Ať už jste v ufologii nováčkem, nebo ji sledujete dlouho, jistě znáte slavné pozorování Kennetha Arnolda z 24. června 1947. Je také známé jako první pozorování, jemuž je přisuzován termín "létající talíř". Poté, co Arnold popsal pohyb objektu, jako klouzající/hopkající oblázky hozené po hladině vody, došlo k vytvořní fráze, která se udržela po celá desetiletí. Arnold popsal řetězec devíti lesklých neidentifikovaných létajících objektů, které proletěly kolem hory Mount Rainier odhadovanou rychlostí minimálně 1 900 km/hod. Arnold je popsal jako řadu objektů vypouklých tvarů, ačkoli později odhalil, že jeden objekt se lišil tím, že měl tvar půlměsíce.
Pomocí upevňovacího prvku kapoty - DZUS jako měřítka pro porovnání devíti objektů se vzdáleným DC-4 Arnold odhadl jejich úhlovou velikost o něco menší než DC-4, přibližně na šířku mezi vnějšími motory (asi 18 metrů). Arnold také uvedl, že objekty by musely být poměrně velké, aby byly na tuto vzdálenost mohl vidět nějaké detaily, a později, po porovnání s posádkou United Airlines, která měla podobné pozorování o 10 dní později, určil absolutní velikost jako větší než letadlo DC-4 (30 metrů na délku). Analytici armádního letectva později délku odhadli na 85 metrů na základě analýzy ostrosti lidského zraku a dalších detailů pozorování (například odhadované vzdálenosti).
Arnold uvedl, že objekty byly seskupeny, jak píše Ted Bloecher, "v šikmo sestupné, echelonové formaci, rozprostřené na vzdálenost, kterou později vypočítal na 7 kilometrů". Ačkoli se pohybovaly ve víceméně vodorovné rovině, Arnold uvedl, že se objekty proplétaly ze strany na stranu ("jako ocas čínského draka", jak později uvedl) a šipkovitě proplouvaly údolími a obcházely menší horské vrcholy. Občas se při otáčení nebo manévrování převracely nebo nakláněly na okraj, což způsobovalo téměř oslnivě jasné nebo zrcadlové záblesky světla. Setkání v něm vyvolalo "strašidelný pocit", ale Arnold měl podezření, že viděl zkušební lety nového amerického vojenského letadla. Právě to vede k tvrzení některých lidí, že Arnold skutečně viděl zkušební let ukořistěného německého letounu Horten Ho 229 z II. světové války.
Arnoldovu příběhu dodává na intrikách fakt, že americká armáda popřela, že by v době jeho pozorování měla v oblasti Mount Rainier jakákoli letadla. Stejně tak se 6. července v novinových článcích objevily spekulace, že za pozorované objekty může "létající křídlo" nebo "létající flapjack", letoun ve tvaru disku, což byly v té době experimentální letouny vyvíjené americkou armádou. Armáda opakovala, že ani jeden z těchto letounů nemůže pozorování vysvětlit, což prý potvrzují i historické záznamy. Podívejme se na známá fakta - Horten H.IX, RLM - Ho 229 (často, a nesprávně, nazývaný Gotha Go229 kvůli identitě vybraného výrobce letounu) byl německý prototyp stíhacího/bombardovacího letounu navržený Reimarem a Walterem Hortenovými a postavený společností Gothaer Waggonfabrik na konci II. světové války.
