V osmadvaceti letech vysadila pediatrička Kristýna Zárubová antikoncepci a očekávala, že stejně jako její blízká kamarádka bude během pár měsíců těhotná. Místo toho po roce marných snah skončili s manželem v ordinaci lékaře, který na ně po pár vyšetřeních ode dveří houkl, že budou rádi, když vůbec budou někdy nějaké dítě mít. Dnes má Zárubová dva syny, oba z umělého oplodnění. Po druhém porodu před čtyřmi lety mohla celou kapitolu uzavřít. Rozhodla se ale pomáhat lidem, kteří stejně jako kdysi ona musí žít se strachem, že se vlastního dítěte možná nikdy nedočkají.
Založila web Dvě čárky, kde poskytuje vědecky ověřené informace a zveřejňuje příběhy neplodných párů. A protože sama dobře ví, jak těžké je najít někoho, kdo ví, o čem mluvíte, rozjela nyní další projekt jménem IVFka. Jeho cílem je propojit lidi, kteří už si umělým oplodněním (neboli IVF) prošli, s těmi, kteří s léčbou teprve začínají. „Chceme nabídnout takovou záchrannou síť pro lidi, kteří tápou,“ vysvětluje Zárubová. Takzvaných peer konzultantů, převážně žen, projekt momentálně sdružuje zhruba dvacet.
Odborníci odhadují, že neplodnost se týká každého šestého člověka na světě. Diagnózu lékaři vyřknou, když má pár pravidelný nechráněný sex, a přesto se mu do roka nepodaří počít. Hledání příčin i samotná léčba jsou náročné nejen fyzicky, ale i psychicky. Lékaři v centrech asistované reprodukce obvykle nemají na péči o duševní stav pacientů kapacitu a přátelé či příbuzní, kteří s neplodností vlastní zkušenost nemají, se uchylují k dobře míněným radám jako nemyslet na to nebo se méně stresovat. „Lidé, kterým to vyšlo lusknutím prstu, vám poradí, že si máte dát nohy nahoru, jet na dovolenou, změnit práci. Ale když máte konkrétní diagnózu, tak to prostě šanci na úspěch snižuje,“ říká Zárubová.
V jejím případě byla příčina na straně manžela, který měl velmi špatný spermiogram. Než se narodil první syn, pár absolvoval tři cykly umělého oplodnění a jednou se musel vyrovnat s takzvaným zamlklým těhotenstvím, kdy se embryo přestalo v devátém týdnu v děloze vyvíjet. A to v době, kdy kamarádka bez problému počala a porodila dvě děti. „To bylo těžké. Člověk si ale nesmí vyčítat, že závidí. Je to přirozené. Není to tak, že by to druhým nepřál, jen ho bolí, že sám dítě nemá,“ popisuje lékařka.
Po sérii neúspěchů si sáhla na dno
I proto jí přijde důležité propojovat neplodné pacienty s lidmi, kteří už mají léčbu za sebou. Pocity, jako je závist nebo vztek kvůli cizímu těhotenství, si nemusí navzájem vysvětlovat. Jedna z konzultantek Soňa Tortorollo, která má z umělého oplodnění roční dítě, například ženám, které se na ni obrací, nenabízí sama od sebe osobní schůzku: „Ráda se s kýmkoli setkám. Ale vím, že to, že už mám syna, může být pro někoho, kdo si tím teprve prochází, velmi náročné. Proto to nechávám na té dané ženě.“ Sama vzpomíná, jak těžké pro ni například byly Vánoce, před nimiž jí blízká kamarádka nečekaně oznámila těhotenství. „Byla to další připomínka, že někomu se zadaří snadno a u nás už třetí Vánoce pořád nic.“
Tortorollo, která dříve pracovala jako manažerka v korporátu, se o dítě začala snažit před třicítkou. Marně. Lékaři pak zjistili, že má takzvaný syndrom polycystických ovarií. „Ve svých třiceti letech jsem o něm slyšela poprvé,“ podotýká. Tato hormonální porucha často ovlivňuje menstruační cyklus a může komplikovat otěhotnění. Manželé Tortorollovi se proto rozhodli podstoupit umělé oplodnění. Nakonec během téměř čtyř let absolvovali tři cykly, při nichž lékaři vložili ženě do dělohy postupně celkem čtyři embrya.
Během cyklu si žena nejprve vpichuje pod kůži hormony, aby jí na vaječnících vyrostlo více folikulů s vajíčky. Lékaři pak ženu uspí, vajíčka odeberou a oplodní partnerovým spermatem. Spojením pak vzniknou embrya, která se několik dní vyvíjejí v laboratoři. Jejich konečný počet závisí na celé řadě faktorů. Může se stát i to, že nezbude žádné. Pokud je s čím pracovat, jedno z embryí se pak takzvaně transferuje ženě do dělohy, ostatní lze zamrazit pro další pokusy.
