Článek
Báječné místo 56/60 – I PO STOPĚ UPRCHLÍKŮ Z GULAGU Z AMERICKO-POLSKÉHO FILMU ÚTĚK ZE SIBIŘE PODLE KNIHY CESTA NA JIH
Něco z korespondence Eddieho (kdo neví kdo to je, může si přečíst pětapadesát předešlých dílů tohoto povídání) před cca deseti lety: „Ahoj Velký Omule, to je dost, že užs ten SLUNOVRAT ve své astrosvatyni konečně zařídil - už mne ty krátké dny štvou. Kam pojedeš v létě? Já ne moc daleko. V srpnu na olympiádu do Londýna a předtím v květnu chci se ženou na Madeiru. Čest Tvému hvězdopravectví - ať jsou Ti po celý rok hvězdy naprosto příznivé. V úctě Tvůj Sibiřský bratr Eddie.“ „Velký Sibiřský Bratře, před třemi týdny jsem se vrátil z Persie, konkrétně z Isfahánu, kde jsem nakupoval koberce a popíjel nealkoholické pivo s citrónovou a s broskvovou příchutí. Příští rok asi vyrazím směr Barma, Laos, Kambodža či Indonésie. Zdar a sílu Tvému sportovnímu duchu a vypracovanému tělu přeje sibiřský bratr Roland.“ To je jen část korespondence mezi Eddiem a Rolandem z ne tak dávné doby. Kdo je Eddie, to už je známo od začátku.. A Roland? A Velký Omul? A Sibiřští Bratři? Hned se to dozvíte, hned to vybalím.
Eddie, znalý Evropy, zatoužil totiž po divočině. Ale kde ji dnes hledat? A tak třeba na východě - daleko za Moskvou a Uralem, tedy už v Asii. Protože jak známo, pohoří Ural, zvaný dříve Kamenný pás, nebylo Evropany dobyto zas tak dávno. Překročil je teprve před koncem 16. století se svým osmisethlavým vojskem odvážných a smělých Kozáků jeden z prvních dobyvatelů této oblasti Timofejevič Jermak, tzv. ruský Kolumbus, který výrazně přispěl k připojení Sibiře k Rusku. A tam – na Sibiř, k nejhlubšímu jezeru světa s nepředstavitelným množstvím vody, Bajkalu, se Eddie vydal. A tam potkal i Velkého Omula, hvězdopravce Rolanda. Poznat alespoň část Sibiře a Bajkal – to byl jejich cíl. Bajkalské jezero, které leží na jižním okraji střední části Sibiře, je nejhlubším jezerem světa, druhé co se týče velikosti po Kaspickém moři a je nejstarším na světě. Zadržuje jednu pětinu světových zásob pitné vody a to je daleko nejvíc ze všech. Jeho největší zatím zjištěná hloubka je 1637 metrů. Do jezera vtéká 544 přítoků, ale vytéká z něj jediná řeka, Angara. A pokud by se v tuto chvíli zastavil veškerý přítok vody do jezera, vytekla by z něj všechna voda až za 400 let. A teď konečně k již zmíněnému omulovi. OMUL, neboli síh bajkalský tažný, je typickou rybou Bajkalu. Do jezera pronikl z okrajových moří Severního ledového oceánu, s největší pravděpodobností po řekách Jeniseji a Angaře. Má velmi chutné maso a je považován za místní specialitu a pochoutku. A kým nejlépe nazvat nalezeného nového přítele, než Velkým Omulem. A tím se stal pro Eddieho hvězdopravec Roland z Prahy a Eddie pro něj Velkým Sibiřským Bratrem.
