Bojovali jsme s obří bezmocí, říkají studenti UMPRUM o střelbě na fakultě. Ze svíček tvoří voskovou instalaci
Lidé v Praze si připomínají oběti prosincové střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od tragické události uplynul měsíc. Patnáctičlenný tým studentů z Vysoké školy uměleckoprůmyslové (UMPRUM) ze svíček přinesených před budovu fakulty a Karolina vytvořil instalaci, na které se podílí sami lidé. Nad ohněm rozpouští vosk, nalévají ho na podstavce a společně vytváří voskovou krajinu. Ta se využije na připomínku tragédie v dalších letech.
„Bezprostředně po začátku Měsíce pro fakultu přišel podnět z vedení školy, že Univerzita Karlova oslovila UMPRUM, zda bychom se nechtěli zúčastnit,“ vzpomíná jedna ze zástupkyň tvůrčího týmu Lujza Lehocká, která studuje architekturu. Následně vzniknul tvůrčí tým, který se podílel na výrobě vzpomínkového díla.
Studenti UMPRUM se kromě zpracování vosku ze svíček před budovou fakulty a Karolina starali také o technické zabezpečení ohně, který hoří na památku obětí tragédie.
„Celý proces byl hrozně rychlý. Byly to dny, někdy hodiny, velmi rychle jsme naskočili. Vytvořila se užší skupina i z řad studujících na Filosofické fakultě, kteří s námi pak chodili konzultovat věci od úplně úvodního návrhu, který jsme vytvořili,“ dodává Lehocká.
Sezení mezi fakultou a tvůrčím týmem proběhlo několik. Klíčovou myšlenkou bylo převážně to, aby instalace nebyl pouze projektem, několika osob, ale spojením práce všech.
„Nechtěli jsme, aby výsledné dílo bylo jenom z hlav pár lidí, ale aby to byl nástroj nebo proces, který dílo bude formovat. Pro nás byl důležitější průběh a na ten jsme se soustředili,“ vysvětluje Lehocká.
Společná práce
Svíce studenti rozdělují na plast, hliník a vosk. Ten následně přenáší k dočasnému pietnímu ohni. Zbylý materiál na své zpracování ještě počká. Podle studentů UMPRUM i filozofické fakulty bylo klíčové zejména to, aby se nic ze svíček nevyhodilo.
„Hlavní podmínkou bylo to, že většina materiálu by měla být spotřebována, nic nemělo být vyhozeno,“ doplňuje Matěj Peterka z katedry architektury.
I dočasný charakter skulptury je pro povahu díla důležitý. „Během toho, kdy mluvíme o dočasnosti, tak se ději důležité věci. Tímto prostorem dáváme čas na to, aby si tím každý prošel tak, jak potřebuje,“ vysvětluje prorektorka UMPRUM pro vnější vztahy Ida Chuchlíková.
„Měli jsme různé představy a postupně jsme došli k této formě. Sešla se škála lidí, od těch, kteří by tam ideálně nechtěli nic, protože se ještě nachází v momentu, že chtějí donést svíčku nebo jen koukat na oheň, až po lidi, kteří by si uměli představit, že z vosku vznikne i něco, co si člověk může odnést na památku,“ popisuje Lehocká.
Ideálním kompromisem se stalo dílo, u kterého je stěžejní jeho proces. „Pomůže nám dostat se přes tu událost, v co největším počtu lidí, bez toho, aby to pro někoho bylo zraňující nebo nedůstojné,“ míní Lehocká.
Pocit bezmoci
Přestože střelba nezasáhla přímo UMPRUM, škola se nachází v těsné blízkosti filozofické fakulty. Studenti se tak stali očitými svědky prosincových událostí.
Z pietního místa za oběti střelby odnášejí dobrovolníci svíčky. Má z nich vzniknout umělecké dílo
Číst článek
UMPRUM filozofické fakultě hned po události poskytla prostor, kde zasedal štáb fakulty.
„Schopnost naší školy je dávat věcem formu, která nemusí být vždy materiální. Spolupráce s filozofickou fakultou nás utvrdila v tom, že oni jsou ti co přemýšlí a mohou nám dát zadání a kontext. V těžké situaci nám přišlo krásné, že se studenti fakulty přes veškeré těžké situace snažili zpřesnit věci, které chtějí. My jsme tomu dali formu,“ říká prorektorka Chuchlíková.
Doufá také, že spolupráce mezi školami by mohla následovat i v budoucnu.
„Od prvních momentů jsme bojovali s pocitem obří bezmocnosti. Byli jsem v bezprostřední blízkosti, koukali jsme z okna, pak jsme byli evakuování do horních pater a poslouchali pokyny policie. Pro mnohé z nás bylo těžké být svědkem bezprecedentního zla a nemoci vyběhnout ven nebo nějak pomoci,“ vypráví Lehocká.
„Spoustu z nás tam má přátele, chodíme tam za nimi. Byly to jedny z nejtěžších Vánoc. Návrat do Prahy, když jsme se zase setkali, za mě byl až hojivý,“ dodává Peterka.
Právě pietní místo se tak pro spoustu studentů stalo prostředkem, jak se podílet na pomoci a vyrovnat se s tragédií. „Setkávání jsme chtěli představit i u ohně. Opět se tam s lidmi potkáte a společně roztavíte vosk a něco z něj vyrobíte,“ míní Peterka.
Krajina z vosku
Okolo ohně jsou nyní kovové podstavce i velké lžíce. Vosk ze svíček, sesbíraných do asi 150 pytlů se nad ohněm ve lžících rozpouští. Z rozpuštěného vosku vzniká poté „společná krajina“.
„Velký dík patří panu Opálenskému z kovodílny, který všechno v rekordním čase ve dne i v noci svařil. Vznikne vosková krajina, která je tvořená několika vrstvami. Každý přilije, tvar není předem definovaný. Postupně by do nich měly být přemontované knoty a podstavce se následně odmontují. Každý modul bude pálen jako výroční svíce v den tragické události,“ dodává Peterka.
Proces tvorby má podle studentů především motivovat ke spolupráci. „Chceme posílit element věčného ohně. I lžíce jsou navržené tak, že se trochu nemotorně nalévají, když je u toho člověk sám. Motivuje to lidi k tomu, aby je vzali spolu,“ uzavírá Lehocká.