Jednalo se o první čistě létající křídlo poháněné proudovými motory. Byl osobně schválen říšským velitelem Luftwaffe Hermannem Goringem a byl jediným letounem, který se přiblížil jeho požadavkům na výkon "3×1000", tj. schopnosti nést 1 000 kg pum na vzdálenost 1 000 km při rychlosti 1 000 km za hodinu. Jeho výškový strop byl 15 000 metrů. Od doby, kdy se v 90. letech 20. století objevil bombardér B-2 Spirit s létajícím křídlem stealth, vedla jeho podobnost v úloze a tvaru s Ho229 mnohé k tomu, aby Ho 229 zpětně označili za "první bombardér stealth". Statická kopie jediného dochovaného prototypu Ho 229 - Ho 229V3, který byl v amerických rukou od konce II. světové války, byla později testována americkou armádou, která zjistila, že základní složení šachty a nátěru makety by zajistilo 37% snížení detekčního dosahu proti radaru Chain Home ze čtyřicátých let, ale žádný významný přínos stealth proti většině ostatních současných radarových systémů. První prototyp H.IX V1, bezmotorový kluzák s pevným tříkolovým podvozkem, vzlétl 1. března 1944.
Letové výsledky byly velmi příznivé, ale došlo k nehodě, když se pilot pokusil přistát, aniž by předtím zasunul přístrojovou tyč vyčnívající z letounu. Konstrukce byla převzata od bratří Hortenů a předána firmě Gothaer Waggonfabrik. Tým Gothaer provedl několik změn - přidal jednoduché vystřelovací sedadlo, výrazně změnil podvozek, aby umožnil vyšší celkovou hmotnost, změnil vstupní otvory proudového motoru a přidal potrubí pro chlazení vzduchu vnějšího pláště proudového motoru, aby se zabránilo poškození dřevěného křídla. Po H.IX V1 následoval v prosinci 1944 druhý prototyp H.IX V2 s motorem Junkers Jumo 004; motor BMW 003 byl preferován, ale nebyl k dispozici. Göring konstrukci věřil a objednal u Gothaer Waggonfabrik sériovou výrobu 40 letounů s označením RLM Ho 229, i když se ještě nevznesly do vzduchu pod proudovým pohonem. První let H.IX V2 se uskutečnil 2. února 1945 v Oranienburgu. Všechny následující zkušební lety a vývoj provedla firma Gothaer Waggonfabrik. V té době již bratři Hortenové pracovali na projektu s proudovým motorem. Zkušebním pilotem byl poručík Erwin Ziller.
Další dva zkušební lety se uskutečnily ve dnech 2. až 18. února 1945. Dalším zkušebním pilotem využitým při hodnocení byl Heinz Scheidhauer. H.IX V2 údajně vykazoval velmi dobré letové vlastnosti, pouze s mírnou boční nestabilitou (typický nedostatek bezocasých letounů). Druhý let byl sice stejně úspěšný, ale podvozek byl poškozen při těžkém přistání, které bylo způsobeno tím, že Ziller při přiblížení na přistání příliš brzy vysunul brzdicí padák. Existují zprávy, že během jednoho z těchto zkušebních letů podnikl H.IXV2 simulovaný "dogfight" společně s Messerschmittem Me 262 - prvním operačním proudovým stíhačem, a že H.IX V2 Me 262 překonal.
O dva týdny později, 18. února 1945, došlo při třetím zkušebním letu ke katastrofě. Ziller bez problémů vzlétl, aby provedl sérii letových zkoušek. Asi po 45 minutách, ve výšce asi 800 metrů, se u jednoho z proudových motorů Jumo 004 objevil problém, začal hořet a zastavil se. Ziller byl viděn, jak několikrát uvedl letoun do střemhlavého letu ve snaze motor znovu nastartovat a zachránit drahocenný prototyp. Ziller podnikl sérii čtyř otoček o 360 stupňů s křídly nakloněnými o 20 stupňů. Ziller nepoužil vysílačku ani se z letounu nekatapultoval. Možná již byl v bezvědomí v důsledku toho, že se do jeho kokpitu dostaly zplodiny z hořícího motoru. Letoun se zřítil těsně za hranicí letiště. Ziller byl při nárazu vymrštěn z letounu a na následky zranění zemřel o dva týdny později a prototyp letounu byl zcela zničen.