Eddie s Rolandem se seznámili cca před deseti lety při přestupu na regionální linku Aeroflotu do Irkutska po příletu z Prahy na moskevském letišti Šeremeťevo (nedlouho po teroristickém útoku, k němuž zde došlo), kde měli na přestup celkem šest hodin. A to si k nim museli v Moskvě přičíst dvě a poté v Irkutsku ještě dalších pět hodin, posunout si hodinky – letěli totiž proti času. Ruská letecká doprava je pojmem. Bez ironie. Většinou airbusy, ale i boeingy, zbytky tupolevů a iljušinů, ale na úrovni. Eddie s Rolandem letěli spolu s italskými volejbalisty, ruskými dovolenkáři z jihoevropských destinací a naopak s těmi z Evropy, kdo chtějí poznat ruský „divoký“ východ. Po přeletu Uralu a dlouhých planin západní Sibiře, ale i řady průmyslových měst, se objevila stříbrná stužka řeky Angary a letadlo začalo klesat. Uvítal je IRKUTSK, jedno z nejpřitažlivějších měst na Transsibiřské magistrále, založený v roce 1651 na břehu Angary jako zimoviště ruských Kozáků. Zde se v minulosti soustřeďovaly z celé východní Sibiře kůže, část z nich šla carovi a do Evropy, další část do sousedního Mongolska, Tibetu a Číny výměnou za čaj a hedvábí. Irkutsk se stal administrativním centrem oblasti a hlavní křižovatkou na cestě ruských exulantů. Domov (poté, co sem jako nepohodlní byli dopraveni do vyhnanství) zde našlo množství vysoce vzdělaných aristokratů, děkabristů a polských rebelů, kteří se nesmazatelně zapsali do kulturní historie. I to chtěli Eddie s Rolandem poznat.
Ani Eddie, ani Roland na Sibiři nikdy předtím nebyli. I když něco o ní věděli. Že je to obrovské území se stejně obrovským potenciálem hospodářského využití. Oblast nekonečných lesů, v severní části ale bezlesá s věčně zmrzlou půdou (rusky: věčnaja měrzlota, anglicky: permafrost), v níž je těžké něco stavět a budovat. Sibiř – místo vyhnanství (rusky: ssýlka) řady revolucionářů, umělců, pokrokových, ale vedení státu nebezpečných lidí. A místo nejhorších míst kam byli posíláni, do tzv. gulagů, pracovních táborů pro převychování. Eddie navštívil na jaře před odjezdem v jeho oblíbeném kině , než ho zrušili, americko-polský film Útěk ze Sibiře. Bomba – zážitek. Kdo neviděl, pokud to budou někde dávat, jděte na to! Nebo si to někde najděte! Kdo to nezná, stručně popíšu – jde v něm o příběh mladého polského muže žijícího v ruském pohraničí, který je po Říjnové revoluci souzen, nespravedlivě odsouzen, vsazen spolu se stovkami dalších do trestaneckého vlaku a poslán do pracovního tábora na Sibiř. Zde v povodí řeky Leny ve strašných podmínkách kruté zimy odsouzenci pokácí stromy a vybudují vlastníma rukama dřevěná obydlí – trestanecký tábor, gulag. A po čase, kdy vidí, že by zde nepřežili, že zde skončí jejich život, zosnují útěk. Skupince několika z nich se podařil. Ale kam uprchnout? Směřují na jih. Po hrozných peripetiích, kdy překonají lesy plné vlků a jiné dravé zvěře, přejdou zcela vysíleni bezvodou západní část pouště Gobi, dostanou se na náhorní rovinu do Tibetu a poté projdou průsmyky Himálaje, sestoupí po takřka tři čtvrtě roku putování zcela zubožení a už ne v plném počtu co vyšli do podhůří nejvyššího pohoří světa. U indického Dardžílingu pod Himálajem je zastaví britský důstojník tradičně v bílém oblečení s tropickou bílou přilbou na hlavě doprovázející procesí nesoucí na zlatých nosítkách indického maháradžu se slovy, pro otrhané, vyhublé, hladové a zničené poutníky slovy takřka k smíchu: „Vaše pasy pánové!“ Příběh pokračuje, ale není smyslem těchto řádků jej celý popsat.
