Byl to jen kopec, z něhož čouhaly zbytky zdí. Takto lakonicky vzpomíná Jiří Dražil na své první setkání s hradem Lukov. Přesto jednomu z výrazných členů Hnutí Brontosaurus zřícenina na Zlínsku učarovala natolik, že s ní spojil většinu svého života.

„Jsem nesmírně rád, že jsem se tam tehdy objevil a mohl se stát součástí neskutečné proměny celého místa,“ povídá dnes trošku dojatě šestašedesátiletý muž, kterému kamarádi přezdívají George.

Přitom pochází z Brna a s hradem se seznámil shodou náhod. Jeho kamarád z Brontosaurů měl babičku ve Štípě a o hrad se zajímal. Tehdy se seznámili s archeologem Jiřím Kohoutkem, který hodlal na hradě dělat výzkum a sehnal k tomu všechna potřebná povolení.

„Jenomže neměl lidi ani peníze, které by jim zaplatil. Brontosauři dělají jen za jídlo a vykopávat hrad znělo velmi zajímavě,“ popisuje Dražil, jak před čtyřiceti lety vznikla spolupráce, díky níž je dnes Lukov jednou z nejvyhlášenějších památek a top turistických cílů na východní Moravě.

Záchranné práce se rozběhly v roce 1983 a nebýt jich, hrad by dnes s velkou pravděpodobností vypadal úplně jinak. Na zřícenině se vystřídaly tisíce dobrovolníků, přijížděli v pravidelných turnusech. Pohánělo je nadšení, touha být s ostatními, zábava i zájem o přírodu a historii.

16 fotografií

„Kdyby se mělo začínat teď, asi by se to nepodařilo,“ tvrdí Jiří Holík, šéf Správy hradu Lukov a zakladatel hradního spolku, který později převzal záštitu nad obnovou památky. „Dnes je jiná doba, mladí mají jiné možnosti. Tehdy si ale bokem od civilizace užívali svobodu, protože žili v době, která jinak svobodné myšlení potlačovala,“ míní.

Zásadní zásluhy o proměnu hradu Holík připisuje někdejšímu lukovskému učiteli Rudolfu Matoušovi, doktoru Kohoutkovi a právě členům ekologického Hnutí Brontosaurus. Jeho členové v začátcích pomáhali s vykopávkami a později odpracovali bezpočet hodin při přesunu suti a kamenů.

Zajímavé bylo, že tehdejší komunistické státní moci jejich aktivity zprvu přišly neškodné. „Dokonce jsme ze zdejšího zemědělského družstva mívali zadarmo obědy,“ vzpomíná Dražil.

Po zásahu komunistů opravovali hrad potají

A mladí nadšenci si v rámci táborů kromě těžké práce užívali i romantický pobyt v přírodě a to, že mohli dělat věci, které by jim jinde neprošly. Třeba když pomáhali písničkáři Pepovi Nosovi s pořádáním nepovoleného folkového festivalu.

Nos, který měl chatu na nedaleké Vlčkové, viděl hrad jako ideální místo pro pořádání hudební akce, kde vystoupí nezávislí interpreti. „My, táborníci jsme dohlíželi na to, aby lidi nepadali z hradeb,“ směje se George.

Festival získal na oblibě, a když na akci, kde se to – v očích tehdejších soudruhů – hemžilo „nekalými živly“, přijelo přes tisíc lidí, přehlídku rozehnali příslušníci veřejné i státní bezpečnosti.

Zachráněná sezona na hradě. Lukovu pomohlo hejtmanství, opravy pokračují

K tomu se přidaly i další prohřešky. Brontosauři na táborech hrávali nejrůznější hry, které tehdy na běžnou veřejnost působily podivně. „Například jsme byli oblečení v pytlovině a s křížem v ruce jsme zažehnávali mor. Když se z té akce objevily fotky na naší nástěnce, tehdejší velitel veřejné bezpečnosti nás obvinil z propagace Ku-klux-klanu,“ líčí dnes už s úsměvem Dražil.

