Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    BLOG: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 43)

    Není snad měsíce, či týdne, kdy by neodešel někdo známý z kruhů hereckých, ať divadelních či filmových, nebo jinak uměleckých, ze světa hudby najmě populární. Tu se mu dostává jistě zasloužené pozornosti, v novinách a časopisech, v rádiu, v televizi. Poněkud střídmější bývají média, když odejde někdo skromnější, ne tak výřečný.

    Kohoutkova kometa je kometou patřící do Jupiterovy rodiny. Byla objevena koncem února 1973 českým astronomem Lubošem Kohoutkem na hvězdárně v Hamburku na snímku pořízeném 9. února téhož roku. Foto: archiv

    Poté, co zemřel Luboš Kohoutek (30. prosince 2023) zjistil jsem, brouzdaje internetem, že v očích mnoha autorů z odborných kruhů patří tento astronom k nejvýznamnější českým vědcům poválečných let, ne-li vůbec k největším… Ve světě běžném bývá jeho jméno spojeno, je-li spojeno, s odpovědí: Kohoutek? To je ten s tou kometou, ne?

    Ano. Ale i Luboš Kohoutek byl svého času mediální hvězdou: V informativním materiálu České astronomické společnosti se píše: RNDr. Luboš Kohoutek se narodil 29. ledna 1935 v Zábřehu na Moravě v rodině středoškolského učitele. Už  během  středoškolských studií v Brně se začal aktivně zabývat astronomií jako jeden z nejmladších členů tehdejší Československé astronomické společnosti. Po maturitě na gymnáziu v Brně-Husovicích studoval fyziku v Brně, na Přírodovědecké fakultě University Jana Evangelisty Purkyně, nyní Masarykově (1953-56) a posléze astronomii na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1956-58), kde studium ukončil státními zkouškami a obhajobou diplomové práce. Článek pokračuje impozantním výčtem: Luboš Kohoutek byl spoluzakladatelem českých expedic pozorujících meteory, spolu s docentem Lubošem Perkem se stali zakladateli výzkumu planetárních mlhovin. V roce 1967 publikovali jejich první generální katalog, který vzbudil velkou pozornost v celém světě a je dosud vůbec nejcitovanějším dílem českých astronomů…  (Planetární mlhoviny nemají nic společného s planetami, jen se jim v dalekohledech podobají, jsou to hvězdy v závěrečné fázi života, která trvá jen několik set tisíc let a ty hvězdy se pak rozpadnou v prach, který obohacuje Vesmír o atomy těžkých prvků…) Při své hlavní činnosti, objevování a systematické klasifikaci planetárních mlhovin, určování jejich vzdáleností a fyzikálních parametrů, objevil Luboš Kohoutek na snímcích 75 planetek a pět komet, z nichž kometa Kohoutek 1973 E1 mu přinesla světovou proslulost… Nalezl ji totiž devět měsíců před tím, než doputovala nejblíže ke Slunci, před přísluním, a tak astronomové měli možnost se na ni připravit. Učinili tak i astronomové z americké kosmické laboratoře Skylab a vůbec, byla to jedna z nejjasnějších komet XX. století… Luboš Kohoutek byl už tehdy, v roce 1973 emigrantem. Stal se jím po té, co se v roce 1970 nevrátil ze stáže v Hamburku. Ihned po jeho tehdejším rozhodnutí, motivovaným i sovětskou invazí, nabídli mu na oné prestižní universitě místo… Kohoutkova kometa, jak se jí pak říkalo, byla populární nejen ve světě, ale i doma – právě proto, že ji objevil emigrant… V druhé polovině roku 1973 a po celý rok 1974 se tak Luboš Kohoutek stal mezinárodní mediální hvězdou, což mělo pozoruhodný důsledek: tehdejší režim mu povolil opět soukromě navštěvovat Československo, i když za podmínky, že nebude vystupovat veřejně.