U Soni Tortorollo popsaný postup k úspěchu nevedl. „Po třetím neúspěšném transferu jsem byla strašně vyčerpaná. Sáhla jsem si na dno,“ popisuje s tím, že neplodnost tehdy byla přítomná v každé minutě každého dne. „Byla to černá spirála, ze které máte pocit, že už se nedostanete. Všechno vám připomíná děti. Neměla jsem absolutně chuť nic dělat. Dokonce jsem tehdy manželovi říkala, že nevidím důvod, proč bych tady měla být.“
Manžel jí tehdy doporučil terapii a ta jí pomohla postupně nabrat sílu na další pokus umělého oplodnění. Tentokrát se pár rozhodl pro takzvaný nativní cyklus. To znamená, že si žena neaplikuje léky a lékaři odeberou pouze jedno vajíčko, které dozrálo přirozeně. Žena se tedy vyhne hormonům a jehlám, ale zase sází všechno na jednu kartu a musí počítat s tím, že úspěšnost je nižší. V případě Soni se to ale povedlo. „Dodneška to nechápu,“ přiznává žena s pohledem na syna spícího v kočárku.
Útěk k ezoterice
Když se početí nedaří, psychika je čím dál křehčí a člověk hledá podporu a pomoc, kde se dá. Soňa vyzkoušela doplňky stravy, fyzioterapii i akupunkturu. Jednou také s manželem navštívili poradkyni, která tvrdila, že je odbornicí na plodnost. Dozvěděli se, že kdyby si Soňa místo muže se slabým spermatem našla nějakého Vikinga, už by byla dávno těhotná. „I s takovými věcmi se setkáte, když se do toho položíte. Manžel tomu nevěřil a společně jsme se tomu pak zasmáli. Ale ve chvíli, kdy tomu čelíte, se to nehezky poslouchá,“ říká Tortorollo.
Úkrok k ezoterice je na dlouhé cestě za dítětem poměrně častý jev, čehož lze i zneužít. Zárubová například vypráví, že na internetu narazila i na placené meditační video, které má podpořit růst vajíček: „A lidé si to koupí, protože jsou v určitou chvíli tak zoufalí, že by prodali ledvinu, aby to dítě měli.“
Nejenže je léčba neplodnosti sama o sobě psychicky náročná, párům nepřidá ani to, že stres bývá během snah o početí často vnímán jako přitěžující okolnost. Například kazašští vědci v roce 2020 vydali závěry zkoumání psychiky tří set žen, které umělé oplodnění podstoupily. Zjistili, že míra stresu, úzkosti a deprese je mezi pacientkami vyšší než v běžné populaci.
„Úspěšnost umělého oplodnění je pak nižší. Naše závěry naznačují, že neplodné ženy potřebují speciální psychologické intervence, aby se úspěšnost IVF zvýšila,“ uvedli výzkumníci. Čínští vědci před třemi lety dali dohromady výsledky deseti různých studií a došli k závěru, že se úspěšnost umělého oplodnění zvyšuje, když ženy absolvují kognitivně-behaviorální terapii.
Zárubové i Tortorollo pomohlo, když začaly své příběhy sdílet na Instagramu a našly tam komunitu lidí v podobné situaci. I proto jim teď dává velký smysl podat prostřednictvím IVFky pomocnou ruku „nováčkům“.
Ostatně například loňská studie vědců ze Singapuru potvrdila, že neplodným párům často nestačí podpora ze strany odborníků, rodiny nebo přátel, a hledají proto spřízněné duše na internetu. Specializovaná fóra nebo komunity na sociálních sítích pro ně často představují „bezpečný přístav“, ale má to i svá rizika. Snadno se zde šíří zavádějící či mylné informace nebo se lidé mohou navzájem stahovat do černých myšlenek. „I když jsou online komunity pro neplodné lidi na jejich cestě klíčové, mohou fungovat jako dvojsečná zbraň, pokud je nespravují odborníci,“ varovali vědci.
S tím souhlasí i Zárubová, jejíž projekt IVFka je částečně i reakcí na mnohdy nepřesná či negativistická vyjádření v uzavřených skupinách na Facebooku. Dobrovolníci v jejím projektu nesmí poskytovat odborné rady ani doporučovat či naopak hanit konkrétní kliniky. Jejich rolí je popsat, jak prakticky léčba probíhá, případně si vyslechnout klientův příběh a vypovědět ten svůj.