Navzdory tomuto neúspěchu pokračoval projekt s neutuchající energií. Dne 12. března 1945 byl Ho 229 zařazen do "Jäger-Notprogramm" (nouzový stíhací kluzák Horten HO 229 V1 verze 49) pro urychlenou výrobu levných "zázračných zbraní". Prototypová dílna byla přesunuta do továrny Gothaer Waggonfabrik (Gotha) ve Friedrichrodě. Ve stejném měsíci byly zahájeny práce na třetím prototypu, Ho 229 V3. V3 byl větší než předchozí prototypy, tvar byl v různých oblastech upraven a měl být předlohou pro předsériové denní stíhačky Ho 229 A-0, kterých bylo objednáno 20 kusů. V3 měl být poháněn dvěma motory Jumo 004C, z nichž každý měl o 10 % vyšší tah než dřívější sériový motor Jumo 004B používaný pro Me 262A a Ar234B, a mohl nést dva 30mm kanóny MK 108 v kořenech křídel.
Byly také zahájeny práce na dvoumístných prototypech nočního stíhacího letounu Ho 229 V4 a Ho 229 V5, zkušebním prototypu Ho 229 V6 a dvoumístném cvičném letounu Ho 229 V7. V závěrečných fázích války zahájila americká armáda "Operaci Paperclip", jejímž cílem bylo zachytit pokročilý německý zbrojní výzkum a udržet jej mimo dosah postupujících sovětských vojsk. Kluzák Horten a Ho229 V3, který procházel závěrečnou montáží, byly zajištěny pro odeslání do Spojených států k vyhodnocení. Cestou strávil Ho 229 krátký čas v RAE Farnborough ve Velké Británii, kde se zvažovalo, zda by do něj mohly být namontovány britské proudové motory, ale ukázalo se, že jejich montáž je nekompatibilní protože používají pouze odstředivé kompresory s relativně větším průměrem kompresorové části, a nikoliv štíhlejší axiální proudové motory, které používali Němci a které Američané právě začínali vytvářet ve vlastních verzích.
V květnu, červnu nebo červenci 1945 se tedy ve Farnborough ve Velké Británii hodnotil pouze jeden letoun. Tentýž letoun byl rozebrán a poté odeslán do USA k dalšímu vyhodnocení. V lednu 1946 byl mezi leteckou základnou Wright-Patterson v Ohiu a hodnotitelem - plukovníkem Chilickem, odeslán následující dopis ve kterém bylo mimo jiné uvedeno:
"Domnívám se, že výše uvedené skutečnosti vylučují, že by pozorování provedené Kennethem Arnoldem souviselo s zkonstruovaným nebo opraveným Hortenem ukořistěným v posledních dnech Třetí říše. Nezapomeňte také, že Arnold tvrdil, že viděl devět zářivých objektů pohybujících se podle jeho odhadu rychlostí 1 900 km/h, přičemž Horten byl schopn dosáhnout rychlosti něco málo přes 600 km/h".
Němci strávili tři roky testováním a vyhodnocováním různých verzí tohoto plavidla (1942 - 1945). Vezmeme-li v úvahu, že Britové měli po květnu 1945 letoun také, pak se domnívám, že 18 měsíců by byla příliš krátká doba na to, aby USA zkonstruovaly a zkušebně zalétaly a poté postavily ty letouny, které údajně viděl Kenneth Arnold. Domnívám se, že Arnold viděl něco jiného. Poslední zbývající drak letounu (V3) byl v roce 1952 převezen do "Národního leteckého a kosmického muzea" USA, poté co se v letech 1950 - 1952 nacházel v dnešním "Paul E. Garber Preservation Restoration Facility" v Suitlandu v Marylandu. Letoun byl nalezen americkou armádou (prototypy V3 až V6) v německém Friedrichrodu v dubnu 1945, přičemž V3 byl postaven pouze z poloviny. Výše uvedené informace jsou volně dostupné na internetu; jasně z nich vyplývá, že Horten nebyl letuschopný, resp. že jej tak nechtěli učinit účastníci "Operace Paperclip" ani jiní. Arnold tedy zjevně viděl něco jiného. ■
partner Matrix 2001