    Dodejme ještě, že nejen pět komet, ale i přes sedmdesát planetek, jež díky pečlivému zkoumání hvězdných map a fotografií Kohoutek objevil, činí z něj jednoho z nejplodnějších evropských astronomů. A vlastence… v těch normalizačních letech je pojmenovává kupříkladu Palach (22. srpna 1969), Hus (26. října 1971), Masaryk (26. října 1971), Komenský (24. listopadu 1970), Neruda (22. srpna 1969), ale taky třeba Pivo (26. října 1971) či Morava (14. ledna 1972).

    Ostatně, takto ho v roce 2008 charakterizoval jeho učitel a spolupracovník docent Luboš Perek: Jeho dílo zahrnuje výsledky stovek pozorovacích nocí u pěti dalekohledů na třech observatořích v Chile, ve Španělsku a v Izraeli. Luboš Kohoutek věnoval této práci neuvěřitelných 45 let od r. 1963 do roku 2008, objevil řadu nových proměnných hvězd, několik nových planetárních mlhovin, provedl desítky tisíc fotometrických měření, prohlédl 8 000 obrazů  na  7 000 fotografických deskách z observatoří v Jižní  Africe a na Novém  Zélandu, změřil  souřadnice 1 500 pozorovaných hvězd… Uveřejnil kolem tří set vědeckých prací v prestižních časopisech… V českých vodách byl odměněn Nušlovou cenouje určena významným osobnostem za jejich celoživotní vědeckou, odbornou, pedagogickou, popularizační nebo organizační práci v astronomii a příbuzných vědách. (Ze známých osobností jsou jí poctěni například Jiří Grygar a za rok 2023 další Brňan, profesor Miloslav Druckmüller z Ústavu matematiky Fakulty strojního inženýrství VUT v Brně za svá matematická zpracování fotografií zatmění Slunce. Slavnostní předání se uskutečnilo nedávno, 4. prosince 2023 na brněnské hvězdárně.)

    Luboš Kohoutek. Foto: archiv autora

    Tak, a to všechno, co jsem sepsal a opsal z materiálů jiných, doplním nyní neuvěřitelnou skutečností. Luboš Kohoutek chodil do školy tady za rohem, na Merhautku. (Dne 16. listopadu 1941 bylo z této školy nočními tramvajemi odvezeno k vlakům tisíc brněnských Židů do sběrného koncentračního tábora v Minsku. O rok později další tisíc do Terezína. Popravdě, nikdo nám, žáčkům, o tom nic neřekl, pamětní deska tu byla umístěna až v devadesátých letech. Slavnostní řeč měl tehdy divadelní režisér a spisovatel Arnošt Goldflam.)

    A pan učitel Křípal, co nás měl na češtinu, založil v té škole, která tehda měla předznamenání Jednotná střední škola, šachový kroužek. Jednotná střední škola byla po osmačtyřicátém, po Vítězství pracujícího lidu, produktem tehdejší školské reformy (přinesla např. zrušení gymnázií a měšťanek. V té škole se měli žáci z tehdejších buržoasních kruhů sžít s dětmi pracujících. Pro nás to znamenalo příchod nových spolužáků z Cejlu, Bratislavské a dalších škol z tzv. brněnského Bronxu. Kdo se sžil lépe a radostněji, těžko říct… My z šachového kroužku jsme hráli v městské soutěži JSŠ, (dnes by to byly osmé a deváté třídy) a odborných učilišť.  A pořád jsme vyhrávali. Ani se nedivte. Na první šachovnici Luboš Kohoutek, na druhé Jiří Šrámek, romanista, literární historik, překladatel, esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (narodil se 14. července 1935 v Brně  –  shodou okolností i on odešel v prosinci minulého roku, čtyři dny před Lubošem Kohoutkem…)  Na sedmé šachovnici hrál Alexander Ženíšek, matematik, fyzik a jeden z nejlepších hráčů bridge v Československu, emeritní profesor matematiky na Ústavu matematiky Fakulty strojního inženýrství  Vysokého učení technického v Brně (29. ledna 1936 Brno – 30. prosince 2020 Brno), mezi dalšími kluky byli příští doktoři, na poslední, osmé šachovnici jsem sedával s rozpačitými výsledky já…

