Hlavní obsah
Lidé a společnost

O rodiče se s tebou starat nebudu, ale jakmile přijde na dědictví, beru vše

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Pexels/Andrea Piacquadio

Mám za sebou poměrně krušných 5 let, které minulý měsíc vygradovaly úmrtím mého tatínka. Byl těžce nemocný a se ženou jsme se o něj starali doma, žil s námi. Jeho odchod se dal očekávat, dožil se vysokého věku.

Článek

Abyste rozuměli, je mi už dávno přes šedesát. Nejsem moc zběhlý v digitalizaci a počítačích, ale rád bych vám touto cestou odvyprávěl svůj příběh. Hlavně proto, abych to ze sebe dostal a jsem zvědavý na případné reakce a zkušenosti čtenářů, protože se mi nechce věřit, že je následující případ běžný.

Vyrůstal jsem v malé vesnici nedaleko Tábora. Sestra odešla na školu do Prahy, tam si našla manžela a zůstala tam. Já si po škole našel práci v Táboře a se ženou jsme tenkrát přistavěli u našich. Roky jsme společně žili a vycházeli spolu. I se sestrou jsme se navštěvovali. I naše děti se mají rády. Měli jsme skutečně dobré rodinné vztahy.

Když mi před sedmnácti lety zemřela nečekaně maminka, táta přepsal všechen majetek na mě a mou ženu. Prý co kdyby náhodou zemřel i on. Tenkrát jsem namítal, že musí dostat i něco sestra, ale táta byl nekompromisní. „Ty jsi zůstal doma, ty se staráš, ty to dostaneš. Věra dostala zase hodně peněz na bydlení v Praze, nepřišla na hůl,“ řekl tenkrát táta.

Sestře jsme to řekli, nebyla proti. Je pravda, že na tom byla finančně velmi pěkně.

Časem táta přirozeně stárnul, žena vařila i pro něj, společně jsme mu uklízeli a zajišťovali velké nákupy. Všechny doktory a starosti. Nepíšu to proto, že by nám to vadilo. Bylo to pro nás naprosto přirozené a automatické. Nedovedli jsme si představit, že by s námi v neděli neobědval, netrávil s námi Vánoce.

Ovšem, když se tátovi něco nelíbilo, slízli jsme to my se ženou, děkoval jen sporadicky a občas byl pěkný morous. Ale to není divu, i tak jsme ho měli moc rádi a do posledních dní patřil k nám.

Avšak když jednou za čtrnáct dní přijela Věrka na tři hodiny, dovezla medovník (tátovi, těžkému diabetikovi) a my ho z toho další týden dostávali, pěl na ní ódy. Bylo mi to líto, ale neřešil jsem to tolik, tak to asi bývá. Moje milovaná žena však trpěla. Ale brali jsme to tak, že ji nevidí tak často a je mu vzácná.

Poslední rok potřeboval táta péči celý den a celou noc. Mám tu výhodu, že si práci mohu plánovat a dělám s oběma syny, tudíž to zas tak velký problém nebyl. Ovšem i přesto, že sestra věděla, jak situace graduje, byl pro ni problém jezdit častěji. Když už tu byla a táta potřeboval například na toaletu nebo to prostě nestihl, nestarala se a zavolala nás na pomoc.

Jednou jsme ho nechali hospitalizovat, protože nemočil. Dostali jsme vynadáno, že se v nemocnici zhorší.

Potom, co ho propustili bylo zle, co s ním chceme doma dělat. Sestra nám dávala dost rad a vyčítala, když jsme udělali něco jinak, než by to udělala ona. Někdy mi naopak přišlo, že neposlouchá, co jí o taťkovi vyprávím a změnila téma.

Nakonec táta musel dojíždět na dialýzu. Vozil jsem pravidelně, táta chřadl a bylo to velmi těžké. Onemocněl jsem a se mnou i žena a bylo třeba, aby sestra přijela alespoň na tři dny. Tenkrát přišel kámen úrazu. Výčitky, že my máme majetek a ona nic. Že jedno z našich dětí určitě bude bydlet v domku po tátovi bez hypotéky a její děti ne. A v závěru, že když jsme hamouni, že nepřijede.

Pomohl syn a snacha. Když nám doma tatínka resuscitovali a už bylo jasné, že se nám domů nevrátí, byli jsme zdrceni. Od sestry přišla zpráva, že se psychicky ze smrti zhroutila a navštívila psychiatra. Ať se jí jen ozveme, kdy je pohřeb a dáme jí čas, že děkuje za pochopení.

Víte, nejsem zlý člověk, lidem věřím, ale nyní jsem pochyboval a styděl jsem se za to. Myslí to vážně? Nebo chce, abychom si to vyžrali do úplného konce? Poté přišla zpráva, zda by se u nás mohla zdržet pár dní.

Myslel jsem si, že je to krok k lepšímu, že jí opravdu není dobře, a že si hezky popovídáme jako za starých časů.

No…abych byl upřímný. Na pohřeb přijela naprosto v pořádku. Načančaná a hovorná.

Při obřadu a na hřbitově byla naopak nesmírně zdrcena, až mi to přišlo jako hrané. Všiml jsem si, že i synovec a neteř ji krotí…ano krotí. Ne utěšují. Krotí.

Když bylo po všem a večer jsme si sedli, snesl jsem dolů staré fotografie, s našimi syny, synovcem a snachou, jejich rodinami jsme vzpomínali a bylo to příjemné. Sestra mlčela a zhruba po hodině, když ostatní odjeli, začala monolog větou: „Tak aby bylo jasno…“

Není podstatné, co vše řekla. Výsledkem je však, že její advokát prochází úplně všechno, co táta nepřepsal na nás. Jeho auto, starý moped, káru za auto, harampádí ve stodole. Zjišťuje si zákony a výjimky. Momentálně se patláme v tom, že pokud byl v domě, kdy bydlel on, a který je přepsaný na nás, starý porcelán, tak komu náleží…A mě velmi ponižuje, že se nedokážeme domluvit.

Prosím vás, ať si vezme všechno, co chce. Nejde mi o to, jen nedokážu zpracovat, že jsem ještě nesundal věnce z hrobu, pořád mám pocit, že tu táta je a sestra už lepí u něj v domácnosti lístečky na věci, které si chce vzít.

Mám skvělou ženu a děti, snažil jsem se to se sestrou řešit, to mi věřte. Nikdy to nemělo smysl. Buď jsem ji obtěžoval v době, kdy truchlí nebo to brala jako útok. Ale já hovořil vlídně, načež mě osočila, že z ní dělám blázna. Snacha se nám hluboce omlouvala. Přísahám, že mi nejde o dědictví a majetek, ale nevím, kdy se moje sestra takto změnila. Nebývala taková, tenkrát oproti přepisu domu nic nenamítala. Již tenkrát řekla, že je naopak ráda, že táta není po smrti mámy úplně osamocený.

Nejvíce však nedokážu překousnout fakt, že když táta žil, nebyla schopna přijet víckrát než dvakrát do měsíce a nyní je tu OBDEN. Řeší majetek a dohlíží, zda jsme něco nevzali.

V současné době nejsme spolu schopni slova, protože když už přetekla moje trpělivost a já jí toto vyčetl, osočila mě, že bych z tátova domu kradl věci a prodal auto a já již prostě nevím, jak dál…je mi hanba a mrzí mě to. Hlavně kvůli rodičům a tomu, že jsme ještě před pár lety byli fajn rodina.

Mirek Č.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz