Sedmadvacetiletá sestra Vendula dovezla bronzové medaile z loňského i předloňského světového šampionátu žen. Své hokejové umění ukazuje ve švédské lize v týmu Modo, který je momentálně druhý.
A aby toho nebylo málo, bývalým vynikajícím hokejistou je i táta Václav, který Matěje v hokejových začátcích v Uničově trénoval společně se Ctiborem Melovským, otcem dalšího juniorského medailistu z letošního šampionátu Matyáše Melovského. „Přísnější byl asi Matyášův táta, můj je takový klidnější typ. Ale taky se umí naštvat,“ povídá se smíchem Matěj Přibyl.
Oslavy? Ne, teď je čas obléct montérky, říká bronzový junior Prčík |
Uničovští borci spolu na švédském mistrovství světa trávili nejvíce času. „Vyrůstali jsme spolu od Uničova. Pak jsme spolu hráli i v Šumperku a Vítkovicích. Od tří let spolu hrajeme hokej, takže je přirozené, že jsme největší kamarádi,“ kývá Matěj, který je pouze o dva dny mladší než Matyáš.
Oba měli podobnou cestu. Po začátcích v Uničově spolu přestoupili do Vítkovic. V Ostravě začali chodit na sportovní gymnázium. Cesty nerozlučných kamarádů se rozdělily až v roce 2021. Tehdy sedmnáctiletý Matěj odešel do Švédska, Matyáš i kvůli zdravotním problémům ještě zůstal ve Vítkovicích.
Vítkovický útočník Matěj Přibyl (86) svádí souboj s karlovarským obráncem Michalem Plutnarem.
„V covidové sezoně jsem se sešel se svým tátou a agentem a probrali jsme, jestli nezkusit severskou cestu. Agent našel klub Lidingő, kde tehdy působil dnes trenér Kladna Otakar Vejvoda. Přišel jsem tam na try out, poměrně se mi tam líbilo, sedlo si to. A tak jsme si řekli, že to zkusíme,“ vzpomíná Přibyl.
Po roce sice následoval návrat zpátky do Vítkovic, jenže to už zase do Kanady odlétal Melovský. „Měl jsem ambice zůstat, bohužel sezona mi nevyšla. Bylo to podpořené i zraněním, ale na to se nechci vymlouvat. Zkoušel jsem si sehnat nějaké try outy, na jednom jsem byl, ale neuspěl jsem, a tak jsem se vrátil zpátky,“ popisuje Přibyl.
Jednou hrdina, podruhé padouch. Brankář Hrabal o chybách i bronzové medaili |
Švédské cesty ale ani za mák nelituje. „Byla to dobrá zkušenost. Osamostatnil jsem se a naučil se soustředit na sebe. Když nemám po ruce mamku a taťku, bylo to pro mě samozřejmě složitější ve všech ohledech. Jednoznačně mě to posunulo,“ uvědomuje si.
S kamarádem Matyášem je stále v kontaktu. A to nejen kvůli povedenému mistrovství světa. „Často jsme se setkávali v podvečer u nějaké online hry. Pařili jsme a pokecali u toho. Stále kontakt udržujeme. Sledujeme výsledky toho druhého, bavíme se o tom,“ říká Přibyl.
Rve se o extraligu i ligu mistrů
Z vítkovické juniorky si po návratu ze severu vydupal cestu až do extraligy. Už loni naskočil do třech zápasů, v aktuální sezoně je již na šestnácti startech, další nastřádal v lize mistrů, ač bodově zatím mlčí. Ostatně, trápí se celý tým. Ostravané naposledy v Brně dostali sedm gólů a jsou dvanáctí. Loni přitom po základní části skončili druzí a dostali se až do semifinále.
Matěj Přibyl (vpravo) v souboji se Slovákem Borisem Žabkou.
„Sezona v extralize není podle našich představ. Ale v lize mistrů se nám povedlo uvolnit na zápasy, postoupili jsme až do semifinále. Dokázali jsme, že umíme hrát dobře. Naše hra se určitě zlepšila v porovnání se začátkem sezony,“ cítí Přibyl
V juniorské extralize je to jiná písnička. Hbitý útočník má zatím průměr jednoho bodu na zápas.
Posměšky od Fina simulanta nakoply k bronzu. Melovský: Naštvou, pak hraju lépe |
Největší úspěch letošní sezony ale už jednoznačně prožil. Bronzový obrat z 2:5 na 8:5 proti Finsku jej bude ještě dlouho těšit. „Věděl jsem, že máme silný tým. Jeden z finských gólů šel přes naši lajnu, takže jsem byl takový zklamaný a chtěl o to víc pomoct týmu, aby prohra nešla za mnou. O třetině jsme si k tomu něco řekli a vyšlo nám to,“ vypráví.
Vyšlo. Debaklu 2:6 z prvního zápasu proti Slovensku navzdory. Většímu úspěchu tehdy věřil jen málokdo. „První zápas nedopadl podle představ. Začali jsme sice výbornou třetinou, ale potom se to nějak zhroutilo,“ přemítá Přibyl. „Úspěchu bylo těžké věřit. Ale řekli jsme si, že takhle to nepůjde. Že je to mistrovství a je jedno, jestli hrajeme s USA, Lotyšskem nebo Slovenskem. Zkrátka, že musíme hrát celých šedesát minut,“ uzavírá.
