FRANTIŠEK UHER
Už těžko bude určeno, komu připsat výrok nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Někdo tu hojně užívanou perlu zasazuje do antiky, někdo ji připisuje anglickému romantickému básníkovi Swinburnovi z generace tzv. jezerních básníků, existují další verze o původnosti výroku. Jisté však je, že se povedlo vstoupit podruhé do téže řeky malíři a básníku Pavlu Preisnerovi. Tou řekou je poezie. V roce 1996 vydal útlou sbírku Ulomili, o čtyři roky později byla rozšířena o sbírkou Usuch. Pro úplnost Preisnerovy literární tvorby uveďme také poetické texty Budem Nudlit.
Preisnerou životní Mekkou je ovšem výtvarné umění, má na kontě řadu pozoruhodných samostatných i společných výstav v republice i v cizině. Geograficky je jeho životním teritoriem především východní Morava, patrioti by tedy o něm mohli mluvit jako o moravském básníku a malíři. V současnosti se totiž na knihkupeckých objevuje jako příjemné překvapení další sbírka s prostým názvem HAIKU (vydal Pavel Jungmann Archa, Zlín, 2023). Verše doprovázejí básníkovy kresby. Stejně sympatické jako celá prostě připravená kniha.
Vazby mezi výtvarným uměním a poezií jsou velice letité. Stačí letmo pohlédnout na knihovnu a vybavují se jména: Buonarroti, Chagall, Arp, Klee. Do českých luhů a hájů raději nezavítáme, následovala by dlouhá řada jmen a každý namátkový výběr by se stal zkreslujícím. Věnujme tedy českým básnícím malířům aspoň perličku. Čtenář si někdy zapamatuje z knihy – příkladně i z několika knih – jedinou větu. Tak mne z poezie malíře Jindřicha Štýrského, jednoho z představitelů české surrealistické scény, uvízlo v paměti konstatování, že tanec je ochočování samiček.
Navíc bychom nesměli opomenout vynikající básníky, kteří vlastní poezii doprovodili výtvarně, aniž by se považovali za vyhraněné malíře či kreslíře. Vždyť i Karel Čapek doprovázel svoje postřehy z cest půvabnými kresbičkami či úsměvnými karikaturami. V současnosti se setkáváme se značným počtem takových pokusů. Tu úspěšných, tu odrazujících. Rozhodně nelze opomenout Zuzanu Hutňanovou nebo medicíně zasvěcenou Ivanu Štěkářovou a její nedávnou sbírku Lavina bytí. Zase bychom mohli sestavit kapesní slovník jmen malířů, jimž poezie učarovala. Propojení mezi výtvarným uměním a poezií rozhodně není pouze nahodilé. Někdy tvoří doplněk poezie, někdy je tomu opačně, nejednou jsou oba džbánky hodnotově vzácně propojené a tvoří přirozenou symbiózu. A raději pomiňme úzké vazby mezi poezií a fotografií. Při současné technické dostupnosti není úplně snadné odlišit uměleckou fotografii od náhodně zdařilého snímku. Tady bychom asi vysypali z rukávu zahlcující počet jmen.
Vraťme se však na práh recenze, k Preisnerově hřejivé sbírce. Uveďme charakteristickou ukázku: oblak tabáku / v proutěném křesle básník / spřádá vine nit.
Haiku se jako básnická forma vyznačuje především mistrovstvím básnické zkratky. Existuje ovšem další svérázný fenomén. Každou knihu (včetně poezie) je možno číst rozdílným způsobem. Formálním přečtením, nebo hloubavým zamyšlením nad každou větou, každým veršem. Pokud nejde o poezii povrchní, laciné veršovánky nebo záměrně nesrozumitelnou a někdy nesmyslnou kumulaci slov a vět. Zdánlivá jednoduchost haiku již svou formou vede k pozornému přístupu, od odhalování zvukomalby k pátravému zamyšlení nad vším, co se skrývá za oponou.
Na haiku Pavla Preisnera to platí jako na míru ušité. Navíc je evidentní, že se za jedním každým obrazem skrývá malíř malířské vidění, vyjádřené nikoli štětcem, nýbrž slovy. Obraz. Nebo alespoň načrtnutý obrázek. Drobná perokresba podložená moudrým nadhledem. V poměrné početné konkurenci si Preisnerova sbírka Haiku zasluhuje uznání, laťka kvality je nastavená výrazně vysoko. Básník vstoupil do stejné řeky podruhé a určitě nikoli náhodně. Přes dálku roků je zřejmá návaznost, naznačují to verše ze sbírky Usuch jen na chvíli / pestrá / schránka motýlí. Taková jsou i Preisnerova haiku. Mají lehká motýlí křídla.