Příběh byl nejen zfilmován, ale vyšla i kniha. S názvem Cesta na jih. A tu si přivezl právě pražský Roland na Sibiř sebou. A i Eddie se na ni vrhl. Konfrontoval ji s filmem. Obé mělo něco do sebe. A tak dodnes nezapomene na moment, kdy v dřevěném baráku rodiny Bělovových v městě Usť Barguzin, kde byli část své sibiřské anabáze Eddie s Rolandem ubytováni, se večer dostal ke kapitole, kde uprchlí trestanci překonávali v noci, aby je nikdo neviděl, řeku Barguzin. Ano, bylo to tady u jejího ústí do Bajkalského jezera – vždyť to Usť znamená ústí. Tak tady to bylo, tudy šli, skupina lidí jdoucí za svobodou. A my jsme teď tady, v místě kde byli tenkrát oni. I když my naštěstí v jiné situaci. I když ženatí, přesto (svým způsobem) svobodní.
Ještě krátce k Velkému Omulovi. V. O. (VELKÝ OMUL) Roland je renomovaný astrolog světové úrovně. Přednášel na světových kongresech hvězdopravců v americkém středisku hazardu Las Vegas i v Moskvě, každé ráno po probuzení sleduje postavení nebeských těles na počítači či mobilu a vytváří prognózy. Má svoji „svatyni“ v Praze na Malé straně, byt na Starém městě pražském a jezdí jedním z nejnovějších typů mercedesu a pravidelně do celého světa (Japonsko, Galapágy, Jižní Amerika, Austrálie apod.). Ano – takhle ho to jeho hvězdopravectví dobře živí. Podle jeho slov k němu chodí přední podnikatelé, politici, kdysi třeba i ministr Baudyš (ten, co prostřelil cestou do Skandinávie letadlo), krásné ženy i obyčejní lidé. Aby jim pověděl co je ve hvězdách, jaká je jejich budoucnost. A daří se mu to. Ze sibiřské cesty si přivezl do své „kanceláře“ také několik relikvií pro své esoterické činnosti. Po velkém smlouvání na „hlavní třídě“ vesnice Chužir největšího bajkalského ostrova Olchon si odvezl, ve stánku prodávanou, bronzovou sochu indického boha Garudy, od mongolských buddhistů zase speciální kovový zlatavý „talíř“, který v jeho rukách vydával zvláštní mystické zvuky. A jiné a jiné…
Vždyť i Johannes Kepler, autor důležitých fyzikálních zákonů, sestavil za svůj život na 800 horoskopů, včetně svého. Na základě jeho výroku, že „astronomie je moudrou matkou a astrologie záletnou dcerkou, která aby svou matku udržela při životě, se prodává každému zájemci, který chce a může zaplatit“, se dodnes traduje, že se astrologií zabýval pouze za účelem finančního zisku. Na druhé straně zase základě svých astronomických a astrologických výpočtů odhadl datum narození Ježíše Krista na rok 7 př. n. l., kdy proběhla nepříliš častá vícenásobná konjunkce (to znamená situace, kdy dvě či více nebeských těles se nachází na téže pozici na obloze – např. někteří historikové věří, že Betlémská hvězda byla způsobena zákrytem Saturnu Jupiterem apod.)
Vyzbrojen těmito vědomostmi získal Eddie ke svému spolucestovateli k jezeru Bajkal o to větší úctu, ale horoskop si od něj nikdy (raději) sestavit nenechal. Přeci jenom Eddieho založení je více praktické a méně metafyzické. Ale obdiv a zájem – ty byly upřímné.
Ale pojďme k meritu věci – a tím je CESTA NA BAJKAL Co oba cestovatelé na svém východním tripu zajímavého viděli a zažili? O tom ale až příště, bylo by to najednou moc dlouhé. Snad vás to bude i zajímat. Holt jsem se nějak moc rozepsal.
