Je sice teprve leden, ale jeden ze seriálů roku už máme. Pátá série Farga je jednou z nejlepších věcí, které kdy scenárista Noah Hawley napsal.
Malou vadu na kráse ale má – v Česku Fargo zatím nenajdeme na žádné streamovací platformě.
Na nové sérii je nejlepší, s jakou lehkostí kombinuje klasické postupy příběhů o antihrdinech, kteří se musejí popasovat se svojí minulostí, aby zachránili to, co je jim nejdražší, s postavami, jež jsou opakem všeho, na co jsme v takových příbězích byli zvyklí.
Nemá tedy smysl se pozastavovat nad tím, že hlavní hrdinka je subtilní, zdánlivě křehká žena, která by podle všech předpokladů neměla v reálném světě moc možností na přežití. Každá z výborně napsaných postav vychází z nějakého archetypu, na který jsme ve filmech už desítky let naučení. Všechny ho ale zároveň naplňují zcela odlišným způsobem, než by se dalo očekávat.
Něčím pátá série Farga snad připomene tvorbu Taylora Sheridana, který také demýtizuje příběhy o hrdinech proti své vůli. Sheridan je ale ve svých seriálových (Yellowstone, 1883) i filmových (Sicario, Wind River) scénářích přece jen o poznání konzervativnější a méně ochotný dělat si ze žánru i sebe samotného legraci.
Nové Fargo místy působí až parodicky, vždycky je to ale parodie dělaná s něhou. Není to laciné zesměšnění. Spíše chápavé, uvědomující si, že i když nějaký žánr máme rádi, může dnes v lecčem působit zastarale a nejde ho v dnešní době už jen dokola kopírovat.
Ze všeho nejvíce tak nové Fargo odkazuje na dobrodružné pohádky a báje, je takovou převrácenou verzí Písně o Nibelunzích. Hlavní hrdina se zde nesnaží o princeznu, to naopak princezna se snaží udržet si rodinu, kterou už má. Všude kolem číhá nebezpečí a podivný svět, ve kterém musí postupně překonat jednu překážku za druhou.
Je vlastně celkem úsměvné, že v dnešní progresivní době někdo natočí seriál o síle rodiny (navíc nukleární). Příběh, ve kterém si ze srdce přejete, aby spolu nakonec všichni žili šťastně až do smrti, vařili si společné nedělní obědy a vedli small talk.
Životní story hlavní hrdinky, která je obětí domácího násilí a znenadání se opět musí postavit stínům své minulosti, by asi ještě v nedávné době pobízela k nadšeným výkřikům zahraničních recenzentů o boji proti toxické maskulinitě, případně o drtivé porážce patriarchátu.
Proč se tomu tak neděje? Důvod možná najdeme ve společenském obratu vnímání, které sice ještě nedošlo do našich končin, ale za naše hranice už ano.
„Už teď začínají termíny jako safe space nebo trigger warning znít jako z minulé dekády. Největší hrozbou pro woke ideologii není ani patriarchát, ani bělost, ale móda,“ napsal nedávno ve svém článku britský historik Ed West.
Jde vlastně o podobný problém jako v případě všemožných trendů na sociální síti TikTok, kterých je každý den tolik, že sami sebe navzájem požírají a pro nezasvěcené lidi většina z nich zůstane navždy skrytá.
Co fungovalo před pár měsíci, nemusí fungovat dnes, navíc na jiné, tradičnější platformě, jakou filmové médium stále je. Čas se s digitalizací života opravdu povážlivě zrychlil a paradoxně i poněkud zacyklil. A zdá se, že přesně tohle Noah Hawley moc dobře ví. Ve svém scénáři totiž dokáže tyhle zdánlivě nespojitelné protiklady doby mistrně sloučit.
Na první pohled vypráví příběh, který má schéma klasického westernu, se všemi těmi mysteriózními zabijáky a stereotypními, desetiletí používanými charaktery. Záporák je zde obzvlášť záporný, dobří lidé jsou opravdu až do nebe dobří. Ovšem hned na další pohled vidíte něco, co v tomhle druhu ryze žánrových příběhů rozhodně běžné není.
Muž zde neochraňuje rodinu, hraje v ní spíše „ženskou roli“, někoho, kdo ji drží pohromadě už jen svojí samotnou přítomností a láskou. Je oporou své ženě, která jedná způsobem „mužským“. Chrání ho před světem násilí a nejradši by mu po vzoru mlčenlivých hrdinů i zatajila vše, co by ho jakkoli ohrožovalo.
Muž vaří, stará se o dítě a trpělivě čeká, než se jeho partnerka vrátí z velkého světa, kde na ni číhají nebezpečí, které její druh vlastně ani není schopen domyslet. Tchýně hlavní hrdinky je bezskrupulózní ženou, která má „větší koule“, než všichni muži kolem ní, asi i proto je pro ni cosi jako ženská sounáležitost drahnou dobu něčím nemyslitelným.
Tajemný zabiják vycházející ze středověké báje o pojídači hříchů zase většinu času působí jako ten vůbec nejnebezpečnější chlap, se svým starozákonním přemýšlením o morálce a dluzích, které každý musíme splatit. Nakonec je s ním všechno ale taky trochu jinak, než bychom u podobné postavy předpokládali.
Jistě, i tady jde vznášet alegorie na všelijaká sociálně-politická témata. Nese v sobě chování hlavního záporáka něco z nebezpečného přemýšlení současné americké radikální pravice? Je téma dluhů, které se nedají odpustit, kritikou současné neoliberální společnosti, jež ze své podstaty neodpouští? Nebo si z nás Noah Hawley dělá srandu a schválně tyhle vábničky používá, aby potěšil angažované kritiky?
Jasné je, že naprosto zásadním pro něj, jako scenáristu staré školy, zůstávají jeho postavy a jejich uvěřitelnost. Manžel, který by snadno mohl sklouznout do karikatury ňoumy, neprojde žádnou razantní, papírem šustící proměnou. Zůstává ze všeho nejvíce „jen“ tím opravdu milujícím manželem a otcem. Na to, aby bojoval zbraněmi, nestačí, ale to po něm přece ani nikdo nechce.
Urputná, přes mrtvoly jdoucí tchýně také vlastně zůstane stejně odtažitým člověkem, kterým byla na začátku. Tváří v tvář důkazům, na kterých vidí modřiny své snachy z bývalého vztahu, ovšem zjihne a její počáteční nedůvěra se na malou, ale zásadní chvíli, promění v absolutní zastání.
Je to jeden ze stěžejních momentů seriálu, který v sobě nese sílu, i když je vlastně obyčejný a v různých variantách byl už mnohokrát použit. Pátá série Farga je ale nejsilnější právě v těchto zdánlivě obyčejných, jednoduchých momentech.
Nakonec to není příběh zlých toxických mužů ani nezdolných žen. Je to příběh, který se obrací k úplným základům. Boje dobra proti zlu, obyčejné naděje vůči pomýleným světonázorům, nesmazatelným hříchům a snad i schopnosti je nakonec odpustit a žít dál.
Není to v dnešní době málo? Ani bych neřekl.