Nicméně státní moc tehdy práce na hradu rázně utnula. „Doktora Kohoutka dokonce zatkli a neměl povolení pokračovat. I tak se na Lukov jezdilo, jen potají,“ zmiňuje Dražil.

Později se však mohlo pokračovat opět oficiálně. A zřícenina mezitím měnila svou podobu.

Podařilo se odkrýt a opravit hradby, věže i další objekty. Opravy se dočkaly pilíře mostu i most samotný. Výzkumníci mezitím přinesli cenné důkazy o tom, že lukovský hrad patřil mezi nejvýznamnější na Moravě, o čemž se předtím nevědělo. Vznikly nové expozice, zázemí pro správu hradu i návštěvníky.

Průkopníci v záchraně historických památek

Dnes se pamětníci shodují, že hrad takto za čtyřicet let doslova „vykopali ze země“.

„Také se udělala spousta chyb, kterých bychom se dnes vyvarovali,“ uznává Holík. Jedním dechem však dodává, že bez nich by se neposunuli dál. Nadšenci si tehdy brali vzor z Helfštýna nebo oprav hradů na Slovensku, kde se betonovalo ve velkém. Později jim došlo, že z úcty k historii touto cestou jít nechtějí.

„Nakonec jsme se stali průkopníky, kteří začali zdít vápennou maltou, používali původní technologie a inspirovali se v dějinách. Tehdy jsme byli první, dnes se takto běžně postupuje v celé republice,“ připomíná šéf hradního spolku.

Hrad lidi spojuje, ale nechci tu mít Disneyland, říká kastelán Lukova

Členové Brontosaurů dál na hrad jezdívali. Náčelník George navíc založil akci Prázdniny s Brontosaurem, kdy na letní pobyty začaly jezdit i děti. „Narodily se mi děti, a aby mě manželka pustila, musel jsem je brát s sebou. Tak jsem si řekl, že zrovna udělám program pro rodiče s dětmi,“ vybaví si.

Zázemí našli na nedaleké chatě Prádla uprostřed lesa. Děti měly svůj program a zábavu v bezpečném prostředí v lese, dospělí chodívali vypomáhat při pracích na hradě. „Dokonce jsme tam natočili i film, s nímž jsme pak uspěli na soutěži amatérských snímků,“ vzpomíná Dražil, jenž vede pobytové turnusy na Lukově dodnes.

Zřícenina je v kurzu. Chodí sem tisíce lidí ročně

Zřícenina v kopcích na Lukovem se mezitím změnila k nepoznání. Za památkovou obnovu si tu vysloužil několik celostátních ocenění, každoročně sem proudí tisíce návštěvníků, ostatní spolky se sem jezdívají inspirovat. Symbolicky po čtyřech desítkách let může správa hradu oznámit ještě jednu novinu.

„Jsme ve finále. V loňském roce jsme dokončili všechny zásadní práce,“ hlásí Holík. Památka tak získala svou konečnou podobu. Už se neplánuje žádné velké dozdívání, přesun tun materiálů ani vykopávky pátrající po dalších historických tajemstvích. Neznamená to ovšem, že se tu už nic dít nebude.

V hromadě kamenů ze starého hřbitova ležel náhrobek pána ze Šternberka

„Pořád budeme dělat běžnou údržbu. Čeká nás odborné spárování, opravy na věži, konzervace omítek. Chceme také upravit plochu v prostorách dolního hradu a přírodní amfiteátr, abychom tu mohli dělat kulturní, společenské i vzdělávací akce,“ dívá se do budoucna.

Vznikl například projekt Zahrada a les, který bude připravovat školáky ve venkovní učebně. Hotové jsou toalety a další zázemí pro veřejnost i personál hradu.

Pro ty, kteří tu před mnoha lety viděli jen opuštěný kopec s kusy kamenů, však místo své kouzlo nikdy neztratí. „Dokud budu mít síly, pořád se na Lukov budu vracet,“ je přesvědčený Jiří Dražil.