla na srdci, odešla pryč.

Radoslav Brzobohatý pro změnu vzpomínal na svou návštěvu Anglie, už po mnoha letech od natočení Atentátu. Prý tam hovořil s nějakým historikem a archivářem, který v jednu chvíli vytáhl filmový kotouč - právě s filmem Atentát. A řekl dojatému herci, že tohle dílo pokládá za nejlepší film všech dob.

Atentátu se nevyhnulo pár chyb, například Jan Kubiš se nezastřelil, ale upadl do bezvědomí při zasažení granátem. Zemřel v lazaretu SS. Nebo automatické zbraně - ty ve skutečnosti v kostele při boji nebyly. Parašutisté měli jen pistole. O trošku jinak natočené scéně atentátu samotného už byla řeč.

Také scéna, kde si Heydrich nasadí na hlavu Svatováclavskou korunu, se nestala. Ale měl ji nasadit svému synovi Klausovi, který zemřel, když vjel na kole pod autobus, který vezl břežanské fotbalisty. Ale to jsou jen drobnosti, které vyznění celého snímku snad nijak nenaruší, možná jen opravdové odborníky a znalce příliš nenadchnou.

Atentát je snímek, který byl na svou dobu přelomový a přelomovým zůstává. Hudba, která ve filmu zazní, je poskládána geniálně. Nejen Beethovenova „Osudová“, ale například slavná Škoda lásky, nebo Hospoda kdesi v Anglii, hvízdání při jízdě na kolech, to vše naprosto zapadá do jisté geniálnosti tohoto nevšedního filmu. Stejně tak zvolání: „Fsdejte se, nic se fám nestane…“ doslova zlidovělo.

A závěrečný záběr na valící se vodu v kryptě spolu s hlavním motivem „Osudové“ vyvolá mráz po zádech snad u každého.

Každá doba má své hrdiny. Film Atentát složil skutečnou poklonu hrdinům, kteří nesmí a ani nebudou zapomenuti. Jiří Sequens stvořil dílo, které má co říci i dnes.

Od natáčení letos uplyne už 60 let. Slavný snímek Atentát - perla naší kinematografie.

Zdroje:

Jiří Sequens – Wikipedie (wikipedia.org)

Atentát (film) – Wikipedie (wikipedia.org)

Národní památník hrdinů heydrichiády při chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze – Kudy z nudy

Atentát (1964) – Filmový přehled (filmovyprehled.cz)

Sequensova cesta za širokoúhlým dramatem – 25fps

Atentát: Zrádce měl být Vladimír Menšík, vdova po Heydrichovi si na film stěžovala - CNN Prima NEWS (iprima.cz)

Atentát (1964) | Zajímavosti - Zajímavosti | ČSFD.cz (csfd.cz)