Krizi prožívá každý jinak
S neplodnými klienty, jednotlivci i páry, se ve své praxi setkává i psychoterapeutka Eliška Remešová. Některým pomáhá přijmout, že jejich cesta za dítětem nepůjde podle očekávání a přinese spoustu bezmocného čekání. Jiní se na ni obracejí ve chvíli, kdy už mají za sebou neúspěšné pokusy či ztráty a potřebují se vyrovnat nejen s nimi, ale třeba i s tím, že se náročné období začíná negativně promítat do jejich vztahu.
Nedorozumění často vzniká tím, že každý z páru prožívá těžkosti jinak – například jeden o nich potřebuje mluvit, druhý si je raději řeší v sobě. „Je potřeba vytvořit prostor pro porozumění, že když to druhý prožívá jinak, neznamená to, že ho to bolí méně nebo že je to pro něj méně důležité,“ vysvětluje Remešová. Obtížné bývá i to, že přestože příčina neplodnosti může být na straně muže, je to zpravidla žena, kdo z velké části nese fyzickou zátěž léčby.
To, že na muže během léčby nebývá zaměřeno tolik pozornosti, však neznamená, že pro ně situace není náročná. Remešová upozorňuje, že i když se o neplodnosti mluví čím dál víc, situace jako by se zlepšovala jen pro ženy. Muži stále mnoho příležitostí sdílet své těžkosti nemají. A když se o to pokusí, je to podle psychoterapeutky dvojí náraz proti normě. Stydí se jednak, že jsou neplodní, ale i za to, že svými problémy někoho otravují, místo aby si je vyřešili sami. I proto je Zárubová ráda, že se do IVFky, ač v menší míře, muži zapojují. A to jak na straně konzultantů, tak na straně klientů.
I pro ženy je ale neplodnost často útokem na jejich identitu, kterou formuje i silný společenský tlak, že úlohou ženy je být matkou. „Ve chvíli, kdy žena tyto nároky nenaplňuje, může se cítit nedostatečná. A netýká se to jen neplodných žen, ale i těch, které děti mít nechtějí,“ podotýká Remešová.
Pomoc nabízejí samy kliniky
I když je zatím dat blíže objasňujících vztah psychiky a plodnosti poměrně málo, odborníci i pacienti se shodnou na tom, že je dobré procházet léčbou v co nejlepším psychickém stavu. Už jen proto, že je pak snazší náročný proces zvládnout. I to je důvod, proč se české kliniky umělého oplodnění samy začínají na psychickou podporu zaměřovat.
„Je to pro úspěch léčby nesmírně důležité,“ myslí si například lékařka a ředitelka brněnské kliniky Repromeda Kateřina Veselá. Dodává, že psychickou podporu se párům snaží poskytnout personál kliniky, a pokud na to už nestačí, doporučí konzultaci s externím psychologem.
Pražská klinika IVF Cube také nabízí služby psychoterapeutky přímo na svém pracovišti, přičemž jedna konzultace je v rámci léčby zdarma. „O psychickou podporu může požádat kdokoli z páru, mohou přijít společně anebo každý zvlášť,“ vysvětluje vedoucí lékařka Hana Višňová.
Za nejobtížnější momenty léčby považuje, když se embryo neuchytí a těhotenský test přes všechny snahy zůstane negativní nebo když žena otěhotní, ale následně potratí. „Reakce pacientů jsou různé, někteří to berou jako součást procesu, zjišťují informace, ptají se, co mohou dělat dál. Jiní jsou zklamaní a smutní,“ popisuje Višňová s tím, že není výjimkou, když si pár chce dát v takových chvílích od léčby pauzu.
Klientům pražské kliniky Gynem je k dispozici psycholožka Adriana Tomešová, podle které může být konzultace užitečná hned na začátku léčby, kdy někteří pacienti přicházejí s pocitem, že teď už to půjde snadno. „V tento moment je vhodná edukace páru a diskuse s lékařem o realistických očekáváních,“ podotýká Tomešová. Pomoct psycholog může také ve chvíli, kdy už pár vyzkoušel nejrůznější metody, přesto se dítěte nedočkal a nyní si musí rozmyslet, co dál.
Podle psychoterapeutky Remešové je přitom nutné pracovat průběžně během cyklu i s variantou, že to nemusí vyjít. Když se to dělá šetrně, vědomí, že existují i jiné přijatelné scénáře, může dokonce páru přinést uvolnění. „Může to vést k uvědomění, že náš život je hezký, máme ho rádi a že nejsme nic míň. Dítě je pak třešnička na dortu, samozřejmě pro nás velmi důležitá a cenná, ale i ten dort sám o sobě už stojí za to,“ popisuje Remešová.