    No a Luboš Kohoutek měl na té škole tatínka. Býval krajským školním inspektorem a členem strany Národně socialistické. Po Vítězném únoru ho sesadili a udělali učitelem. Takových deklasovaných i z vysokoškolských kruhů bylo v těch letech víc. Pro žáky to bylo do jisté míry dobře. Mnozí z přesazených přinesli neobvyklé učební metody – pan učitel Kohoutek například zadával jednotlivých žákům kapitoly z učebních materiálů, aby je nastudovali a přednášeli spolužactvu, a nutil nás k debatě nad provedením…

    A pan učitel Křípal se nás jednou v češtině otázal, co je to poesie, co je to báseň. Tehdy spolužák Alexander Ženíšek vstal a silným hlasem prohlásil, že to je, když se setkají šicí stroj a deštník na pitevním stole, a že tak tvoří surrealisté, například největší z nich Paul Éluard. Pan učitel Křípal na chvíli ztratil řeč a mně se zdálo, že se na Ženíška v tu chvíli obdivně podíval i jeho soused v lavici, Jiří Grygar…

    A jsme u merita věci.

    Kdo jiný by se měl rozloučit s Lubošem Kohoutkem a jeho dobou, než jeho souputník, přítel, astronom, spolužák Jiří Grygar:

    S Lubošem Kohoutkem jsem se seznámil prostřednictvím jeho otce Hynka Kohoutka, který nás v Jednotné střední škole v Brně, na Merhautově, učil chemii a biologii. Jednou po skončení výuky si mne zavolal a zeptal se, zda je pravda, že chci studovat astronomii. Řekl jsem mu, že to je pravda. To rozhodnutí jsem učinil ve svých devíti letech v Opavě, kde jsem tehdy chodil do obecné školy a potkal jsem se se stejně postiženým studentem. Pan učitel mi řekl, že o rok výš chodí jeho syn, a taky chce být astronomem. A že bychom se mohli seznámit. Samozřejmě jsem souhlasil a navíc mi došlo, že pozorování skupin slunečních skvrn v časopise Říše hvězd každý měsíc publikuje nějaký L. Kohoutek. Předtím jsem se domníval, že to píše dospělý člověk. Tím víc mi imponovalo, že budeme na přípravu ke studiu dva. Podobně jako jsem těžil z debat s kamarádem v Opavě, potkalo mne štěstí i v Brně. Luboš mi ukázal, jak se ta měření dělají. V okně jejich bytu měl černou roletu a v ní vyříznutou kruhovou díru, kterou prostrčil tubus dalekohledu, aby měl dobrý kontrast a Slunce jej neoslepovalo.

    Pak nás napadlo, že bychom mohli pozorovat meteorické roje. Na to stačily dobré oči a aspoň dva pozorovatelé a jeden zapisovatel. Kohoutkovi bydleli docela blízko nás, takže když byla příznivá konstelace, meteorický roj bez Měsíce, došel jsem ke Kohoutkům, prolezli jsme na rovnou střechu jejich domu z časů první republiky, jaké jsou v Brně naproti Lužánkám, a taky se nám podařilo přesvědčit jednu dívčinu, aby nám zapisovala hlášení o průletech meteorů, přesný čas, barvu, jasnost, protože my pozorovatelé jsme museli neustále hledět na oblohu a nenechat své oči rušit bílým papírem, pozorovat tzv. nočním viděním, které je velmi citlivé a nedá se přepínat. Přechod z denního světla na noční trvá očím 20 minut.

    Mezitím v Brně na Kraví hoře začala výstavba dvou kopulí a přednáškového sálu. Získávali jsme další pozorovatele a zapisovatele, s jedním naším pozorovatelem chodila maminka. Kraví hora měla lepší tmu a tak jsme se přestěhovali se svými slunečními lehátky a pokrývkami do boudy na nářadí na Kraví hoře. Brzy jsme měli pět pozorovatelů a někdy i dva zapisovatele nebo zapisovatelky. Pak jsme pozorovali na vrcholu Radhoště při teplotě – 20 C a za dvě jasné noci jsme zapsali skoro dva tisíce meteorů. Tento výsledek jsme zúročili v publikaci brněnské hvězdárny. V roce 1955 jsme pozorovali nejbohatší meteorický roj Geminidy a výsledky jsme publikovali už v mezinárodním vědeckém časopise. A tak to zůstalo. Každý rok jsme organizovali velké meteorické expedice, v maximu to byly čtrnáctidenní akce s padesáti až šedesáti účastníky, většinou ve věku od 14 do 20 let.  V roce 1957 jsme se přihlásili na radu docenta Luboše Perka do soutěže vědeckých prací vysokoškolských studentů a tuto soutěž jsme vyhráli.

    Odměnou nám byla účast na VI. světovém festivalu mládeže a studentstva v  Moskvě. Jeli jsme tzv. Vlakem družby a byli jsme v tom vlaku v naprosté  menšině. Jeli tam hlavně činovníci ČSM a nejlepší mladí úderníci a údernice. Nedovedli jsme s těmi pasažéry mluvit a oni nestáli o to mluvit s námi. Cesta vedla přes Lvov (dříve Polsko) a Kijev do Moskvy. V Kijevě jsme měli den pauzu. Věděli jsme, že ve městě je planetárium, navštívili jsme představení a když byl konec, a v sále rozsvítili, tak nás obklopili všichni diváci a chtěli se s námi bavit a velmi si nás považovali. Myslím, že to bylo proto, že jsme byli na první pohled — inostranci…

    Další den jsme dorazili do Moskvy. Ubytovali nás v hotelu Peking a večer v našem pokoji pobíhali švábi. Pobíhali každou noc. Měli jsme nápad zajet na Lomonosovu univerzitu, na katedru astronomie. Tam tehdy mimo jiné působil velmi vážený astronom prof. Pavel Petrovich Parenago (1906 – 1960). Požádali jsme ho o svolení přeložit do češtiny jeho učebnici Hvězdná  astronomie. Přeložili jsme to v pěti lidech docela svižně (Grygar, Kohoutek, Mayer, Ruprecht, Sekanina). Českou předmluvu napsal šéf katedry astronomie UK profesor Josef Mikuláš Mohr. Profesor Parenago byl evidentně stará škola, velmi přátelský a vzdělaný člověk.

    Narostl nám hřebínek. Dozvěděli jsme se, že pro studenty astronomie se pojede autobusem za Moskvu, tak jsme se do toho autobusu vsunuli a překvapivě, nikdo nás nevyhodil. Za to v cíli nás překvapení čekalo, nekonečné sady identických binokulárních dalekohledů, připomínající naše binary. (Dalekohledy s dvěma okuláry). Dozvěděli jsme se, že SSSR připravuje vypuštění první umělé družice Země a tyto dalekohledy budou na kontrolu rozmístěny na stanicích od Lvova po Dálný Východ… Mně nejvíc oslovilo, že mezi přítomnými sovětskými astronomy se pohyboval geniální astronom Josif Samuilovič Šklovskij (1916 – 1985), tak jsem ho požádal o autogram. Jelikož byl židovské národnosti, musel nějaký čas podbíjet kolejnice pro vlaky do Vladivostoku, ale pak se mu podařilo dostat na Lomonosovu univerzitu. Využívali jsme s Lubošem naprosté volnosti, strávili jsme den v Treťjakovské galérii, nikde jsme nic neplatili.

    V posledních dnech festivalu nás Vlak družby dovezl do Leningradu. Tam jsme byli opět celý den v Ermitáži, ale ještě jsme stihli navštívit observatoř Akademie věd v Pulkovu. Během obležení Petrohradu byla observatoř srovnána se zemí, ale po válce ji obnovili. Až po konci komunismu jsem se dozvěděl, že během stalinských čistek byl popraven ředitel observatoře Boris Petrovič Gerasimovič, (1889 – 1937) a téměř všichni pulkovští astronomové se dostali do gulagů, kde prožili dlouhá léta.

    Zpáteční cesta byl docela únavná, Rus je širá, každý vagon sice obsluhuje děžurná a když vlak zastaví, tak všechny děžurné pečlivě čistí a cídí nástupní  madla. Ale na dlouhé cestě sedadla tlačí a tak jsem pro změnu spával v síti na zavazadla…

    Po návratu Luboš končil studia, měl červený diplom, a tak hned mohl začít s aspiranturou, docent Perek si ho vybral jako spolupracovníka, pracovali na svém epochálním katalogu planetárních mlhovin a pak mu zřejmě právě Perek vyjednal stipendium na německé hvězdárně v Bergedorfu, kde měli širokoúhlou Schmidtovu komoru vhodnou pro snímky planetárních mlhovin.  

    Lubošovo stipendium se krylo s Pražským jarem a bylo dvouleté. Luboš se však nevrátil, stal se uprchlíkem. Jeho rozhodnutí bylo poměrně standardní, učinilo tak mnoho Čechů a Slováků ze všech oborů, i intelektuálů. Luboš mezi tím na snímcích hledal nové planetky a podle pravidel Mezinárodní astronomické unie jim mohl navrhovat jména. Pátral i po kometách, které se přibližovaly Slunci a 9. února 1973 byl jediný, který objevil tu svou. Výpočet dráhy ukázal, že projde přísluním kolem Vánoc a bude viditelná pouhým okem. V českých novinách se o tom objevily drobné noticky, jen Rudé Právo napsalo, že japonský astronom Kohoutek objevil jasnou kometu.

    V té době jsme neměli v Německé spolkové republice velvyslanectví, ale jako jedni z vítězů druhé světové války jej suplovala vojenská mise. Luboš od ní dostal dopis, že pokud si zažádá o legalizaci svého pobytu, bude mu vyhověno. Luboš si zažádal a měl pak tu výsadu, že mohl navštěvovat rodiče i rodinu svého staršího bratra, ale nesměl vystupovat veřejně. Kohoutkův bratr Ctirad byl talentovaným hudebníkem, za studií na brněnské konzervatoři patřilI mezi jeho spolužáky Alois Piňos, Miroslav Ištvan, Jaromír Podešva a jiní mladí. Ctirad se zúčastnil i tehdejšího hudebního dění v lidovém a mládežnickém tónu, často se tehdy hrála jeho Ukolébavka černošské mámy. A napsal taky znělku pro festival demokratické mládeže, což ho nakonec vyneslo do mnoha funkcí, v letech 1980 až 1987 byl dokonce jako straník ředitelem České filharmonie. Nicméně s o šest let mladším bratrem Lubošem vycházel velmi dobře.

    Mezitím se Luboš stal celebritou. NASA objednala velkou výletní loď, která v době přísluní komety brázdila Atlantik a slavný astronom Kohoutek v noci lidem na palubě kometu ukazoval a komentoval svůj objev. Jak Luboše znám, tak se musel hodně trápit.

    Luboš Kohoutek vynikal pečlivostí, psal téměř kaligrafickým písmem a nepropustil žádnou chybu. Někdy, když jsme publikovali spolu, tak mně ta jeho pečlivost trochu vadila, ale pokaždé jsem mu ustoupil, když na své výhradě trval. Představuji si, jak Luboše přijali v astronomickém nebi a on při odemykání nebeské brány upozornil sv. Petra, že jeho petrklíč se v těchto podivných dobách trochu viklá, zadrhává a skřípe.


    Komentáře k článku: BLOG: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 43)

    1. Jan Dalecký

      Avatar

      Skvěle napsané,
      naprosto objevné pro diletanta jako jsem já, bývalý hudebník. Můj syn se od studentských let rovněž pohyboval v prostorách hvězdárny na Kraví hoře. V poslední době se mu daří dělat stále lepší a krásnější fotografie vzdálených oblastí noční oblohy. Já jako žák obecné školy v době její výstavby chodil s mým otcem-natěračem pracovat na pěkném vzhledu kovového zábradlí. Kravák, tam jsem prožil kus dětství a klukovských lumpáren.
      Děkuji, opravdu parádní!

      29.01.2024 (20.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,